Po hrázi rybníka vede cesta z nedaleké hospody - stojím od ní asi deset metrů ve skrytu stromů. V pozdních nočních hodinách se tudy vracejí hospodští hosté. Ve světle měsíce vidí na příjezdové cestě k rybníku moje zaparkované auto a já jednoho z nich slyším: "to je auto toho vola, tady je má zaparkované a potom někde dole honí bobry...". I takto může vypadat názor některých lidí na jeden druh fotografické činnosti – fotografování bobrů, o kterém si budeme dnes povídat.
Jako na jiných místech naší republiky, tak se i na Domažlicku v posledních létech objevilo několik populací Bobra evropského.
Když mi jeden známý řekl, že rybník několik kilometrů od mého bydliště osídlili bobři, mají tam u hráze vybudovaný bobří hrad a dokonce tam vyvedli mladé, rozhodl jsem se, že se je pokusím vyfotografovat. Bobr byl pro mě již od mládí něco symbolického a nedostižného, co představuje čistou nedotčenou přírodu Aljašky a Kanady. Nikdy jsem nevěřil, že bych mohl někdy v životě spatřit bobra i u nás ve volné přírodě, toto rozhodnutí přišlo naprosto přirozeně. Fotografování bobrů bylo vlastně mým prvním fotografováním živé přírody.
Do té doby jsem o nich měl jen kusé informace. Věděl jsem, jakým způsobem žijí, čím se živí…
 |
 |
Moje první setkání s bobry proběhlo v roce 2000. Hned při jedné z prvních návštěv lokality jsem měl štěstí – bobry jsem nejen viděl, ale i fotografoval. Jsou to však noční tvorové, takže jejich fotografování nebylo snadné. Musel jsem na ně svítit baterkou, aby fotoaparát (Canon EOS 50E s objektivem Sigma 170–500) vůbec zaostřil, a při fotografování samozřejmě používat blesk. Výsledek mě příliš neuspokojil, zapůjčený blesk Metz 35 byl málo výkonný. Na další návštěvu jsem již použil zakoupený blesk Canon Speedlite 550 EX a věřil, že teď už bude všechno snadné. Nebylo.
Fotografických úspěchů moc nebylo, dá se říci, že byly minimální. Ale určité poznání o životě a zvycích bobrů mi toto, asi půl roční pozorování, přineslo.
Proto, když jsem se loňského roku v srpnu rozhodl, že se pokusím dostat do blízkosti jiné bobří rodiny žijící asi 10 km od mého bydliště, mohl jsem využít poznatky získané předchozím pozorováním. K fotografování jsem začal využívat digitální přístroj Canon EOS 10 D s objektivem Canon EF 100–400 L US a dále jsem vylepšil svoji fotografickou výzbroj o jednoduchý, ale velice praktický držák svítilny, který je při fotografování bobrů nainstalován na stativovou hlavu tak, aby se kužel světla pohyboval zároveň s pohybem fotoaparátu.
Historie mnou v současné době pozorované a fotografované bobří populace je asi následující: v roce 2001 se na dané lokalitě objevil jeden bobr. Kdyby se kolem vody, kterou obýval, neobjevilo několik poražených a okousaných stromů, nikdo by o jeho přítomnosti nevěděl. Po roce se na této vodě objevil bobr druhý a loňského roku tenhle pár vyvedl tři mladé. Jak jsem se zmínil výše, já jsem, bohužel, začal navštěvovat tuhle lokalitu až v srpnu a to již byly mladým bobrům asi dva měsíce.
 |
 |
Začátky pozorování a fotografování nebyly nijak moc uspokojivé, nějakou dobu mi trvalo zjistit, kdy bobři opouští noru, kam chodí nejraděj za potravou a další věci, potřebné k bližšímu kontaktu a fotografování těchto zajímavých a krásných tvorů. První pořízené snímky při používání jednoho blesku byly nepěkné, působily velice ploše. Znovu musím zdůraznit, že bobři jsou noční zvířata, tak všechno fotografování a pozorování probíhá s pomocí bleskových světel. Fotografování, jak jsem již jednou uvedl, probíhá asi následovně. Při zjištění, že se bobr nachází v mé blízkosti, rozsvítím světlo, abych viděl co bobr dělá, vytvořím jakousi kompozici, zaostřím – a buď se zadaří a bobra vyfotím nebo je rychlejší a ztratí se ve vodě. Při fotografování bobrů nepoužívám kryt. Bobři mají výborný čich a sluch a o mé přítomnosti by stejně věděli. Zbytečně bych měl v krytu omezený výhled. Stačí se chovat tiše a nedělat rychlé pohyby.
 |
 |
V letních měsících nemají bobři potřebu kácet stromy za účelem obstarání si potravy, stačí jim zelené porosty kolem vody. Když tito místní bobři zjistili, že je asi 30 metrů od vodního živlu pšeničné pole, začali tuto potravní zásobárnu využívat v hojné míře. Z vody do pole vedly dvě vyšlapané bobří stezky. Po nich se vydávali zubatí sympaťáci do pole pro klasy, aby si tahali plné tlamičky natrhaných rostlin do vody a tam následně hodovali na pšeničných zrnech. Ty pak s pomocí svých předních pacek obratně vykusovali. To už jsem měl zapůjčený druhý blesk, který jsem instaloval do míst, kde jsem předpokládal bobří hody. Po několika neúspěšných „lovech“ se mi povedlo bobry vyfotografovat při požírání klasů. Jen jednou mi přišli před fotoaparát všichni tři mladí najednou. Byli však trochu rozptýlení, a tak se mi do objektivu podařilo vměstnat pouze bobry dva. V průběhu měsíce srpna bylo možno spatřit všechny tři mladé několikrát spolu, jak si ve vodě hrají. Jejich hry připomínaly hry lidských mláďat. Bezstarostné a hlasité. Bobři se pošťuchovali, prali a potápěli. Při tom vydávali podobné pískavé zvuky jako morčata. Staří byli opatrnější, propluli občas kolem, snad aby své potomky kontrolovali.
Po sklizení pšeničného pole zemědělci se bobři vydávali na okolní břehy. Zde se pásli na trávě, malinovníku.. Začaly se objevovat okousané stromy – osiky, javory, břízy a trochu i olše. Na potoce proti proudu mají bobři vystavěno několik hrází, o které se každou noc starají. Sebemenší poškození hráze hned opravují bahnem a větvemi. Při této činnosti se mi je ještě nepovedlo vyfotografovat, vadilo jim světlo z mé svítilny. Jakmile jsem rozsvítil, s hlasitým plácnutím jejich širokého ocasu do vody mizeli pod hladinou.
Koncem září byly již na vodě vidět plovoucí kusy doběla ohlodaných větví. Činnost bobrů se pomalu začala soustřeďovat na přípravu zimních zásob. Kolem nor se objevovaly natahané větve. Bobři je zastrkávají do dna a v zimě pod ledem si pro ně chodí jako do spižírny.
Poslední říjnové dny je u vody zima. V minulých nocích klesla teplota pod bod mrazu. Listí z okolních stromů je téměř všechno spadané. Přijíždím za bobry kolem sedmé hodiny večer a připravuji fotoaparát, jako již několikrát při minulých návštěvách u vytipovaného místa, kam bobr občas přichází. Asi 2 metry od místa, kde čekám, má bobr ve břehu noru (zde mají bobři pouze nory, hrad žádný). Bobří nory mají vyústěný vchod pod vodou. Jen jakési odvětrávání – otvor zakrytý větvemi, je na břehu. Takových nor je zde asi pět, bobři je střídavě navštěvují a ve dne v nich přespávají. Jeden mladý bobr, který mě toleruje a nechá na sebe svítit a následně fotografovat, často v této noře pobývá. Když večer vyplouvá ze svého obydlí, je podle zvuků jeho východ poznat. Ve vodě to zažbluňká, voda se zhoupne a již je vidět vlna, kterou na hladině zanechává jeho tělo. Po několika metrech se pod vodou otočí a nečekaně se vynoří a vyleze v místech, kde čekám. Přiblíží se na vzdálenost jednoho metru ode mne, sedne si a začne si pacičkami cpát do tlamičky spadané listí z olší. Úžasná podívaná. Fotografovat nemohu, mám nasazen „dlouhý objektiv“ a ten je mi v tuto chvíli docela bezcenný. Přehodit na tělo fotoaparátu „záklaďák“ se neodvažuji, abych svými pohyby a hlukem bobra nevyplašil. Po chvilce bobr ve své činnosti ustává, vrací se do vody a odplouvá. Při předcházejících návštěvách se mi podařilo bobra zachytit jak okusuje kůru stromu, jak se čistí, ale toto divadlo vyfotografované ještě nemám. Snad příště.
Vždycky jsem si lámal hlavu tím, jak asi bobři v zimě pod ledem navštěvují své zásobárny a pod vodou odkusují natahané větve, které ve svých norách konzumují. I to se mi dnes podařilo odhalit, vlastně jsem byl přímo svědkem takového děje. Asi po hodině připlouvá bobr do míst, kde čekám. Ve vodě je kmen břízy s větvemi. Bobr jej obeplouvá, pak se potápí. Bobrovi kouká jen zadek s mohutným ocasem. Z vody je slyšet práce jeho dlátovitých zubů, jakoby to ani nebylo pod hladinou. Na hladinu vylétne hlasitě několik bublin vzduchu. Po chvíli se bobr vynoří. Na jeho těle je vidět, jak rychle oddychuje. Za několik okamžiků se opět potápí a pokračuje ve své práci. Netrvá dlouho a na hladině se objevuje i s ukousnutou větví. Tu drží v zubech a odplouvá ke svému obydlí. Další neopakovatelný zážitek, který jsem však nefotografoval. Na snímku by totiž byl jen nic neříkající bobří zadek.
 |
 |
Bobři jsou celkem nevyzpytatelní tvorové. Jejich noční aktivita nezačíná v nějaký přesný čas, vyplouvají z nor každý večer v jinou dobu. Dále můžete čekat u nory, kde vyplouval minulý večer, ale dnes se objeví úplně jinde. Tak to je i s nakousanými stromy. Bobr jednu noc nakousá strom, vy tam další noc čekáte s fotoaparátem, že přijde své načaté dílo dokončit a on začne pracovat někde úplně jinde a sem se vrátí třeba až za čtrnáct dní.
Fotografování bobrů je celkem časově náročné. Na lokalitu se vydávám 2 – 3× týdně s tím, že víkendové noční návštěvy prodlužuji do časných ranních hodin, abych s bobry udržoval určitý kontakt a zvířata si na mě trochu zvykla. Myslím ale, že se mi moje trpělivost vyplácí. Bobři si zvykají a já k jejich fotografování při několika posledních návštěvách používám pouze „záklaďák“ – Canon EF 28 – 80. Objektiv 100 – 400 L IS zůstává v batohu. Při každé návštěvě se však fotografovat nedaří, i když u vody vydržím čekat 6 – 7 hodin.
V zimních měsících, kdy vodní hladinu uvězní led, bobři svoji aktivitu omezují. Když led není po celé vodní ploše a bobři mohou ven z vody, využívají toho a vydávají se na okolní břehy za potravou. Když je led silný tak, že se po něm dá bez obav chodit, bobři neopouští svoji noru. Jen využívají připravenou potravní zásobárnu pod ledem. V tomto případě moje fotografování končí a já se za bobry vracím, až se teplota vyšplhá nad bod mrazu a voda se alespoň částečně osvobozuje ze svého mrazivého zajetí. Při troše štěstí a několikahodinovém čekání se mi podaří bobra vyfotografovat při opouštění vodního živlu. Když bobr vyleze na jiném místě, než čekám, ani se nezlobím. I tohle pozorování, kdy jsem u vody sám jen s bobry a nic nevyfotografuji, má svojí romantiku.
Další snímky z fotografování bobrů můžete vidět na mých internetových stránkách www.krasylesa.cz.