Fotoaparát.cz

Pražský FotoMaraton očima účastníka, 16.6.2018

Do redakce nám přistál článek od účastníka 6. Pražského FotoMaratonu konaného 16.6.2018 a kde je FotoAparát.cz spolupořadatelem. Autorovi tímto děkujeme. Současně si dovolujeme vyzvat i vás, naše čtenáře, abyste se  s námi podělili o vaše fotografické postřehy, ať jsou to výstavy, fotoputování, fotografování či spolupráce s redakcí...Pokud máte zájem, Vaše nápady nám můžete posílat na adresu redakce@fotoparat.cz. Děkujeme.

Nedávno jsem s Fotoinstitut.cz dokončil rekvalifikaci fotoreportéra, která mě do jisté míry k účasti na fotomaratonu mo­tivovala. Ačkoliv nejsem právě soutěživý typ, rozhodl jsem se přijmout i tuto výzvu. Když jsem sbíral informace o průběhu minulých ročníků, uvědomil jsem si, že se jedná o soutěž spíše pro umělce, navíc s velikou fantazií. Já nejsem ani jedno, fotím primárně věcně a jednoduše, ale co, jednou jsem se přihlásil, a tak přece necouvnu. Jde o zábavu a třeba se naučím zas něco nového.

Uteklo pár dní a nadešel den D.

Startovalo se od 11,00 ve FotoŠkoda, kde Helena Macenauerová přestřihla startovací pásku a prvních 10 závodníků obdrželo za dochvilnost knihu Roberta Vano. Dostali jsme stručné, ale jasné pokyny. 5 hodin, 6 fotografií, žádné úpravy, pořadí dle zadaných témat:

1. Tvář města
2. Křivky
3. Štěstí
4. Pouliční život
5. Úlet
6. V pohybu

Převzetím startovního čísla začal běžet čas.

5 hodin, spousta času, myslel jsem si, musím si to nechat projít hlavou. Zašel jsem si tedy nejprve dát snídani, doplněnou o zlatý iontový nápoj (čti: pivo), který měl podpořit moji kreativitu. Jako nejsložitější se mi pozdávala tvář města, pod tím si lze představit cokoliv, ať už architekturu, skutečného člověka nebo kombinaci obojího. Rozhodl jsem se nafotit pouličního umělce na Karlově mostě, s pozadím Pražského hradu. 

Křivky, to bylo „snadné“, jen někde ulovit výrazně tvarovanou dámu, bylo to tak snadné, až to vyhrál zadek jednoho z laminátových mimin umělce Davida Černého. Štěstí, jasně, čtyřlístek. Jenže, jak všichni víme, tato genetická mutace není příliš častá, vlastně je poměrně vzácná. Musel jsem vymyslet něco jiného, poetického, láska. Oslovil jsem tedy v parku dva turisty, zda by mi mohli zapózovat.

Dobrý splněno, jedeme dál. No moment, občerstvení, času dost. Dávám si další ionťák a přemýšlím, co s pouličním životem, první myšlenka mě opět zavedla na Karlův most, dopoledne tu byli docela zajímaví bezdomovci, teď a to zde vidím asi poprvé, tu není ani jeden. No nic, u silnice stáli stěhováci, něco nakládali, tak jsem blesknul je. Další téma bylo úlet, původní plán s odlétajícím holubem jsem vzdal, bylo mi horko, byl jsem zpocenej a už jsem toho měl plné brejle. Nafotil jsem tedy docela zajímavého chlapíka, který hrál na ještě zajímavější hudební nástroj, jehož název by asi vymyslel jen spisovatel vědeckofantastické literatury. Poslední fotkou měl být pohyb, to už jsem měl předvymyšlené, udělám delší čas metra nebo nějaký panning. Cestou k metru, opět přes Karlův most, jsem si na chvilku sedl na jeho zídku a pozoroval davy turistů. Zajímavý pohyb, ale nemám sebou šedý filtr. Nevadí, jako správný kutil jsem před objektiv šoupl polarizační sluneční brýle, přiclonil na maximum a stáhl ISO na 50. V tu chvíli jsem se dostal na 1" a to už by mělo stačit. Světe div se, fotky, které z toho vycházely, už vypadaly opravdu umělecky – až bláznivě.

Nafoceno, hotovo, jedu do cíle, hurá. Ten byl tentokrát poprvé na Masarykově koleji v Pražských Dejvicích. Toto místo vyhovovalo většině soutěžících kvůli dobré dostupnosti z centra. Po příjezdu jsem obdržel tašku s drobnými dárky a odevzdal paměťovou kartu s finálními fotkami, které si porota zkopírovala. 

V kongresovém sále následovala přednáška Petra Macenauera a Roberta Vano. Petr vyprávěl o Japonsku a Robert o svém životě, obě přednášky byly velice zajímavé. Ve 20,00 přišel nejočekávanější okamžik, vyhlášení vítězů a prezentace jejich fotografií. Některé fotografie byly opravdu velmi líbivé a nápadité. Prvních deset vítězů obdrželo ceny od poukazů, přes monitor EIZO až po fotoaparát Canon G5 X.

Když vyhlášení skončilo, měl jsem možnost zeptat se Roberta, co se mu na soutěžilo nejvíce líbilo.

Robert Vano: „Na soutěži se mi líbilo, že je zase příliv dalších mladých lidí a je super, že jsme takový fotografický národ. Lidi u fotografií přemýšlí a vrací se zase pohyb, což dlouho nebylo -vše muselo být ostré, nyní ta fotka zase začíná mít duši.“

Dostali jsme se i k tématu focení na mobilní telefony. Robertovi se tato myšlenka líbí natolik, že podporuje myšlenku zařadit tuto oblast do dalšího FotoMaratonu. Jako příklad úspěšných mobilních fotografií uvedl například fotografa Jana Šibíka, který se tomuto žánru také věnuje.

Celkové hodnocení z mé strany je velmi pozitivní, člověk pozná nové tváře, vyzkouší si nevšední styl focení a celá akce probíhá ve velmi přátelské atmosféře. Nejsložitější pro mě bylo vymyslet fotografie na zadané téma a dodržet jejich pořadí. Příští ročník doporučuji všem zájemcům o fotografii, ať už jste začátečníci nebo mistři v oboru. Jde zde o kreativitu, šanci na vítězství má opravdu každý, kdo přijde s dobrým nápadem. Dodal bych však poslední, otřepanou větu, která zde platí na 100%.

Není důležité vítězství, ale účast.