Himalajský deník pokračuje. Tvrdé přistání na šotolině v Lukle, dvě placky tibetského chleba s marmeládou a vyrážíme. Čeká nás týden putování na 5800 m vysoký vrcholek Kala Pattar, ze kterého Angličané poprvé uviděli a naplánovali cestu přes Jižní sedlo na vrchol Mount Everestu. Nespěchejte a běžte pěkně pomalu. Na 5000 m je asi poloviční tlak vzduchu. Určitě zajděte do Chuckungu, kde uvidíte jižní 4 km vysokou jižní stěnu Lhotse, kterou kdysi Reinhold Messner nazval horolezeckým problémem 21. století.
Čtvrtý den (4/17/1998)
Vstáváme ve 4:45 a letíme do Lukly. Trochu se bojím při přeletu posledního hřebenu – jsme nad ním jen asi 70 metrů. Přistání je tvrdé, ale bezpečné. V Paradise lodži v Lukle si dáváme s Petrem tibetský chléb. K tomu sníme půlku sklenice marmelády – potřebujeme kalorie a je to v ceně. Pak vyrážíme. Ve 14:00 docházíme do Pakhdingu. Bydlíme v pěkné lodži. K večeři si dávám Dhal Bat – nejsytější místní jídlo. Začínám se řídit zásadou – denně vypít 4 litry tekutin. To je klíčové pro dobrou výškovou aklimatizaci. Tenzing říkal: musí se hodně jíst a pít – pak se vyleze vše. Jediný problém je noční čůrání. Zde vede cesta po příkrém žebříku. Ve dvě hodiny v noci je to sranda.
Pátý den (4/18/1998)
Cesta do Namche Bazaru je mostová etapa.
Za několik let to již nebude žádné vzrůšo, neboť mosty dřevěné se
mění za kovové – a tam je to autostráda. V Monjo kontrolují trekking
permity a zapisují si nás do knihy. Kontrola je v úzké soutěsce, kterou
nelze obejít a jsou zde také dva vojáci. Stoupání do Namche je tvrdé, ale
jdu dobře. Na okraji Namche se mi trochu točí hlava. Musím připomenout, že
na některých mostech jsem byl lehce podělaný a při přechodu posledního se
mi pod nohou uprostřed mostu zvedlo prkno. V Namche si kupuji láhev na vodu
za 200 Rp, v Kathmandu byly za 50 Rp. Jablečný štrúdl za 80Rp se mi zdál
trochu drahý a pekárna plná lidí.
Šestý den (4/19/1998)
Ráno vycházíme v 7:05 jako první. Jdeme nádherným traverzem směrem
k Tengboche.
Poprvé vidíme Everest a Lhotse. Šílíme, fotky jen prší.
Potkáváme velká množství jaků. Asi po dvou hodinách traverz končí a
sestupujeme k řece. Petr žene vpřed a jak jsem později zjistil
u kláštera v Tengboche i zabloudí.
Kopec ke klášteru jsem šel velmi pomalu (od řeky asi 2,5 hodiny).
Ve 12:00 jsem nahoře první a jako jediný ještě fotím Lhotse, než se
zabalí zcela do mraků. Moje taktika časných nástupů slaví úspěch!
Spíme v lodži v Deboche, asi 30 minut za klášterem.
Odpoledne se vracím do kláštera a v ponožkách sleduji mnišské modlitby.
Civilizace ničí zdejší duchovno. Někteří mniši chodí v keckách a
přes sutany mají trika. Představuji si, jak to zde vypadalo, když byl Nepál
ještě uzavřen.
 |
 |
Sedmý den (4/20/1998)
Je 20. dubna – 35. narozeniny, ale to zjišťuji až večer při usínání. K snídani jsem si dal dva tibetské chleby s jamem a přecpal jsem se. V noci sněžilo. Od rána je mlha. Jdeme kolem stúp a modlitebních kamenů. Všude je sníh a duchovní prostředí, které je nádherné, ale moc o něm nevím. Kolem poledne se mlha trochu trhá. Tam, kde by člověk očekával jen nebe, se objevují vrcholky bělostných štítů. Jako první docházíme s Petrem do Periche (4200m). Mám trochu strach z horské nemoci, ale zdá se to dobré. V lodži v Periche je krásná skleněná veranda, kde je nádherné teplo. Jedna z účastnic výpravy, dostává silnou horskou nemoc. U několika dalších je to slabší. My s Petrem jsme v pohodě. Dostatek tekutin a multivitaminy s železem, B12 a kyselinou listovou fungují.
Osmý den (4/21/1998)
Dnes je plánován tzv. odpočinkový – aklimatizační den. V 6:30 vyrážíme nalehko přes Dingboche do Chuckungu, kde jsme v 9:00. To je ještě naposledy vidět jižní stěna Lhotse. Kopec nad Chuckungem má podle mapy s jistotou přes 5000 metrů. Jdeme na to! Výstup je již těžký na dech – stoupáme asi dvě hodiny a výška je znát. Výhled na vrcholu je nádherný – Makalu, Baruntse, Ama Dablam atd. Chodíme po pustých pláních sami. Ve 12 hodin jsme opět dole. Hory jsou již v mracích a my si dáváme polévku. Cesta zpět je namáhavá a dlouhá. Aklimatizace byla rychlá. Pátý den a již jsme nad 5000m!
 |
 |
 |
 |
Devátý den (4/22/1998)
Cesta z Periche do Lobuche znamená překonat výškový rozdíl 600metrů. Výška je znát. Snažím se předběhnout s batohem skupinu pomalu jdoucích jaků, abych Petrovi udělal fotku. Příliš se mi to nedaří a pěkně se zadýchám. Petr jde trochu rychleji a ztrácí se mi. Myslím, že zabloudil. Čekám na něj v krásném místě u starých stúp a fotografuji. Zde končí moréna ledovce Khumbu. Objevují se dvě Američanky. Proti slunci myslím, že jedna je Petr. Asi po půl hodině jdu s nimi dál. Objevuje se krásná pyramida Pumori. V 10:30 jsem v Lobuchi, kde nalézám Petra. Vše se již halí do mlhy. V noci zjišťujeme, proč se lodže přezdívá kouřová. Topí se zde jačím trusem. V noci se všichni dusí, přesto všichni drží hubu. Otevírám dokořán dveře a dávám do nich kámen.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Desátý den (4/23/1998)
Dnes nás čeká první vrchol výprav – výstup na Kala Pattar. Snídani máme domluvenu na 5:00. Nakonec je to trochu později , neboť sympatický Šerpa v kožené kšiltovce, ale jinak v otrhaných šatech, se modlí. Cesta vede „kamenolomem" na Gorak shep. Na Gorak shepu nezastavuji a jdu dál. Bojím se, aby se mi Everest nezatáhl. Stoupání je dlouhé, kyslíku málo, ale v 9:30 jsem asi 200 výškových metrů nad Kala Pattarem ve hřebeni Pumori – výška 5800 metrů. Výhled na Everest je nádherný, vidím jižní sedlo, přes které Hillary poprvé dobyl vrchol. Je vidět i do Base Campu Everest, kde stojí asi 15 stanů. Je zima kolem nuly, a tak asi po 15 minutách začínám sestupovat dolů. Traverzovat do BC již nebudu, cítím, že toho budu mít asi dost.
Dole na náhorní plošině v Gorak shepu usedám a jím čokoládu. Za mnou usedá sněžný kur a pozoruje mne. Mám dost času na výměnu objektivu a na fotku. Přichází Petr, který rovněž vzdal BC a jdeme spolu do Lobuche. Silně mě rozbolela hlava – beru si Ataralgin. Docházím do Lobuche a jdu spát. Je 13:00. Večer bude asi zase kouřový. Vyjednávám se Šerpy. Slibují, že se bude topit mechem, který prý nekouří. Přesto je místnost brzy plná kouře i když na jačí trus to nemá. Na lavici uprostřed sedí Čechošvýcar, který chrchlá a plive bacily na asi patnáct lidí, kteří toho mají vesměs dost. Virózy nebo anginy jsou v těchto výškách mnohem nepříjemnější než doma. Nevím, proč neleží. Otevírám okno, které on asi po pěti minutách zavírá. Pak otevíráme s Petrem dveře. A pak už nevím – spím.
 |
 |
 |
 |
Jedenáctý den (4/24/1998)
Přesunujeme se z Lobuche do Chukungu. Počasí není pěkné – je mlha a občas prší. Před lodží fotografuji zasněžené jaky.
 |
 |
Dvanáctý den (4/25/1998)
„Tým Mera" je silně zdecimován. Petra nachladil Čechošvýcar v Lobuchi. Ani morálka ostatních není nejlepší. Vyrážíme s Lídou do základního tábora Island Peaku – chci vidět přechodové sedlo k Mera Peaku. Dorážíme do základního tábora Island Peak, ve kterém je vidět sedlo Amphu Lapcha. Na tu dálku to těžko mohu posoudit. Je to příkré sedlo se skalním lezením na konci, vysoké 5700 metrů. Nádherný je zdejší ledovec Imja Tse, s obrovskými ledovými jeskyněmi. Počasí je špatné. Vracíme se zpátky do Chuckungu a prší.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Třináctý den (4/26/1998)
Čekáme celý den v Lukle. Plán byl sice vyrazit ještě odpoledne do tábora pod Zatrwa La, ale nosiči s Lídou, Jirkou a Milošem nikde. Přicházejí až ve 14.00 hodin. Připravují se věci na Mera Peak – jídlo, stany, mačky.
Čtrnáctý den (4/27/1998)
Čeká nás etapa do Lukly. Na úseku do Namche fotografuji himalájské divoké kozy. Včera večer jsem rovněž viděl vzácnou srnu. V Namche chci zavolat Helče. Musím vylézt na kopec, který je obsazen vojáky. Je zde rovněž muzeum Národního parku Sagarmatha. V malé kamenné boudě sedí voják. Volám 140 minut a cenu usmlouvám na 550 Rp. Má radost, že jsem zavolal a vše je v pořádku. Zbytek cesty je otravný. Mokrý dorážím asi v 16 hodin do Lukly, kde nás v Paradise lodži Didi ubytovává v provizorním pokoji.