Fotoaparát.cz

Velkoformátová fotografie v architektuře

V posledním z trojice článků bych se chtěl věnovat víc technickému popisu „fotografické disciplíny“, která je pro velkoformátovou fotografii typická. Je to fotografie architektury.

Základní sestava aparátu

Fotografie architektury z velké části patří k fotografii krajinářské, i když má svoje specifika. Architektura ve smyslu exterieru je vždy součástí krajinného celku. Proto i výbava fotografa je v podstatě stejná. Fotoaparát, pevný stativ s panoramatickou nebo kulovou hlavicí, kvalitní expozimetr, výměnné objektivy. Ale zatímco u fotografie krajiny většinou vystačíme s aparátem, který neumožňuje změnu optické roviny objektivu, u fotografie architektury je toto technické vybavení nezbytností. Samozřejmostí jsou objektivy v centrální závěrce, případně objektivy nasazované k aparátu s univerzální závěrkou.

Možnosti fotografování svislých linií z nadhledu

Ideální pro fotografování architektonických objektů je použití základního objektivu, tedy objektivu, jehož ohnisková vzdálenost je přibližně stejná, jako diagonála formátu použitého fotografického materiálu. Při takovém fotografování si pak může prohlížející udělat nejlepší představu o poměru velikostí všech částí zobrazené architektury. O tom, že by fotograf v tomto případě měl mít alespoň základní znalost stavebních slohů, jistě nebude sporu. Platí to zejména v případech, kdy bude výřezem zdůrazňovat určité části nebo detaily fotografovaného objektu.

Možnosti fotografování svislých linií z nadhledu Možnosti fotografování svislých linií z nadhledu
Aparát se širokoúhlým měchem

Pro fotografování architektury jsme však velmi často nuceni používat objektivy širokoúhlé. U nich je pak co nejvíce kladený důraz na maximální odstranění vady objektivů – astigmatismu a komy. Této podmínce nejlépe vyhovují symetrické anastigmaty (např. Schneiderův Super Angulon). To samozřejmě platí i pro objektivy delších ohniskových vzdáleností, u těch širokoúhlých jsou však vady postřehnutelné i oku laika. Dalším nezbytným doplňkem pro širokoúhlé objektivy je centrfiltr odstraňující úbytek světla směrem ke kruhu maximálního zobrazení daného objektivu. Výhodou je, pokud takový aparát má ještě možnost výměny klasického měchu za měch specielně určený pro širokoúhlé objektivy.

Neméně důležitým je pro fotografování architektury správně zvolený úhel záběru. Tady už je situace trochu složitější. Ne vždy, spíše je to pravidlem, není možný dostatečný odstup a to právě ze směru, který by byl pro zobrazení optimální. Někdy má zadavatel záměr, který nelze realizovat. Je třeba respektovat nejen zadání, ale i chrakteriestické prvky architektury, kterou máte před sebou. Je třeba vystihnout tuto chrakteristiku v kontextu s osvětlením. Fádní obrázek čelní plochy v plném slunci jistě nikoho nenadchne. Stačí jen několik kroků stranou, dostat do záběru na příklad boční stěnu, počkat až slunce vytvoří stín, který zvýrazní tvarovou pestrost fasády, to jsou jen zlomky toho, co může fotograf udělat. Zkuste se vyškrábat na příklad na Říp a vyfotografovat kapli sv. Jiří v pravé poledne a pak třeba ještě tak o čtyři hodiny později. Stín, který se na fasádě objeví dokáže plně vystihnout kruhový půdorys rotundy lépe, než slovní popis. A přitom šlo o maličkost.

Kaple na Řípu v časovém posunu 1,5 hod Kaple na Řípu v časovém posunu 1,5 hod

To zdůrazňuji proto, že je nutné poznat nejen objekt, ale i jeho přirozené osvětlení, a je-li to možné, pak osvětlení v každé roční době. Samozřejmě, že není vždy možné tyto rady použít. Jsou situace, kdy je nutné aparát co nejrychleji připravit, zaostřit, exponovat. Pak je nutné spolehnout se na praxi a částečně i na fotografickou intuici (nebo štěstí?). Tady je praxe zcela nenahraditelná. Odhadnout jaký objektiv zvolit asi nebude těžké. Horší to v takové situaci už bude s výběrem stanoviště v kontextu osvětlením. A v neposlední řadě jde o to, aby výsledný snímek splňoval náročné podmínky technicky dokonalého výsledku. Nebudu tady brát v potaz současné možnosti úprav obrázku v počítači. Řeč je stále o fotografování architektury na velký formát, kdy výsledným produktem má být na příklad diapozitiv. Není neobvyklé, že se záběr opakuje i vícekrát, páni mistři říkali, že …“se to musí vychodit.“

Právě dokonale zvládnuté řemeslo tady nelze nahradit ničím jiným. Někdy si říkám, že je na škodu věci, neexistence technických komisí a že výběr fotografií je v řadě případů ponechán v rukou obrazových redaktorů zcela nedotčených znalostí pravidel fotografie architektury (někdy fotografického obrazu obecně). Jak může působit klasický obraz Karlštejna, když celá architektura nemá jedinou svislici svislou?

Srovnání svislic Srovnání svislic
Srovnání svislic Srovnání svislic

Přitom je získání takovéhoto obrázku snadné a u přístrojů na velký formát jednoduché. Stačí precizně vyrovnat vodorovnou a svislou osu – k tomu slouží nejlépe vodováhy, jimiž jsou tyto aparáty vesměs vybaveny, případně křížová vodováha zasunutá například do saní pro upevnění externího příslušenství – a pak mikroposuvem zdvihat přední (respektive spouštět zadní) standartu a na matnici sledovat výsledek. I tady hraje jistou roli cit pro míru, zbytečně přehnaný posun až na hranici možnosti někdy až nepřirozeně objekt, zejména ve směru posunu, deformuje.

Nadměrné vysunutí standarty způsobí nepřirozenou deformaci a vinětaci Detail s vodováhou

Jiným problémem je fotografování z pozice, kdy dochází – zejména při použití širokoúhlého objektivu – zcela ve smyslu zákonů optiky k neúměrnému zkreslení vzdálenější hrany objektu. I v této situaci je u velkoformátových komor řešení snadné. Optickou osu objektivu namíříme kolmo na stěnu fasády fotografovaného objektu a bočním posunem přední nebo zadní (případně i obou) standarty docílíme při zachování svislic přirozeného obrazu. Obě tyto popsané funkce je možné kombinovat.

Snímky hradní kaple Snímky hradní kaple
Interiér kavárny s průhledem do ulice

Trochu jiné je to s fotografováním interiérů. I tady samozřejmě platí zásady již dříve uvedené. Interiéry však nejčastěji fotografujeme se širokoúhlým objektivem aby vynikl prostor, který chceme zobrazit. Na úkor šířky záběru sice dochází k perspektivnímu zkreslení směrem od středu ke krajům, ale tento jev pozorovateli převážně uniká. O sbíhavých liniích již byla řeč, fotografie interiérů však nese další úskalí. V prvé řadě je to většinou velký kontrast fotografované scény. Při správné expozici na střední hodnotu jsou stíny tmavé, bez kresby, opakem jsou okna nebo jejich ostění. Můžeme si pomoci přisvětlením a to při denním světle zábleskovým zařízením, případně odraznými deskami. To vyžaduje především přesné měření expozice. Ideální je, pokud nám hodnota clonového čísla v nejvíce světlém místě poblíž okna vychází mezi 11 až 16 při čase závěrky kolem 1/60 sec. Tyto hodnoty jsou vhodné pro dosvětlování bleskem se směrným číslem kolem 50. Pokud má blesk automatiku, nastavíme ji na clonu mezi 11 až 16. Ekonomický zájem však tady musí být umlčen – doporučuji minimálně tři expozice s časy 30, 60 a 125. Ani tady však nelze tvrdit, že vše dopadne stoprocentně, vše je opět otázkou zkušeností.

Dalším z řešení, které je méně obvyklé, je použití umělého osvětlení a v případě kombinace s denním světlem i použití konverzních kobaltových filtrů. Poslední z řešení je použití umělého osvětlení, to však musí být dostatečně výkonné, minimálně 2 reflektory 2000 W a tady už je nebezpečí, že nevydrží pojistky. To se stává především v zámeckých objektech. Nectností takových snímků však bývá zcela černé okno, pokud není možné nasvícení na příklad ze zahrady. V tom případě je vhodné alespoň zatáhnout záclony. Všimněte si, jak na mnoha snímcích interiérů zámků od lustrů vedou nepřirozené stíny. To se jenom fotograf „zapomněl“ a při exponování měl zdroje světla napevno na stativech. Protože časy pro expozici vycházejí minimálně jednu vteřinu, je dobré světly pohybovat, vyruší se tak tvrdé stíny a snímek působí přirozeněji. Nesmíme ale zapomenout na možnost reflexu a tak je dobré celou scénu při pohybu před vlastním snímkem zkontrolovat na matnici.