Podrobný test bezzrcadlovky Nikon Z7

Jaká je bezzrcadlovka Nikon Z7 v praxi? V naší recenzi se dočtete, jaké má ostření, jak funguje při vysokém ISO či jaký má dynamický rozsah, a ještě mnohem víc.

Úvod

Možná se dá říct, že Nikon s bezzrcadlovkami Z6 a Z7 spustil ve fotografickém průmyslu revoluci. Full frame bezzrcadlovky od Sony jsou na trhu sice již dlouho, ale byl to právě Nikon, jehož prezentace Z6 a Z7 předznamenala příchod dalších FF bezzrcadlovek. Canon EOS R už je trhu a ve vzduchu visí další model, Sigma a Panasonic ohlásili vývoj FF bezzrcadlovek a Sigma s Panasonicem a Leicou uzavřeli alianci, ve které vybudují velké portfolio těl i objektivů pro FF bezzrcadlovkový bajonet Leica.

Fotografický průmysl se tak pomalu, ale jistě mění a odklání od zrcadlovek a budoucnost začínají prezentovat bezzrcadlovky. Jestli to je krok dobrým nebo špatným směrem může napovědět dnešní recenze Nikonu Z7.

Parametry:

Čip: 45,7Mpx fullframe BSI
Stabilizace obrazu na čipu: ANO, 5osá
ISO: 64–25600
Bajonet: Nikon Z
LCD: 3,2“ výklopný, neotočný, dotykový, 2,100,000 bodů
EVF: 3 690 000 bodů, 100% pokrytí, 0,8× zvětšení, OLED
Rychlost snímání: 9 fps
Autofokus: Hybridní AF s 493bodovým fázovým AF
Video: 4K, 10bit. N-log
Konektivita: Bluetooth a Wi-Fi
Paměťové médium: 1× XQD
Výdrž baterie (CIPA): 330 snímků
Hmotnost: 675 g

Ergonomie bezzrcadlovky

Asi jako všichni, kdo drželi nový Nikon Z7 v ruce, i já musím na začátek poznamenat, jak moc dobře se drží. Grip je v podstatě perfektní a ve slepém testu by mě ani nenapadlo, že držím bezzrcadlovku.

Mnozí si stěžují, že Nikon nepochopil, že bezzrcadlovky mají být malé, takže velký grip nedává smysl. Vůči tomuto bych se osobně silně ohradil – kdo dá za foťák 90 tisíc, bude chtít hlavně dobré fotky a pohodlné ovládání.

Navíc na těle bude vždy objektiv, který bude při pohledu ze strany grip vždy přesahovat, takže menší grip by reálně žádné velké místo v batohu neušetřil. A komu se to nelíbí, může jít do Sony nebo jiné bezzrcadlovky, protože většina takto velký a pohodlný grip zkrátka nemá.

Pryč od gripu – dále všichni Nikoňáci tvrdí, že si s foťákem rozumí hned po vybalení. Ano, většina tlačítek a prvků zůstala na svých místech. Pouze tlačítka, jež kdysi bývala po levé straně displeje se přesunula na jiná místa. Dále zmizel přepínač ostření z přední strany dole a také zmizela tlačítka na přední straně nahoře a tlačítko měření expozice.

Že by nějaké tlačítko podstatné pro focení přibylo (oproti D850), se říct nedá. Takže suma sumárum jsme přišli o tlačítko nastavení měření expozice (asi jsem ho používal jen já?), ovládající režimy ostření (to mi opravdu bude chybět), tlačítko ovládající blesk (taky bude chybět), expoziční bracketing (to já osobně přežiju) i tlačítko „info“ (k čemu tam kdy bylo?) – tlačítko „i“ zůstává.

Přibyla však dvě (v podstatě jedno) tlačítka ne až tak důležitá pro focení. Jedno přepíná režim zobrazení mezi hledáčkem a displejem (v podstatě je to nahrazení tlačítka „LV“) a druhé „Disp.“ umožňuje přepínat mezi několika možnostmi, co všechno má ukazovat displej/hledáček při focení.

Naštěstí zůstala dobře dosažitelná dvě programovatelná tlačítka, kam lze nastavit chybějící možnosti. Kdo byl ze zrcadlovky zvyklý mít na programovatelném tlačítku náhled hloubky ostrosti, může toto tlačítko v podstatě oželet. Od otevřené clony až po clonu f/5.6 foťák automaticky ukazuje náhled hloubky ostrosti, přičemž takto se zacloněním i ostří.

Obecně jsem si zvykl velmi rychle. Vše v nastavení je velmi podobné jako u zrcadlovek, tlačítka jsou podobná (občas něco chybí a něco přebývá).

Asi po hodině focení s foťákem jsem se dostal do tmy, což byl optimální test na ovládání. Pochopitelně jsem foťák neovládal „poslepu“ jako svou zrcadlovku, ale byl jsem schopný najít správné tlačítko, aniž bych musel do „i“ či jiného menu. Pouze bych v tomto ohledu vytkl absenci podsvícených tlačítek.

Musím však přidat ještě dvě větší kritiky vůči dvěma změnám oproti zrcadlovkám. Dobrým zvykem u DSLR Nikonu bývalo, že se pomocné přisvětlovací AF světlo nacházelo nahoře v úžlabině v gripu, tedy napravo od bajonetu. To se změnilo, nyní je na levé straně bajonetu, což se mně osobně kryje s úchytem objektivu.

Světlo se používá hlavně v horších světelných podmínkách a v nich potřebuji objektiv držet pevně, případně ještě přeostřovat. To v praxi znamená, že mám ruku často právě před tímto světlem, které se nyní nachází na levé straně od bajonetu. Proč?

Další má výtka a tentokrát spíše osobního rázu je, proč Nikon na nových modelech nemá IR přijímač na bezdrátové dálkové ovládání? Jsem jediný, kdo ho tak rád používá? Ať už jde o kombinaci s předsklopením zrcátka u krajinek, o nenutnost být za foťákem při produktové fotografii či o obyčejné odpálení foťáku z dálky.

Když však shrnu ergonomii po celém týdnu a půl používání, se svou průměrnou rukou jsem měl trošku problém přejít zpět na D750. Grip na Z7 mi přijde ergonomicky lépe vyřešený, což v kombinaci s nižší hmotností zanechalo velmi pozitivní dojem.

Rozmístění ovládacích prvků

Horní strana

Začneme horní stranou, kde vlevo nalezneme jednoduchý kruhový volič expozičních režimů. Tam je automatika, poloautomatika a nastavitelné „U“ režimy. Chybí však spodní kruhový volič, kde u pokročilých zrcadlovek jsou režimy snímání (jako single shot, kontinuální snímání, tichá závěrka, časovač), což je nyní na normálním tlačítku jako u nižších řad zrcadlovek.

Na levé straně hledáčku je tlačítko přepínání monitoru a hledáčku v možnostech „pouze hledáček“, „pouze monitor“, „střídání podle senzoru přiblížení“.

Nahoře na hledáčku je patice blesku, samotný zabudovaný blesk chybí. To je podobné jako u D850. Jednak to umožní zvětšit hledáček a kdo by u foťáku za 90 tisíc korun používal interní blesk?

Vpravo od hledáčku nalezneme dioptrickou korekci a malý stavový displej. Ten je menší než u zrcadlovek, protože na něj není zkrátka tolik místa. Kvůli tomu zobrazuje méně informací, hlavně ty důležité – čas, ISO, clonu, korekci expozice, zbývající kapacitu baterie, kolik fotek se ještě vejde na kartu, či režim snímání. Displej má bílé znaky na černém pozadí (naopak než u zrcadlovek).

Poté následuje několik zcela běžných tlačítek – tlačítko spouště v kombinaci s ON/OFF přepínačem. Tlačítko měnící ISO v kombinaci s rollery, tlačítko korekce expozice chovající se podobně. A konečně tlačítko nahrávání videa, které je ve fotografickém režimu programovatelné (například na 100% výřez při focení i náhledu).

Zadní strana

Opět začneme vlevo, kde se nachází tlačítko přehrávání fotek vedle tlačítka koše pro odstranění fotek.

Vpravo od hledáčku je přepínač foto/video a v něm tlačítko měnící různé možnosti, co vše se bude zobrazovat na obrazovce / v hledáčku při focení. Například nejrůznější nastavení, histogram, vodováha či podobná obrazovka, jaká se dříve skrývala pod „Info“.

Více vpravo je klasické (programovatelné) AF-ON tlačítko, které sedne přesně na palec. Vedle něj je zadní roller, který je také na velmi dobrém místě a po přechodu z DSLR jsem si hned zvykl, i když je trošku jinde.

Pod ním je osmisměrný joystick, kterým fotograf mění ostřicí body. To je výborné a zcela ideální řešení.

Níže je tlačítko „i“ vyvolávající nabídku, kde jsou důležitá nastavené, která bych raději viděl na samostatném tlačítko jako nastavení blesku, expozice, tichá závěrka či zamknutí stabilizace čipu. Dále tam jsou nastavení, která dříve byla na multifunkčních tlačítkách vlevo od displeje jako přepínání RAW/JPEG, Picture Control a Vyvážení bílé. Dále se tam dají nastavit i nastavitelná tlačítka – je příjemné, že to je vše na jednom místě.

Níže se nachází osmisměrný volič a OK tlačítko. To se používá hlavně pro nastavování v MENU.

A právě tlačítko MENU se nachází hned pod tímto voličem. Jeho úkol je jednoduchý, a to dostat uživatele do menu.

Pod ním je již zmíněné tlačítko režimů snímání a vedle jsou plusová a minusová lupa.

Na levé straně je jen kryt a pod ním slot na jednu QXD paměťovou kartu.

Na spodní hraně je jen kryt baterie. Konektory na případný plnohodnotný battery grip jsem nenašel.

Na pravé straně jsou konektory, ke kterým se dostanu později.

A konečně na přední straně jsou kromě bajonetu a tlačítka odjištění objektivu i dvě programovatelná tlačítka. Nahoře na gripu je ještě přední roller.

Foťák jsem na chvíli dal kolegovi J. D. Jarolimkovi, který měl nedávno na test Sony A7 III. Obě bezzrcadlovky tedy porovnal:

grip i rollery jsou jako u zrcadlovek Nikon a působí podstatně robustněji než u Sony
u Sony A7 III je možnost posunout ostřicí bod dotykově, na Nikonu Z7 to je taky možné, ale zároveň to i automaticky vyfotí fotku. To bylo dost nepříjemné. V menu jsem nenašel, že by to šlo vypnout*
oproti Sony A7 III má navíc na horní straně těla stavový displej, který vhodně ukazuje nejdůležitější údaje o nastavení fotoaparátu
s S 50mm f/1.8 ostří Z7 velmi rychle, skoro bych řekl, že i rychleji než Sony A7 III, hlavně při špatném světle

*Při pozdějším testování jsem tuto možnost objevil. Skutečně však není v menu, ale je přímo na displeji (nikoliv v hledáčku), když komponujete snímek. Nachází se vlevo nahoře a na první pohled vypadá, že jen indikuje, že lze zaostřit a fotit dotykem. První zdání však klame a spolu s časem, clonou a hodnotou ISO lze i toto nastavení měnit dotykem. Lze nastavit na zaostření a vyfocení; zaostření bez vyfocení snímku; a zcela vypnout zaostření i focení dotykem. Lze tedy bezproblémově ostřit dotykem a fotku exponovat klasickou spouští.

Design a ergonomie FTZ adaptéru

Samozřejmě jsme se zaměřili i na FTZ adaptér, který máme k dispozici na test. Prvně bych chtěl uvést, že adaptér umožňuje bezproblémovou komunikaci objektivů s bajonetem Nikon F a nového bajonetu Z na bezzrcadlovkách. Objektivy s bajonetem F není opravdu problém použít, a to ani ty bez ostřícího motorku – u těch se však musí ostřit ručně. „F-kové“ objektivy se jinak chovají stejně či velmi podobně, jako by byly na zrcadlovce.

Tím však končí chvála a bude následovat malá esej na téma „ Co se dá pokazit na obyčejné ‚díře‘“. Adaptér je totiž opravdu hlavně „díra“, chcete-li „trubka“ či „tubus“ a jeho hlavním úkolem je prodloužit vzdálenost mezi objektivem a bajonetem bezzrcadlovky (objektivy pro zrcadlovky vyžadují větší vzdálenost k čipu). Jeho druhým úkolem je přenést komunikaci mezi tělem a objektivem.

První výtka je k ceně. Canon umí udělat podobnou „díru“ a prodává ji za necelé tři tisíce (mluvím o obyčejné redukci EF-R). Za něco málo přes pět a půl tisíce potom Canon nabízí pokročilý adaptér s ovládacím kroužkem, kterému je možné přiřadit jednu z několika funkcí. Proč to nemá Nikon a proč je i přesto jeho adaptér dražší?

Odpověď je pravděpodobně v nutnosti zabudovat servo pro ovládání páčky clony na objektivu. Clony objektivů Nikkor „G“ a ostatně i mnoho dalších se ovládají mechanicky přes páčku. Z7 ani Z6 však mechanickou páčku nemá, takže nelze jen přenášet pohyb páčky z těla, ale je potřeba ho vytvořit. Proto musí být servo zabudované v adaptéru.

Pravděpodobně je toto i příčina mé největší výtky k adaptéru – má patici se stativovým závitem. To se mohlo na papíře zdát jako dobrý nápad. Jenže není. Patice adaptéru zasahuje do prostoru, kde se běžně nachází stativová patka na samotném foťáku. Jinými slovy s adaptérem nemůžete mít stativovou patku namontovanou na spodní části těla bezzrcadlovky.

To v praxi znamená, že na stativu ani jen s nasazenou stativovou patkou nelze vyměnit objektiv s bajonetem Z za druhý s bajonetem F či naopak.

Příklad. Fotíte ze stativu s novým objektivem S 24–70 f/4, takže stativovou patku máte nasazenou na těle bezzrcadlovky. Chcete ale nasadit objektiv Nikkor 14–24 f/2.8. Musíte použít adaptér, který ale nelze nasadit přes stativovou patku, tu je potřeba odmontovat a nasadit na adaptér a na něj upevnit objektiv 14–24.

Nelze tedy provést velmi jednoduchou výměnu objektivů z různých systémů Nikonu na stativu. Pokud však měníte dva objektivy z řady „S“, problém není. Stejně tak není problém s výměnou dvou objektivů „Z“.

Domnívám se, že na adaptér bylo potřeba umístit ono servo, které zabíralo moc místa a zasahovalo místa pro stativovou patku na těle. Proto zřejmě byla potřeba změnit místo určené pro namontování stativové patky, když je nasazen adaptér.

Video

Nikon Z7 je snad první foťák od Nikonu, který nejenže nezklame videografy, ale dokonce je velmi potěší. Troufl bych si říct, že Nikon udělal mnoho kompromisů mezi fotografií a natáčením videí ve prospěch videa, takže například autofokus ostří hodně plynule (což možná může uškodit rychlosti – osobně mi přijde, že plynulost je na úkor rychlosti).

Bezzrcadlovka je pro video vhodnější z mnoha důvodů – nejde jen o ostření, ale i třeba o nižší hmotnost, takže je snazší používat bezzrcadlovky se stabilizátory.

V redakci nemáme žádného profi videografa, takže pomineme všechny vymoženosti jako externí nahrávání 4K videa v 10bitové hloubce apod., ale podíváme se na video hlavně z uživatelského pohledu.

Nikon Z7 rozhodně dokáže nahradit základní „domácí kameru“. Jednak má spoustu nastavení, takže si vyhrají hračičkové, maximální rozlišení videa je 4K při 30 fps. Foťák umí až 5× zpomalené video ve full HD při výsledných 24 snímcích na sekundu.

Dále bych chtěl podotknout, že video má velmi podobné nastavení v MENU jako focení. Pro focení i video lze nastavit zvlášť věci jako redukce šumu, korekce zkreslení a vinětace objektivu, Active D-Lighting, Picture Control, vyvážení bílé, pojmenovávání souborů, ostření, VR, měření expozice a navíc zde je třeba nastavení mikrofonu a podobně.

Jako běžného kameramana mě zajímá hlavně ostření. To je ideálně plynulé a v dobrých světelných podmínkách foťák „nehledá“, ale plynulé přeostří, což je obří plus. Přechod bych označil za „jako z filmu“, tedy s ideální rychlostí přeostření.

Musím zde poznamenat, že video zkouším hlavně s nativním objektivem řady S. Ten je enormně tichý při přeostřování a enormně plynulý. Když přeostřuji se (starším) „F-kovým“ objektivem, tak ten nepřeostřuje až tak plynule a trošku se při ostření trhá či kouše.

Kdo chce ostřit při videu ručně, automaticky se mu zapne focus peaking, takže vidí, kde má přesně zaostřeno. To je výborné a hlavně se staršími objektivy, které neostří tak rychle, nebude problém ostřit aspoň ručně, když někdo chce velmi plynulé přeostřování.

Pro otestování možností foťáku jsem zašel do extrémních podmínek. Nastavil jsem ISO na 25600, raději vypnul AF a nastavil 4K. Ve video menu zůstal zapnutý „odšum“ a další korekce na normální hodnoty.

4K video při ISO 25600

Ostření

Jedním z klíčových rozdílů mezi zrcadlovkami a bezzrcadlovkami je bezpochyby ostření, jelikož zrcadlovky mají dedikované ústrojí na detekování správného zaostření. To s sebou často přináší i problémy jako front- a back-focus, který je způsoben právě tím, že se ostření neměří přímo v rovině čipu.

To se u bezzrcadlovek mění, takže z tohoto pohledu špatné ostření nehrozí (i když se v menu Z7 překvapivě položka Jemné doladění AF nachází). Na druhou stranu dedikovaná jednotka pro ostření fungovala na principu detekce fáze, což se bezzrcadlovky snaží přenést na čip. Senzory ze svého principu fungování fungují na detekci kontrastu.

Obě detekce mají své plusy i minusy a rozebírat bychom je mohli celý den. Každopádně Nikon Z7 má hybridní systém ostření, který benefituje z obou principů ostření. To na papíře znamená, že by měl být velmi rychlý a neměl by hledat (neustále přeostřovat) – díky detekci kontrastu. Také by měl zaostřit vždy úplně přesně (díky detekci kontrastu).

Ve foťáku lze nastavit rychlost (tedy plynulost ostření), zde je použito pomalé (superplynulé) ostření

Jak to ale vypadá v praxi? Nejdříve si projdeme všechny silné stránky tohoto systému. Jako jeho největší přednost vnímám možnost volit si velikost ostřicích bodů – od malého „pinu“ až po velkou oblast. To pomůže hlavně portrétním fotografům, kteří chtějí zaostřit na oko, ale někdy se jim do ostřicího bodu dostane i třeba obočí a objektiv zaostří na ně, místo na oko.

Dalším obřím plusem je jistota dobrého zaostření – minimálně u AF-S módu. Fotograf se nemusí bát žádného back- či front-fokusu s žádným objektivem.

Třetí velkou výhodou je ostření s manuálními skly (rozepsáno níže v samostatné kapitole).

Poslední obří výhodou je velká plocha, kterou ostřicí body zabírají. Mimo úplné okraje snímku ho pokrývají celý. Není tak problém zaostřit do úplného rohu nebo se svěřit do pomyslných rukou 3D sledování objektu – nyní není žádný problém ho udržet na ostřicích bodech.

Počet ostřicích bodů je nyní pro fotografa už irelevantní, protože jich je prostě dost a moc. Možná jich je až příliš mnoho, protože jsem si musel zapnout položku vybírat každý druhý ostřicí bod při výběru toho bodu, kam chci zaostřit. Pokud jsem je nechal všechny aktivní, pohyb ke správnému bodu trval příliš dlouho. Nicméně díky joysticku bylo ostření vždy komfortní a bezproblémové.

Pomalu se přesouváme k minusům. Prvním je jistě zhoršené zaostření na pohybující se objekty. Zrcadlovky tohle zvládají lépe. Například přímé porovnání Z7 a D850 dopadá lépe pro DSLR. Z toho vyplývá, že pro sportovní fotografy jsou zrcadlovky stále na prvním místě.

Na testování jsem si schválně vzal objektiv Nikkor 200–500mm f/5.6, který úplně ideálně prověřil schopnosti ostření. To jsem srovnával s Nikonem D750, který má velmi solidní ostřicí systém. Výsledkem bylo, že při neideálních podmínkách Z7 na dlouhé ohnisko více „hledala“ a zaostření jí trvalo poznatelně déle, i když se jednalo často o zlomky vteřiny.

Největší rozdíl byl při slabém světle. V konstantních podmínkách jsem vyzkoušel ostření Z7 a D750 přímo proti sobě a D750 jednoznačně zvítězila. Z7 funguje na úrovni nekřížových bodů D750, minimálně co se týká úrovně světelných podmínek. Ale křížové body na D750 fungují mnohem lépe. V situaci, kdy středový křížový bod na D750 zaostřil ve tmě prakticky hned, jakýkoliv ostřicí bod na Z7 hledal a zaostřil až na několikátý pokus. Špatné světelné podmínky nové bezzrcadlovce tedy až tak nesvědčí.

Podobně na tom je i kombinace obou předchozích situací, tedy mírně horších světelných podmínek a pohybujícího se objektu.

Ostření se starými a manuálními objektivy

Bezzrcadlovky jsou v několika ohledech přívětivější než zrcadlovky a jednou z těchto oblastí je ruční ostření s manuálními objektivy. Jednak bezzrcadlovky umožňují zvětšit náhled focení scény přímo v hledáčku a jednak hodně bezzrcadlovek disponuje funkcí focus peaking, která zvýrazňuje zaostřené hrany.

Nikon Z7 focus peaking má a je celkem propracovaný. Je k dispozici vždy, když uživatel ostří ručně, a to jak u videa, tak u fotografie. Focus peaking má celkem čtyři úrovně síly, tedy jak moc jsou kontrastní hrany zvýrazněné. Varianta off a Peak1 mi přijdou téměř shodné – ani v jednom případě zvýrazněné hrany nevidím. Peak2 je zvýrazňuje mírně, ale viditelně. Peak3 už zvýrazňuje hrany hodně.

Pro peaking je možné nastavit celkem 4 barvy, které se objeví na dobře zaostřených hranách – žlutá, červená, modrá a bílá. Každý si zřejmě vybere svou oblíbenou, která nebude splývat s focenými scénami (já si vybral modrou, protože se okolo mě vyskytuje nejméně).

Dalším pomocníkem je možnost zvětšení náhledu focené scény. Zvětšit se dá buď lupou, nebo programovatelným tlačítkem – třeba tlačítkem pro start/stop nahrávání videa, které obraz přiblíží na 100 % a potom oddálí na normální velikost.

Třetím pomocníkem při manuálním ostření je jednoduchý náhled vzdálenosti, na kterou je právě naostřeno. Fotograf v hledáčku / na monitoru vidí úsečku od „makra“ po „nekonečno“ a na ní se pohybuje ukazatel, takže je celkem snadné odhadnout, na jakou vzdálenost je zhruba aktuálně zaostřeno. Neukazuje to však žádné konkrétní hodnoty.

S těmito pomocníky je velmi snadné zaostřit ať už se starými či modernímu manuálními skly či s moderními objektivy, které ostření mají, ale je vypnuté.

Ještě bych si dovolil malou poznámku, že focus peaking zvýrazňuje jen kontrastnější hrany (podle nastavení). Ani na nejsilnější nastavení však nechytne málo kontrastní hrany nebo hrany v šeru.

Se všemi staršími objektivy Nikkor, které nemají vlastní ostřicí motorek, je nutné na bezzrcadlovkách ostřit ručně. Díky pomocníkům, představeným výše, to však není zásadní problém, nicméně to možná někoho nepotěší.

Ostření a rychlost snímání

Vzhledem k předchozím poznatkům je jasné, že ve sportovním odvětví budou ještě nějakou dobu vévodit zrcadlovky. Proto nevnímám jako důležité, aby měl Nikon Z7 enormně rychlé snímání nebo velký buffer.

Že se buffer rychle zaplní po páru vteřinách focení v maximální kvalitě a při maximální rychlosti jsme se mohli dočíst hned po uvedení, takže se zaměříme na trošku jiný aspekt – jak rychle dokáže snímat a zároveň přeostřovat?

Teoreticky by totiž mohl být v této disciplíně velmi dobrý, protože ostření probíhá přímo na čipu, takže se zde nepere nutnost, aby světlo šlo zároveň na ostření a zároveň na čip, což je u zrcadlovek nereálné.

S rychlostí snímání při současném zaostřování jsem si hrál a došel jsem k závěru, že nejlépe foťák ostří při 4 snímcích za vteřinu. Při přepnutí na 5 fps sice začne fotit rychleji, ale potom se častěji ztratí, takže je „bezpečnější“ fotit na 4 snímky za vteřinu.

Pokud fotíte v tomto módu, prakticky nemůžete dojít na konec bufferu, spíše budete limitování tím, že foťák objekt ztratí nebo se fotograf bude chtít zaměřit na jiný objekt a přeostření si vyžádá čas. Jinými slovy v praxi jsou úvahy o velikosti bufferu převážně zbytečné.

Mechanická vs. elektronická závěrka

K diskuzi výše musím připojit i pár poznámek o rozdílech mezi elektronickou a mechanickou závěrkou. Při testování byl podle mě znát rozdíl, pokud se fotilo v rychlém snímání při přeostřování na jeden nebo druhý typ závěrky.

Když se fotí na klasickou mechanickou závěrku, foťák ostří na čip, takže musí být otevřená. Potom se fotí fotka, takže se závěrka musí zavřít, rychle otevřít-zavřít pro vyfocení snímku a zase otevřít pro další přeostření. Celý tento proces se opakuje pro další snímky. To zkracuje čas, kdy jde světlo na čip, tedy na ostření.

Elektronická závěrka nic takového nepotřebuje, pouze na určitý čas nepřenáší obraz do hledáčku či na LCD, ale ukládá ho. Má tedy na ostření více času, a i když tyto rozdíly nejsou velké, může to jít poznat.

Mechanická závěrka

Vzhledem k tomu, že je závěrka běžně otevřená a pro vyfocení snímku se musí nejdříve zavřít, mi přišlo, že foťák reaguje na zmáčknutí spouště o něco později než zrcadlovka. Naopak při elektronické závěrce bylo focení mnohem responzívnější.

Elektronickou závěrkou zde pro upřesnění myslím režim tichého snímání, které díky absenci zrcátka není téměř vůbec slyšet. To je v některých situacích velmi praktické, ale někdy to může být nepříjemné – například když fotografovaná osoba neví, v jaký moment jste ji vyfotili.

Elektronická závěrka

Posledním, ale možná nejdůležitějším rozdílem mezi oběma závěrkami jsou neduhy na obraze, které se objevují při použití elektronické závěrky. Může se jednat například o pruhy na snímku. Navíc v tomto režimu není ze stejných problémů možno používat blesky.

Externí blesky

Dobrou zprávou je, že blesky fungují na Z7 jako na zrcadlovkách – a může se jednat i o modely jiných výrobců. Pouze si je potřeba dát pozor na zapnutý režim tiché závěrky (blesk se neodpálí) a na chybějící tlačítko nastavení blesku na těle.

Je zde jeden problém, který bezzrcadlovky do světa externích blesků přinášejí. Bezzrcadlovky totiž nereagují na infračervené „terče“ či „rošty“ vysílané lepšími blesky, aby se usnadnilo ostření. V absolutní tmě je pro ostřicí systém každá pomoc dobrá, takže Nikon, ale i jiní výrobci osadili blesky emitorem vysílajícím červené světlo na focený objekt. Ostřicí systémy na DSLR se toho chytnou a díky tomu zaostří. Bezzrcadlovky tohle bohužel neumí a ono přisvětlení na ně nemá skoro žádný efekt, což ještě více ztěžuje ostření ve tmě.

EVF

Pod touto zkratkou se skrývá elektronický hledáček. Já jsem běžně odpůrcem elektronických hledáčků, protože nedokážou nabídnout aspoň podobné parametry jako jejich optičtí kolegové.

Zde to ale neplatilo. Hledáček Z7 je jedním slovem výborný. Jedinými chvílemi, kdy jsem si uvědomoval, že hledáček je elektronický, bylo, když jsem se do něj podíval, ale nechal jsem si vypnutý foťák.

EVF umožňuje i několik vymožeností jako 100% přiblížení, náhled aktuálního histogramu nebo zesvětlení obrazu ve velké tmě. Hledáček je navíc ještě větší než v D850, k čemuž snad není ani co dodat.

Na internetu se objevily nějaké informace o „blackoutu“ tedy dlouhém ztmavení hledáčku po/při vyfocení fotky. Nevím, kdo s tím přišel, protože Z7 má stejný „blackout“ jako zrcadlovky, pouze u nich se o tom nemluví.

Výdrž baterie

Zde se projevuje jedna z hlavních slabin bezzrcadlovek – vhledem k absenci optického hledáčku musejí pořád snímat, což požírá baterii. Pomalu, ale jistě. Každé zapnutí bezzrcadlovky znamená nějaký, byť nepatrný, úbytek na baterii.

Zatímco zrcadlovku může fotograf omylem nechat zapnutou celou noc a ráno s ní jde fotit, u bezzrcadlovky ji ráno musí nabít. Je těžké výdrž bezzrcadlovky měřit podle počtu vyfocených snímků – zde se projevují návyky jednotlivých fotografů (někdo se hodně dívá do hledáčku, někdo hodně cvaká). Takže zatímco první fotograf bude mít 200 snímků, druhý 1000 – a to jen protože pokaždé namísto jednoho snímku jich vyfotil pět.

Já jsem první typ a navíc jsem často používal displej a neustále jsem něco nastavoval a zkoušel, takže jsem neměl problém vysát baterku za 200 snímků. Při šetrnějším zacházení a častějším focení než koukání na displej, případně při chování foťáku, kdy nepřepíná mezi displejem a hledáčkem, ale promítá jen do hledáčku, by se výdrž mohla dostat klidně na 400–500 snímků, což je však stále zhruba polovina oproti zrcadlovkám.

Ještě upozorním, že do Z7 se dávají baterie EN-EL 14b, které se používají i v dalších zrcadlovkách jako třeba Nikon D750. Verze „b“ však znamená, že se baterie dají nabíjet přímo v těle bezzrcadlovky. To se může některým uživatelům líbit, nicméně já bych chtěl spíše fotit než nabíjet, takže více baterií a externí nabíječka je dle mého v tomto segmentu stále lepším řešením. Ale jako nouzovka je tohle řešení výborné.

ISO a šum

Nyní přecházíme k testům samotného čipu a jako první se podíváme na šum při zvyšujících se hodnotách ISO.

ISO 64 (rozklikněte do 100% výřezu a dále se můžete pohybovat šipkami)

ISO 100

ISO 200

ISO 400

ISO 800

ISO 1600

ISO 3200

ISO 6400

ISO 12800

ISO 25600

ISO Hi1

ISO Hi2

Jak je vidět na výřezech, první výraznější šum se začíná projevovat na ISO 1600, to se mírně stupňuje při ISO 3200. ISO 6400 začíná narušovat kresbu velmi jemných struktur, ale celkově je ještě použitelné. ISO 12800 je na hranici použitelnosti, nicméně 25600 už je za její hranicí. Rozšířené hodnoty Hi1 a Hi2 je lepší vůbec nepoužívat, v druhém případě je výsledkem jen šum.

Odšumování

Kdo fotí do JPEGu, bude se zajímat o to, jakou hodnotu odšumování má na své Z7 nastavit. Možnosti jsou celkem čtyři – žádný, mírný, střední a vysoký stupeň odšumování. ISO jsem nastavil na 12800, což je dle předchozího testu hraniční hodnota, takže to podá dobrou představu o tom, jestli samotný foťák tuto mez ještě neumí učinit bezproblémově použitelnou.

První snímek je s vypnutým odšumováním, takže je vidět hodně jasového i barevného šumu. Na druhou stranu jsou detaily snímku překvapivě celkem dobré.

Druhý snímek je nastavený na mírný odšum, což se zde projevuje velmi silným sléváním detailů u nejjemnějších struktur. Na druhou stranu to zjemní velkou část barevného šumu a přeci jen to ještě zanechá náznaky kresby u jemných struktur a rozumnou kresbu u nejemných struktur.

Třetí a čtvrtý snímek prezentují odšum na střední a vysokou hodnotu. Jak je vidno, kresba mizí téměř úplně a vše se slévá do jediného fleku.

Výsledek je podle mne jednoznačný – pokud fotíte do JPEGu, zvažte maximálně mírnou úroveň odšumování. Mnohem lepším řešením je však RAW a nastavení míry odšumu na míru konkrétní scéně. Navíc velmi jemnou eliminací barevného šumu se dá ze snímku vytáhnout celkem dost a detaily utrpí jen minimálně,

Dynamický rozsah

V této kapitole si ukážeme, jaký má Z7 dynamický rozsah, zdali pomůže Active D-Lighting (ADL) či HDR a co dokážeme dostat z RAWu.

Pokud fotíte do JPEGu, nejspíše oceníte dvě funkce. První z nich je ADL, který nedělá nic jiného, než že snižuje kontrast snímku (podobně jako šoupátku v LightRoomu), pouze to dělá automaticky a jen do JPEGu.

Zde jsou dvě fotky, jedna na nízký stupeň ADL, druhá na vysoký a celkem nepřekvapivě je mezi nimi rozdíl, byť jen drobný. ADL tedy dokáže pomoci, ale není všespásný. Naopak pomůže těm fotografům, kteří mají rádi prokreslené stíny i světla, potom je vhodné ADL nastavit na automatický režim.

O krok dále je funkce HDR, která umí skládat více snímků o různých expozicích dohromady. V tomto případě se jedná o hardwarovou záležitost a umí tedy z fotky vytáhnout i něco navíc oproti obyčejnému RAWu. V tomto konkrétním případě vidíme, že dynamický rozsah je lepší než u obyčejného ADL.

Nutno podotknout, že HDR je možné pouze do JPEGu, foťák ho blokuje, pokud se fotí do RAWu. Kdo fotí do RAWu, jistě zná funkci expozičního bracketingu, na který u Z7 však chybí přímé tlačítko.

Pro úplnost přidávám ještě ukázku toho, co všechno se dá vytáhnout z RAWu. Kontrast logicky zmizel, nicméně je až téměř neuvěřitelné, co všechno se dá ze snímku získat. Konkrétně jsem v tomto případě nastavil v Camera Raw maximální vytáhnutí černé, stínů, bílé a světel.

Vliv ISO na dynamický rozsah

Abychom analýzu dynamického rozsahu dovedli do úplného konce, mrkneme se ještě na vliv hodnoty ISO na dynamický rozsah. Všechny předchozí snímky byly foceny na ISO 64, které dává maximální možnosti dynamického rozsahu. V Camera Raw jsem zase vytáhl na maximum černé, stíny, bílé a světla.

Pro jeho úspěch si obrázek připomeneme a vedle něj ještě připojíme 100% výřez z původně tmavé oblasti, kterou jsem v ACR zesvětlil. I když se ze tmy vytáhla kresba, je velmi čistá a v podstatě ani silným zásahem neutrpěla. To jen podtrhuje výborný dynamický rozsah snímače.

Druhý obrázek je na ISO 800. Celkový výraz snímku se nezměnil, nicméně když se podíváme na výřez, už se v něm objevují první náznaky jasového šumu, který mírně degraduje kvalitu. To naznačuje, že pro velké hrátky s dynamickým rozsahem v postprocessingu je ISO 800 maximální vhodnou hranicí.

ISO 6400 už s sebou přináší tolik šumu, že je nejen samotný šum, ale i horší dynamický rozsah vidět na první pohled na velkém snímku. Na výřezu je šum už velmi znatelný. Jinými slovy není vhodné tahat tolik detailů ze stínů, pokud fotíte na ISO 6400.

O dost hůře je na tom ISO 25800, které jsem zde dal spíše pro zvědavé fotografy. Na toto ISO je totiž mnohem lepší nechat tmu tmou, protože se v ní takto skryje velké množství šumu. To dokládá i výřez, kde téměř chybí kresba.

Abych to celé shrnul – Z7 má díky ISO 64 opravdu výborný dynamický rozsah, což jde ruku v ruce s neexistujícím šumem. Tato kombinace umožňuje se snímkem při postprodukci dělat téměř cokoliv a výsledky budou výborné. S narůstajícími hodnotami ISO je možné ze snímku vytáhnout méně a méně kresby ze stínů, nicméně i tak jsou výsledky velmi dobré a mezi bezzrcadlovkami na absolutní špici.

IBIS

Další zkratka, pod kterou se tentokrát skrývá zabudovaná optická stabilizace čipu. Schválně jsem tuto kapitolku nechal na později, protože funkci stabilizace je velmi dobře vidět právě na předchozích výřezech.

Ty jsou pochopitelně ze stativu. Zabudovaná stabilizace je chytrá, což znamená, že dokáže rozpoznat přítomnost stativu a nestabilizuje, kdy nemá. V opačném případě by byly všechny snímky ze stativu rozmazané. To je plus, protože kdo myslí na neustálé vypínání a zapínání stabilizace?

Stabilizace spolupracuje se všemi objektivy, a to i s těmi, které mají zabudovanou optickou stabilizaci v sobě. V takovém případě v určitých osách stabilizuje objektiv a v jiných osách čip. Zkrátka to funguje tak, aby to ustabilizovalo co nejvíc.

Celkově stabilizace fungovala velmi dobře. Kvalifikovaným odhadem je její účinnost 3–4 EV, k papírovým 4,5 EV je možné se ve specifických situacích také dostat. Jinými slovy foťák bez problémů fotografovi umožní použít aspoň cca 10× delší časy, než jaké by zvládl čistě z ruky. A nejdůležitější z mého pohledu na tom je fakt, že tato stabilizace nevyžaduje žádné ústrojí v objektivu, které by ho zdražovalo a mělo negativní vliv na jeho hmotnost.

Velikost fotek

S vysokým rozlišením jsou vysoké i nároky na úložiště. Jedna fotka v nekomprimovaném RAWu má okolo 85 MB, JPEG v maximální kvalitě má okolo 25 MB. Bezztrátová komprimace RAWu ubere zhruba 35 MB, což jednoznačně potěší.

Závěr a konkurence

Nikon představil svou první full frame bezzrcadlovku a rozhodně to není propadák. Dokonce bych ji označil za velmi dobrý počin, který překoná první generace bezzrcadlovek Sony a první FF bezzrcadlovku Canonu. To však neznamená, že je Z7 dokonalá. Není a má jednu oblast, na kterou by se měl Nikon do budoucna zaměřit.

Tou negativní oblastí je fotografování sportu, reportáže, a to hlavně ve zhoršených světelných podmínkách, ale daleko k ideálu to má i v dobrých světelných podmínkách. Prvním zádrhelem je neideální chování autofokusu při snímání pohybu, tam Nikon své fázové AF body ještě nevyladil. Nemluvě o tom, že se ostření chová jinak než u zrcadlovek, přitom v ostatních oblastech se foťáky snaží chovat stejně.

Druhým zádrhelem je horší citlivost AF za tmy, kde ztrácí zhruba 2 EV na DSLR. To není málo a leckoho to může odradit od koupě. Nikon se to snažil napravit AF módem pro špatné světelné podmínky, který udělá to, že se začne sekat obraz v hledáčku a foťák po nějaké době zaostří. Tento mód měl Nikon vypustit.

Třetím zádrhelem je menší buffer a nízká rychlost snímání. Takže když tuto oblast shrnu, Z7 není vhodným foťákem pro sportovní fotografy a pro fotografy reportáže v horším světle. Tato oblast stále zůstává zrcadlovkám.

Potom tu máme velmi pozitivní oblast. Tou je video. Z7 se může směle rovnat nejpokročilejším bezzrcadlovkám v oboru a v mnohém je i překonává. Jedná se o výborný nástroj jak pro profesionální filmaře, tak i pro nadšené amatéry (i když zde bude možná lepší a hlavně levnější Z6).

Potom je zde mnoho neutrálních oblastí, kde je bezzrcadlovka Nikonu na úrovni jiných (bez)zrcadlovek. Ať už se jedná o žánry produktové fotografie, krajinek, architektury, portrétů, interiérů či třeba makra – zde má Z7 drobné výhody i nevýhody jak oproti konkurenci u jiných značek, tak ve vlastních zrcadlovkových řadách.

V předchozích odstavcích jsem se snažil odpovědět i na otázku, zdali je Z7 právě pro vás. Pokud spadáte do první oblasti, je stále lepší volbou zrcadlovka, případně se obezřetně dívat k jiným značkám. Pokud jste videograf, jediný důvod k váhání představuje Z6. Pokud spadáte do poslední kategorie a uvažujete, že ze zrcadlovky Nikon chcete přejít na bezzrcadlovku, Nikon Z7 vám určitě udělá spoustu radosti. Navíc do budoucna to zřejmě bude vlajkový systém Nikonu, na který budou přibývat zajímavé objektivy.

Pokud si stále nejste jisti, zdali je Nikon Z7 foťákem pro vás, nabídneme i stručné představení konkurence. V tomto ohledu představují úplně přímou konkurenci hned tři modely.

Prvním je zrcadlovka Nikon D850. Stojí podobné peníze, má velmi podobný čip, ale pro sportovní či akční fotografy je lepší volbou díky výbornému ostření, velkému bufferu a komplexnímu balíčkem dalších funkcí.

Pokud jste Nikoňákem a uvažujete o bezzrcadlovce, můžete zůstat v domácí stáji. Otázkou však zůstává, jestli jít do Z7 nebo do levnějšího Nikonu Z6, který má navíc rychlejší snímání či papírově větší hodnoty ISO.

Pokud chcete vyloženě bezzrcadlovku s vysokým rozlišením, která už má většinu funkcí dotaženou velmi daleko (dál než Z7), není důvod zanevřít na Sony A7R III. To má dva sloty na paměťové karty, hodně nativních objektivů a velmi podobnou cenu jako Z7.