Nikkor 70-200 mm f/2,8E FL ED VR je třetím a posledním modelem tohoto rozsahu se stabilizací firmy Nikon. Modernější technologie, změny ergonomie, výborná optická kvalita. Ale stejně jde nakonec o to, jak se s tím fotí a jak to fotí. A jak tedy?
Úvod
Kdo by neznal rozsah 70 – 200 mm? Je to klasický rozsah pro většinu fotografů, pokud nemají opravdu úzkou specializaci. Dá se použít jak na portréty, na sport, zvířátka. A teď si půjčím část recenze od kolegy. „… málokdo nenajde pro 70–200 vůbec žádné využití. Moderní verze bývají opticky špičkové a disponují stabilizací či výbornými antireflexními vrstvami… a také bývají velmi drahé, aspoň ty se světelností F2.8 v celém rozsahu (obvykle výrobci nabízí i F4 variantu). Posuďte sami: nejnovější verze „Éčkového“ 70–200mm Nikkoru stojí lehce nad 80 tisíc, starší něco pod sedmdesát nová. Canon 70–200 IS L II je trochu levnější, za šedesát tři tisíc, to ale pořád není vyloženě láce.“
A právě o zmíněné poslední verzi Nikkoru zde bude řeč. Jaký je v praxi? Jsou prostě místa, která vyžadují to nejlepší a já se mimo jiná místa vyskytl na Mistrovství Evropy karate JKA. Hala, slabé umělé osvětlení, do toho trochu přírodního světla, k tomu pohyb focených objektů a focení z dálky.
Konstrukce
Nikkor 70–200 mm f/2,8E FL ED VR je zcela nekompromisní „kus železa“. Konstatovat, že bajonet je kovový, je zřejmě nadbytečné. Nejde o žádné ořezávátko a hmotnost o tom svědčí. Ta činní celých 1430 gramů. Ovšem v této kategorii je to u všech výrobců zhruba stejné. Přední člen se samozřejmě neotáčí, při zoomování a ostření se veškeré úkony odehrají uvnitř objektivu, takže se neprodlužuje.
Na objektivu najdete informaci o zaostřené vzdálenosti, hrubou hloubku ostrosti pro dané clonové číslo. Prstence pro zoomování a ostření jsou dokonalé – naprosto žádná vůle a zcela bezchybný chod. Trochu diskutabilní by mohl být fakt, že jsou opačně, než bylo zvykem. Ten vzdálenější od bajonetu je pro zoom, ten bližší pro ostření.
Sluneční clona působí bytelně, aretuje se tlačítkem a myslím, že něco vydrží. Jen ji nesmíte chtít sundat silou a zapomenout uvolnit aretaci.
Tyhle typy objektivů mají vlastní stativovou patku a tady je samozřejmě také. Lze ji umístit kamkoliv (volně jí otáčet kolem objektivu). Samotnou patku lze od kroužku oddělit.
O mechanizmu clony výrobce uvádí: „Elektromagnetický mechanismus clony pracuje při použití rychlého sériového snímání synchronně se závěrkou fotoaparátu pro dosažení rychlého a přesného řízení expozice a získání konzistentních výsledků mezi jednotlivými snímky. Jednotka lamel clony s pohonným mechanismem je zabudována do tubusu objektivu a umožňuje plynulé a konzistentní řízení clony i při použití rychlých snímacích frekvencí.“
Objektiv je utěsněný proti vodě i prachu. V testech to obvykle nezkoušíme, takže věřme výrobci a v reálném světě používejme i slušivé a funkční návleky.
Obrazový úhel je pro FF zrcadlovky od 34° 20' do 12° 20'. Vlastní optická soustava je tvořena 22 čočkami/18 členy, 6 členů je ED, 1 je fluoritový, 1 HRI s vysokým indexem lomu, samozřejmostí jsou antireflexní vrstvy a fluorové vrstvy.
Ovládací prvky najdeme následující. Přepínač zaostřovacích režimů, který má tři polohy – A/M, M/A, M. První a druhá jsou priorita automatického ostření, při kterých lze samozřejmě ručně doostřovat. Druhá se ale liší tím, že ke změně zaostření je potřeba točit kroužkem více a tím se snižuje riziko nechtěného přeostření. Třetí je klasické manuální ostření s elektronickým dálkoměrem. Přepínač omezení rozsahu zaostřených vzdáleností (5 – nekonečno, plný rozsah). To slouží k rychlejšímu ostření při focení vzdálenějších objektů.
Přepínač stabilizace má tři polohy – OFF, normal, sport. Oba stabilizující režimy jsou podobné. Byť druhý se doporučuje pro rychle se pohybující objekty. Oba při panorámování používají automaticky redukci vibrací jen ve svislém směru a oba lze mít zapnuté i při použití stativu.
Poslední přepínač je specifický. Jde o volič funkcí zaostřování a určuje chování funkčních tlačítek ostření. Tato tlačítka se vrátila z verze VR po absenci ve verzi VR II. Přepínač má tři polohy – AF-L, OFF, AF-ON. První ostření blokuje, při druhé se neděje po stisku nic a třetí poloha zajistí jejich funkci stejně, jako spoušť – dojde k automatickému zaostření.
Rozdíly oproti předchozí verzi: u modelu f/2.8G ED AF-S VR II je optická soustava z 21 čoček, které tvoří 16 skupin a udáváná účinnost stabilizace je o 1EV nižší, tedy 3EV. Clona je mechanická. VR II je o cca 110 gramů lehčí. Jeho aktuální cena, pokud se dá věřit v dostupnost, je o cca 10 tis. Kč nižší, než u recenzovaného modelu.
Oficiální MTF křivky
 |
 |
Kresba a bokeh
Veškeré fotografie byly pořízeny z ruky Nikonem D610 při nastavení ISO Auto a zapnutou stabilizací, buď přímo do jpg v nejvyšší kvalitě, nebo do NEF (RAW) a následně upraveny. Pokud jsem snímek konvertoval z NEFu, uvedu to.
 Náhled na celou scénu |
 |
Lze předpokládat, že ostrost bude největší ve středu a pro clonová čísla v intervalu začínajícím výše, než 2,8, kde budou fotografie měkkčí. Předchozí snímky to potvrzují. Předpokládám, že při daném místu zaostření jsou obě vybraná místa v hloubce ostrosti. Nejostřejší se mi jeví střed pro clonová čísla od f/4 do f/11. I kraj snímku je však výborný o konzistentně ostrý. Až clona f/22 je zřejmě díky difrakci méně ostrá. U tohoto reálného snímku je je při f/22 ale nutné podotknout, že je focen časem 1/80 s a to je hranice, při které lze začít uvažovat o vlivu expozice na celkovou ostrost scény. Celkově skvělý výsledek.
 Náhled na celou scénu |
 |
Nejdelší ohnisko a ostrost při méně obvyklém nastavení – plný manuál, při kterém mám čas 1/200s a měním clonu. Protože je ISO Auto, mění se odpovídajícím způsobem. Pro mě osobně je výsledek za daných okolností perfektní.
U předchozí fotografie si při nejdelším ohnisku také prohlédneme ostrost a přidáme bokeh.
Tady je nutné si uvědomit, že pro danou vzdálenost nebude kraj a střed snímku (přesněji místo zaostření,kterým je oko sochy) pro nejmenší clonová čísla v hloubce ostrosti. Přesto jsem se jej pokusil nalézt (cca v šestině vzdálenosti od dolního okraje v ose snímku). Navíc jsem při daném osvětlení preferoval focení v prioritě času (1/200 s) a to přineslo výrazné zvýšení ISO. Vliv na fotografii je předpokládám jasný.
 |
 |
Nejprve tedy k ostrosti. Při výše uvedených okolnostech považuji výsledek ve středu snímku za výborný. Při cloně f/11 a ISO 4500 je sice výsledek mírně měkčí, než při cloně f/8 a f/4, ale porovnáváme živé reálné fotografie, které ovlivňuje řada faktorů. Zajímavé je u výřezů kraje pozorovat změnu rozostření vzdáleného pozadí (zeleň). Ostrost výřezů z kraje scény do clony f/8, f/11 roste, což je evidentně zvětšováním hloubky ostrosti. Ale při ISO 4500 již ostrost v provnání s ISO 2500 při f/8 velmi mírně ztrácí.
Závěr je jasný. Kresba a ostrost je výborná v celé ploše záběru již při mírném zaclonění.
A teď k bokehu. Počet lamel clony je 9. Takže jsem předpokládal, že rozmazané pozadí dopadne hezky. A dopadlo. Osobně preferuji „kroužkový“ bokeh před jinými útvary a tady při všech užitých clonách f/2,8 – f/11 o krásné kroužky jde, což dokazují světlejší části snímku. Bokeh je tedy příjemný, nerušivý.
Vinětace
Osobně trochu zápolím s tím, co je vlastně výstupem z daného fotoaparátu. Tedy co přesně porovnávat. Nemusíte se mnou souhlasit, ale když jde o fotoaparát, pak jednoznačně jpg. Ale když jde o objektiv? RAW vám neukážu, to z principu nejde. Mohu pouze nějak konvertovaný. A to vždy ovlivňuje konverzní program. Dokonce to často ani nevíte a už nějaké změny provádí, například proto, že „ví“ o jakou kombinaci těla a objektivu jde. Typicky je to spíše zkreslení, ale co všechno a jak mění, to ví pouze sami tvůrci daného SW. U vinětace jsem měl k dispozici právě i NEFy, a tak jsem je konvertoval do jpg.
 Raw Therapee |
 ZPS 17 |
Rozdíl jistě vidíte. Nastavení obou konvertorů je takové, že vinětaci neupravují. Výsledek rozhodně stejný není a tím chci podepřít obsah předchozího odstavce. Z toho také plyne, že kdo chce a umí zpracovávat RAWy, může dosáhnout zcela jiných výsledků (ne nutně lepších) než ten, kdo fotí do jpg.
Při porovnání vinětace věnujte pozornost popisům snímků.
 70 mm |
 200 mm |
První snímky jsou zmenšené originální jpg fotoaparátu (vynikne tak i vinětace). Vedle jsou stejné jpg upravené zvýšením kontrastu tak, aby vinětace extrémně „vylezla“. Relevantní pro test je samozřejmě originální snímek a jeho vinětace. Porovnejte i úhel záběru pro krajní ohniska. Mrak z druhého snímku je částí snímku prvního.
Ze snímků plyne, že vinětace při 70mm ohnisku není ani na cloně f/4, při 200mm ohnisku je do clony f/4, ale pro vyšší hodnoty tam nebude ani při brutálních úpravách.
A následuje sada snímků snímaných pouze do NEFu, musel jsem je tedy konvertovat do jpg (v Raw Therapee).
 70 mm |
 200 mm |
První snímky jsou zmenšené vytvořené jpg konvertorem a druhá sada je z nich vytvořená tak, aby stejným zvýšením kontrastu vinětace „vylezla“. Při konverzi je nastavení tovární, ale korekce vinětace je na hodnotě nula. Takže se neprovede. Výsledek téměř odpovídá originálním jpg.
Závěr je prostý. Od f/4 si vinětace vůbec nemusíte všímat, není při žádném ohnisku. Při běžných scénách, kde nebude jednolité pozadí ji nenajdete ani při nižších hodnotách clonových čísel. Pokud bude pozadí jednolité, pak při nejdelším ohnisku a nízkém clonovém čísle bude mírně patrná. A jen v tomto případě.
Chromatické aberace
Zkuste ve fotografiích v závěru testu najít rušivou aberaci, případně ne sice rušivou, ale zřetelnou. Mně se to nepovedlo.
Ostření
O zaostřování se stará Systém vnitřního zaostřování Nikon (Internal Focusing System – IF) jehož podstatnou částí je ultrazvukovým motor (SWM). Rychlost ostření ovlivňuje u těchto objektivů i tělo. Na použitém Nikonu D610 fungovalo ostření pocitově výborně, včetně kontinuálního ostření. Ostření bylo přesné – žádný back nebo front focus se nekonal.
Stabiliazce
Může nám být celkem jedno, jak funguje stabilizace, když funguje. Výrobce uvádí, že lze při použití režimu NORMAL použít až o 4EV delší expozice. U režimu SPORT tuto informaci neuvádí, ale je zřejmé, že je to méně, protože se předpokládá rychlý pohyb objektu, rychlé změny ve scéně, prostě situace, které stabilizovat ani nemá smysl. Za všech okolností, do kterých jsem se dostal já, jsou fotografie přiměřeně ostré.
Video
Dnes natáčíme vším a všechno. Půjde použít i tenhle objektiv? Ano, výsledky jsou velmi slušné. Použil jsem nejen jednorázové zaostření (bez zoomování), ale i kontinuální ostření s automatickým výběrem ostřícího bodu a i automatické kontinuální ostření se sledováním objektu a to současně s použitím zoomu. V první variantě nelze čekat žádná nepříjemná překvapení. Ve druhé lze čekat leccos. Přece jen malá hloubka ostrosti při nejdelším ohnisku vyžaduje přesné ostření a snaha automaticky přeostřovat může být rušivá. Při automatickém ostření (ale bez bez sledování místa zaostření) je výsledek velmi dobrý a zoom lze používat docela dobře. Závěr je ten, že na otázku v úvodu odstavce je jednoznačná kladná odpověď, ale za výsledek může vždy trojice objektiv+tělo+fotograf. Následuje FullHD ukázka, kde při kontinuálním autofokusu (bez použití zoomu) k pokusům o přeostření nedochází.
Ukázkové fotografie
Veškeré následující fotografie byly pořízeny z ruky Nikonem D610 při nastavení ISO Auto a zapnutou stabilizací přímo do jpg v nejvyšší kvalitě. Pouze třetí snímek je konvertovaný z NEFu pomocí RAW Therapee v základním nastavení konvertoru. Po najetí na snímek se ukáží expoziční údaje. Snímek je možné rozkliknout až k originálu.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Závěr
V dané kategorii je Nikkor 70–200 mm f/2,8E FL ED VR jeden z nejdražších objektivů vůbec. To je jeho jediná méně příjemná vlastnost. Je to totiž světelný zoom, který je po mechanické i elektronické stránce dokonale vyladěný pro práci s těly stejné značky. Optická kvalita je výborná. Najdete jen mírnou vinětaci při cloně f/2,8 při nejdelším ohnisku. Elektromagneticky řízená clona výrazně zlepšuje rychlost všeho, co s ní souvisí. Stabilizace funguje, jak má. Otázkou spíše je: Když ne tenhle, tak jaký?