Mária Švarbová je mladá a talentovaná slovenská fotografka, která udělala díru do světa díky svým snímkům ze Slovenských plováren. Podařilo se jí něco, co se v dnešním světě plném fotografů a fotografií podaří jen málokomu. Našla neotřelé téma, kterého se ujala s velkou precizností a vytvořila tím dílo vystavované v Miami, New Yorku a jiných světových destinacích. Do žil fotografie vlila novou krev a vsadila na správnou kartu. Více už v rozhovoru.
Mária, se svou sérií fotografií ze slovenských plováren z dob komunismu jste dokázala něco, co se dnes podaří jen málokomu. Našla jste fotogenické a zároveň velmi výrazné téma, které snad takto výtvarně ještě zpracováno nebylo. Když někdo vidí tyto snímky, okamžitě ví, ke komu je zařadit. Jak jste k tomuto tématu přišla? Byla to náhoda? Vize? Promyšlený tah?
První fotografování na plovárně jsem uskutečnila v roce 2014. Šlo o zachycení portrétů se scenerií plovárny, které jsem chtěla doplnit o fotografie, které zachycují i širší prostředí. Přišla jsem tam, uviděla jsem velký prostor s krásným světlem a čistými liniemi a odešla jsem pouze s fotografiemi, kde je člověk součástí prostoru. Portréty jsem vůbec nenafotografovala.
Odlišit se je v dnešní digitální době čím dál těžší. Vám se to podařilo. Máte v kapse nějaké další trumfy?
Momentálně pracuji na nové sérii a portrétech, které jsem poslední rok kvůli plovárnám zanedbávala. Nedokáži předem říci, zdali to budou trumfy. Mohu pouze říci, že jsem plná sil a energie dál a hodně tvořit.
U fotografování různých scén na plovárnách jste zůstala poměrně dlouhou dobu, nafotografovala jste zde několik různých sérií. Je to téma, které vás zatím bavilo nejvíce?
Plovárny se mi fotografovaly zatím asi nejlépe. Momentálně jsem uměleckým a konceptuálním způsobem zmapovala více než 11 plováren na území Slovenska. Nevím proč, ale něco mne na plovárny stále láká. Myslím si, že toto téma se dá stále rozvíjet.
Jak k vašemu fotografování přistupovali majitelé plováren? Byli vždy vstřícní a trpěliví? Fotografovala jste vždy po zavírací době? Nebo jsou to plovárny, které již nefungují pro veřejnost?
Jednou se mi stalo, že jsem nedostala k fotografování povolení. Nevadilo mi to, je dost dalších plováren. Na Slovensku jsem si plovárny pronajala, abych mohla být sama s mým týmem a nerušeně fotografovat. Ředitelé plováren, na kterých jsem doposud fotografovala, byli velmi milí a ochotní. Všechny plovárny, kde jsem fotografovala, jsou kromě jedné jediné funkční.
Na některých snímcích jsou bazény prázdné, tu vodu vypustili kvůli vašim snímkům?
Ne, kvůli mně bazén nevypustili. Při rekonstrukci jedné plovárny vypustili vodu z bazénu a zavolali mi, jestli bych neměla zájem nafotografovat si i plovárnu s bazénem bez vody. Nezaváhala jsem, fotografie plovárny bez vody v mém portfoliu chyběly.
Na snímcích pro vás hraje velkou roli vnitřní prostor, dáváte mu v souvislosti s člověkem výraznou důležitost, proč?
Snažím se, aby člověk s prostorem harmonizoval a esteticky byl s prostorem propojen. Miluji architekturu a prostor. Stejně důležitý je ale pro mne člověk v prostoru. Člověk je v prostoru měřítkem, doplňuje ho a není pak ze snímku cítit prázdnota.
Jaký máte fotoaparát a jakými objektivy fotografujete?
Fotografuji na Canon 5D Mark IV a používám různé objektivy, které měním. Mám ráda objektivy Sigma s pevnými ohnisky, anebo Canon 24–70mm f2.8.
Svislice prostoru rovnáte v editoru?
Ano, linie rovnám v editoru, ale někdy je to pořádně těžké.
Vaše snímky vykazují vysokou technickou kvalitu, fotografujete ze stativu?
Chtěla bych a snažím se (směje se Mária). Zatím jsem v tom úplně nedisciplinovaná, protože stativ mě neskutečně omezuje. Ale myslím si, že jsem už dost vytrénovaná na to, abych časy, na které fotografuji, udržela z ruky.
Na snímcích ráda pracujete se středovou kompozicí, proč?
Vždy jsem inklinovala ke čtvercovému formátu snímku a ráda používám středovou kompozici. Ale mám ráda i jiné kompozice. Záleží na prostoru, který mne někdy k jiné než středové kompozici nepustí.
Proč jste vzala svým modelům a modelkám na fotografiích emoce a fotografujete je jako figuríny? Má to nějaký konkrétní význam?
Modelům a modelkám jsem vzala emoce v roce 2014. Předtím jsem výhradně fotografovala lidi s emotivním výrazem, hraným pocitem. Líbí se mi, když lidé před mým fotoaparátem jen stojí nebo sedí bez výrazu. Uvědomila jsem si, že působí jako figuríny. Vzala jsem jim jejich identitu, stali se součástí mého imaginárního světa.
Vaše snímky mnohdy vypadají jako malované, s jakou expozicí ráda pracujete? Nebo to je výsledek počítačových úprav? Prozraďte něco ze své kuchyně.
Definuji to tak, že jsem se do tohoto stylu „vyfotila“. Při samotném fotografování nastavuji ve fotoaparátu svoje oblíbené parametry a snímek už po cvaknutí musí vypadat dobře a podobně, jako ho poté vidíte i vy, diváci. Některé fotografie se ohřály ve Photoshopu ani ne 5 minut. Zakládám si na dobré produkci ještě před samotným fotografováním.
Pocházíte z umělecké rodiny, tudíž jste zřejmě již odmalička byla vedena k estetickému vnímání. Je estetické vnímání a vidění u fotografování podle vás klíčové?
Nikdo mne nikdy neučil vnímat svět kolem sebe esteticky. To má člověk buď v sobě, anebo ne. Něco se určitě dá naučit, jako například kompozice nebo technická stránka fotografování. Ale ostatní už se řídí vašimi pocity a viděním. Pro mne je důležitým faktorem vkus. Můžu říci, že když jsem se učila fotografovat, poznala jsem mnoho fotografů a viděla mnoho fotografií. Někteří mají výbornou technickou zručnost, ale nemají estetické cítění a mají slabší vkus. To je podle mě velká nevýhoda, protože to je klíčové. Hlavně při vytváření nových fotografií, kdy nechcete kopírovat špičkové fotografy, ale chcete jít svou vlastní cestou.
Většinou pracujete s celým týmem lidí. Kdo všechno se na vzniku vašich fotografií podílí?
Nejprve záleží na tom, o jaký projekt se jedná. Jestli jde o můj soukromý projekt, nebo komerční. Pro své soukromé projekty využívám práce stylistů a scénografů. Na fotografování série Swimming pool jsem chodila s jednou scénografkou, se kterou jsme společně dolaďovaly plavky modelek a celou scénu. Když jde o velký komerční projekt, je zde zapojeno už mnohem více lidí. Přes vyhledávače lokalit, kostyméry, modelky, vizážisty, až po scénografy.
Scény z dob komunismu vyžadují perfektní znalost této doby, každý detail musí odpovídat skutečnosti. Spolupracujete se scénografy, je to podle vás u dobových scén nezbytné?
V mém případě není potřeba perfektní znalost této doby. Nedělám rekonstrukce minulosti a ani se o to nesnažím, to není můj cíl. Mám ráda design z doby socialismu, protože je nadčasový, funkční a má čisté minimalistické linie. Ráda kombinuji socialistické prvky s moderními. Nazývám to FUTURO-RETRO. Prvky socialismu mi připomínají i mé dětství. Ráda se vracím do tohoto období. Narodila jsem se v roce 1988. Režim jsem nezažila, ale jeho vizuál ano. Dodnes je zde ještě mnoho nezrekonstruovaných budov z dob komunismu.
Je spolupráce se scénografem nákladná?
Podle toho, jaký projekt se fotografuje a kolik do toho chce klient investovat. Při soukromých projektech mi jde hlavně o fotografie a náklady si financuji sama.
Kde se dají sehnat plavky a koupací čepice z dob komunismu?
V Second handech, u lidí na půdě, ale některé plavky jsou nové.
Patříte pod nějakou konkrétní galerii, která vás zastupuje?
Patřím pod vícero galerií a mám více kurátorů. V Evropě, Austrálii a v USA. Například loni se moje sólo výstavy konaly v Miami nebo v Římě, skupinové například v Los Angeles. Nyní je můj soubor „Swimming pool“ vystaven od 7. června do 26. srpna 2018 na festivalu v Madridu (exposicion/piscina/).
Uživíte se jako fotografka pouze svou volnou tvorbou? Nebo fotografujete i běžné zakázky, jako jsou portréty či svatby?
Na portréty a svatby mi už nezbývá čas. Kdysi jsem se tím ale živila. Momentálně se věnuji své volné tvorbě a větším komerčním zakázkám, jako jsou kampaně, hudební booklety a plakáty.