Skorec vodní

Skorec vodní je krásný pták, kterého občas zahlédneme u horských či podhorských potoků a říček. Jeho fotografování je velmi náročné a vyžaduje velkou trpělivost a znalost jeho chování. Autor se s námi podělí nejenom o své zkušenosti s fotografování tohoto stále vzácnějšího ptáka, ale zároveň i o krásný i když smutný příběh.

Dlouho jsem váhal, jestli tenhle článek vůbec napsat a do jaké sekce jej pak vlastně zařadit. Snad někam mezi „Fotopříběhy“…

Lidé, kteří se rádi toulají přírodou a zvláště pak kolem čistých podhorských a horských toků, ho mohou často spatřit. Ptáka velikosti kosa, tmavohnědého zbarvení s nápadnou bílou skvrnou na prsou, jak prudce létá nad vodním tokem nebo sedí na balvanech vyčnívajících z vody, ze kterých se často vrhá pod vodní hladinu a „běhá“ po dně, aby si opatřil potravu. Jedná se o skorce vodního. Je to pták, jehož způsob života je bezvýhradně vázán na tekoucí vodu. U vody hnízdí, pod vodou získává potravu. Hnízdo si staví přímo nad vodou, velmi nízko na skalách, mezi kořeny stromů či pod mosty a lávkami. Hnízdo mívá kulovitý tvar, až čtvrt metru v průměru a díky mechům, jako hlavnímu stavebnímu materiálu, dokonale splývá z okolím.

Již několik let se pokouším vyfotografovat tohoto ptáka v jeho přirozeném prostředí. S úbytkem přírodních hnízdišť se skorec vodní přizpůsobil a začal hnízdit na potocích i řekách ve městech, kde k vystavění hnízda využívá žebrování a výčnělků betonových mostů nebo budek zavěšených pod tyto mosty. To se mi pro fotografování jevilo jako značně nevyhovující, a proto jsem byl rád, když jsem u nás na jedné lokalitě zjistil, že na protékajícím potoce tito ptáci žijí. Potok spojuje tři rybníčky v zalesněném údolí a nebýt turistické stezky vedoucí tímto údolím, nebyl by zde téměř žádný pohyb lidí. V zákrutách a tůních potoka a na okolních březích je možno spatřit mnoho živočichů a ptáků, vážících se svým způsobem života na vodu. A tam, při jedné z časných jarních procházek, kdy ještě ve stinných místech ležely zbytky sněhu, jsem uviděl dva skorce. Honili se nad vodou, sameček předváděl své svatební lety, poskakoval po kamenech, trhal ocáskem a vrhal se do prudkého vodního toku. To celé jasně signalizovalo, že se někde zde na potoce ptáci usadí a založí rodinu. Po zjištění, že ani žádný z hajných, kteří se starali o okolní les, v minulých létech skorce na téhle lokalitě neviděli, začal jsem ptákům držet palce, aby zdárně vyvedli své potomstvo. Když se potom v dubnu jeden z ptáků ztratil a kolem potoka byl vidět pouze druhý – podle zbarvení sameček, bylo jasné, že někde v blízkosti vody na hnízdě bude samička zahřívat vajíčka. Míst k umístění a vystavění hnízda bylo na potoce mnoho, proto jsem se ani nenamáhal, abych hnízdo vyhledal. Ptáci mi je v době krmení mladých ukáží sami.

Asi po čtrnácti dnech jsem se za skorci vrátil. Po chvíli čekání u potoka se objevil jeden z nich. Podle zobáku plného krmení a z jeho nervózního chování bylo poznat, že mladí skorci jsou již na světě. Vzdálil jsem se od potoka do skrytu stromů, abych ptáky nerušil, ale zároveň abych viděl na potok. Čekal jsem, až mi ukáže, kde mají hnízdo ukryté. Po chvilce se pták uklidnil a rychle zalétl pod podemletý břeh, který zakrývala suchá tráva. Pár okamžiků a už byl zase zpět na potoce, aby se hned vrhnul do vodního proudu umýt si znečištěné peří od exkrementů mladých ptáků. Počkal jsem až i druhý skorec nakrmí svá mláďata a vydal se podívat na potok, zda najdu jejich hnízdo. Bylo velice dokonale ukryto pod břehem, nízko nad vodou, takže abych viděl, kolik je v něm mláďat a jak jsou velká, musel bych si lehnout do vody. Nebyla šance, aby je nějaký nenechavec, ať z říše zvířecí nebo člověčí, našel. S tímto zjištěním jsem lokalitu opustil a těšil se, že až se sem příště vrátím, podaří se mi nafotografovat krmící skorce.

Po týdenní odmlce jsem se za skorci vrátil, abych si připravil místo vhodné ke stavbě krytu. Nejdříve jsem však přibližně jednu hodinu čekal pod stromy s výhledem do míst kde bylo hnízdo, abych věděl, jak často staří zalétají k mladým a z jakých kamenů startují. Při tomto pozorování mi ale bylo divné, že na hnízdo zalétá jen jeden z ptáků. Druhý nebyl vůbec vidět. Pomyslel jsem si něco o rodičovské nezodpovědnosti, vybral vhodné místo pro kryt a odjel domů s tím, že se za dva dny vrátím s fotovýzbrojí. A bude-li mi přát fotografické štěstí, pořídím několik snímků.

Po dvoudenní odmlce jsem časně ráno přijel na lokalitu. Postavil jsem kryt. Nainstaloval fotoaparát. A protože bylo ještě šero, trošku jsem se oddal snění. Po nějaké době začalo na východě rudnout nebe, sluníčko se připravovalo na svoji další pozemskou pouť. Ještě před východem slunce se začali budit první ptáci a jejich veselý zpěv spolu s vycházejícím sluncem navodil atmosféru krásného jarního rána.

Moje mysl se však počala soustřeďovat na cíl, za kterým jsem sem vlastně přišel a to byli skorci. Jejich aktivita při krmení mladých začíná poměrně brzy. Při dnešním pozorování bylo ale zase vidět pouze jednoho z ptáků, jak zalétá s krmením do hnízda pod břehem. To už bylo opravdu divné, nicméně jsem pozoroval krmícího ptáka a nad druhým jsem moc nepřemýšlel. Pták si po chvíli na můj kryt zvykl a začal sedat na kameny přesně tam, kde jsem potřeboval. Z nich se pak vrhal do vody, aby s plným zobákem chrostíků, různých drobných vodních živočichů, ale i s malinkou rybičkou zalétl nakrmit mladé. Fotografovat ještě nešlo, sluníčko se schovávalo za les a jeho paprsky se zatím nedostaly do míst, kde jsem čekal a kde létal skorec. Čas se doslova vlekl. Proseděl jsem asi další hodinu, než sluneční louče začaly dosahovat na potok. Skorec sedal před kryt, jako by tam snad ani nebyl. Nebral ho vůbec na vědomí a já mohl pěkně z blízka pozorovat jeho lovecké umění. Často jsem na tohle divadlo hleděl přes hledáček fotoaparátu, ale světla ještě bylo málo.

Konečně jsem se dočkal. Slunce se vyhouplo nad les a ozářilo celý potok. Na zmáčknutí spouště jsem však musel ještě chvíli čekat. Pták poletoval a lovil kolem mne, ale bylo to všechno tak rychlé, že nešel vyfotografovat. Teď! Teď přilétl na kámen před kryt, na chviličku se zastavil. Cvak! Jeden snímek. Pták seskočil mezi kameny pro další potravu. S plným zobákem odletěl na hnízdo. Pár sekund a už se zase vrací. Letí kolem krytu proti proudu potoka. Ve stejný okamžik se přes ozářené plátno krytu mihl temný stín a ozvalo se táhlé, husí kůži nahánějící pískání, které za pár sekund zaniklo.

Pták se s potravou nevracel. Pomalu jsem si dával dohromady všechny souvislosti. Zmizení jednoho z ptáků, stín přelétnuvší kryt, pískot … Začalo se mi rozjasňovat. Nějaký dravec, krahujec nebo jestřáb, připravil o život postupně oba ptáky. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jiskřička naděje stále doutnala, ale i ta po dvouhodinovém čekání v krytu a vyhlížení krmícího ptáka, vyhasla. Bez nálady jsem opustil kryt a vydal se potokem proti proudu, jestli nenajdu nějaké stopy po nerovném zápasu. Po chvíli hledání, několik desítek metrů od krytu, jsem na jednom z balvanů našel pár tmavých pírek a několik kapek krve.

Tak skončila jedna rodina skorců. Mladé z hnízda, i kdybych vysvobodil, o čemž velice pochybuji, protože bych musel rozkopat břeh a při tom by mohlo hnízdo spadnout do vody, bych nemohl zachránit. Nesehnal bych pro ně potřebou potravu. Tak už to v přírodě chodí. Smrt jednoho, aby druhý mohl žít. Tím skončilo jedno moje fotografování skorců, které tak slibně začalo. Věřím, že tento krásný potok příští rok objeví jiný pár skorců, aby zde, s větším štěstím, uvedli do života další generaci těchto krásných ptáků.