Každý, kdo fotografuje na cestách (či přesněji cestuje, aby fotil) a dostane se do krajů pro Středoevropana méně obvyklých, ví, že snímky architektury a krajiny mohou být úžasné, ale nejkrásnější fotografie bývají ty, na nichž jsou lidé...Přístup obyvatel té které země k fotografovi – vetřelci bývá různý. V krátké reportáži zmíním naše osobní poznatky z této oblasti, podělím se o zkušenosti a zastavím se u fotografování lidí v Jemenu, což je kapitola sama pro sebe. Více se o našem cestování můžete dočíst na stránkách "Cestovní horečka", www.bruhovi.cz.
S manželem Jirkou kompenzujeme svůj všednodenní pracovní stress fotografováním na cestách a naprosto jsme propadli zemím arabského světa.
Jak známo, fotit muslimy není švanda a je třeba dodržovat určitá pravidla a umět předem odhadnout situaci.
Sama v sobě jsem se vypořádala s fází, kdy jsem lidi nefotografovala vůbec – „jaké by to bylo mně, kdyby si mne někdo fotil jak opici v ZOO, přeci je nebudu ponižovat“… Nemyslím, že oni to tak berou – paradoxně jsme se často setkali se situací, kdy jsme byli požádáni o to, abychom někoho vyfotili – ten pak před objektivem pyšně vypjal hruď a připadal si důležitý. A to nemluvím o místech, kde bublá turistický ruch a „domorodci“ přesně vědí, co turista s foťákem na břiše žádá, a tak si mnozí udělali živnost z toho, že se, oblečeni do náležitých krojů, sami nabízejí k vyfotografování – pochopitelně za nemalý poplatek. Tímto jsou například pověstní proslulí prodavači vody z Marakéše, kteří však, zdá se, s tradicí nemají nic společného.
Mladík z marockého Ait Benhadou, úžasného hliněného města,
které posloužilo jako kulisa nejednomu hollywoodskému filmu, nejprve
vyinkasoval peníze a pak se mi zubil do objektivu. „Nekoukejte na mne,“
poprosila jsem. „Aha, tak já vám ukážu, jak nás to učili v komparzu,“
a zaujal tuto nenucenou polohu.
Docela zajímavá je v tomto punktu Čína. Tam se na historických výletních „highlights“ fotografuje hodně. Ovšem pozor: nefotí tam jen turisté evropští, pro které jsou již připraveny krojované dívky, které za poplatek zaujmou naučenou pózu a načechrají si sukénky, starci s kormorány či horalé v tradičních krojích, ale s velkou chutí fotografují i místní. Číňané sami v hojném počtu navštěvují své historické objekty a výletní místa a většina z nich se tam fotografuje. Nebylo tedy problémem vždy se k někomu přitočit a fotit také. Na mnoha turisticky atraktivních místech jsou dokonce zřízeny půjčovny historických kostýmů a rekvizit, v nichž se dotyčný může nechat zvěčnit v císařském rouše sedě na trůně, oslu či velbloudovi před příslušným historickým monumentem. V této zemi jsem se já, coby fotografující poprvé dostala do role zcela opačné, do role fotografovaného exotického objektu. Několikrát denně se mi stávalo, že mne ten nejodvážnější z upejpajícího se hloučku výletníků přišel požádat (buď lámanou angličtinou nebo posuňky), zda bych se s nimi nevyfotografovala. Musím teď figurovat v desítkách čínských rodinných alb.
Dívenky z Guilinu požadovaly za fotku pět juanů. Kývla jsem, a
tak se mi takto před objektivem načepýřily. Když jsem jim dala pět, tak se
začaly durdit, že chtějí každá pět! Kroutila jsem hlavou a nakonec jsem
jim v rámci zachování interkontinentálního klidu
dala deset…
Tuhle paní jsem vyfotila teleobjektivem když, navlečena do
císařského kostýmu a sledována nadšenými rodinnými příslušníky,
pózovala ateliérovému fotografovi před jedním z paláců
Zakázaného města.
To jsem ale trochu odbočila. Většinou vyrážíme s manželem na vlastní pěst do zemí Blízkého či Středního východu. Základem všeho je oblečení a chování. Udělali jsme zkušenost, že když dáváme najevo, že respektujeme místní tradice a zvyky, a nevystupujeme jako zpupní bílí „majitelé Zeměkoule a příslušníci té jediné správné kultury“, minimalizujeme tím případné problémy.
Vstřícný přístup, úsměv, několik slov v arabštině a korektní oblečení dělají divy. Muži to mají jednodušší, ale já, žena musím oblečení věnovat obzvláštní pozornost. Pro „muslimské cesty“ jsem si speciálně ušila jakýsi bezpohlavní oblek – volný široký, s dlouhými rukávy až ke kolenům sahající, pod nímž ještě pro jistotu nosím kalhoty. Nejenže mi zahalí tělo tak, že mi koukají jen ruce od zápěstí a obličej (na hlavě pak nosím většinou „závoj“), ale prohnaně jsem k němu našila další polovlající vrstvy, pod něž skrývám ledvinku s důležitostmi a foťáky zavěšené na krku. Výsledkem je sice neforemná bachratá (směšná) masa, ale slušnosti – a nakonec i bezpečí je učiněno zadost.
Pokud jde o fotografování lidí, tak postupujeme instinktivně. Zdaleka ne každého se ptáme na povolení – to bychom se nikam nedostali. Často fotíme teleobjektivem, někdy předstíráme focení historického objektu a přitom nenápadně stočíme aparát na lidi před ním se pohybující. Zatím nám to naštěstí vždy prošlo, ale jsme si vědomi, že to nesmíme přehánět.
Nyní, kdy jsem se zmohla na digitální zrcadlovku, stala se ze mne „cvakalka“ a nemusím úzkostlivě šetřit kinofilmovými políčky, jsem vyzkoušela způsob, který na první pohled nevypadá moc spolehlivě, ale kupodivu pár slušných fotek jsem tak již získala. V situaci, kdy například po ulici proti mně jdou zajímavě oblečené ženy, které bych si ani netroufla požádat o svolení s focením, protože už s ohledem na okolostojící cizí muže by jim nezbylo jiného, než odmítnout, fotím „od břicha“. Jakožto cizinci jsme svým okolím vždy bedlivě sledováni a jakmile bych v této situaci pozvedla foťák k očím, tak je zle. Já se tedy dívám kolem sebe, usmívám, a přitom natočím aparát do příslušného směru, autofokus si to zaostří sám a já naslepo zmáčknu. Je třeba mít nastavený spíše široký úhel a počítat s tím, že se posléze ze záběru udělá výřez. Samozřejmě je při této metodě velký odpad, ale po počátečních záběrech dlažby, fasád domů a uřezaných hlav se člověk naučí udržet správný náklon aparátu a občas nějaká to fotka vyjde dobře – no, a ostatní se smaže. Určitě je to lepší, než litovat, že tu kterou situaci nemohu vyfotit – alespoň se člověk pokusí…
Toto je ukázka jedné z mých „břišních fotografií“,
konkrétně z marockého Marakéše. Spodek sice uřízlý, ale lepší než
nic, ne?
Mnoho dětských fotek získáváme „metodou směny“. V drtivé většině případů to probíhá tak, že se kolem vás nahrnou děti a žebrají o peníze nebo dárek. Univerzálním dárkem pro arabské děti jsou propisovačky. Těch s sebou vždy vezu několik desítek a na každé ráno si naložím příděl do kapsy, abych je měla během dne po ruce a mohla rozdávat. To se pak s dětmi domluvíme, že nám za tu tužku dovolí vyfotit si je. (Většinou pak ještě přidáme peníze…)
Jednou jsem doma v supermarketu koupila balík asi nějakých starších polovyschlých propisovaček, načež se k nám po rozdání postupně vracela dobrá půlka vesnice a reklamovala, že nepíšou. Jirka jim je jednomu po druhém musel rozepisovat na papíře a hrozně přitom nadával. „Příště kup pořádný, kdo se s tím má párat?“
Jemen
Nezapomenutelným zážitkem pro nás oba byla cesta do Jemenu, země, která nepatří k běžným turistickým cílům. Jemen nás naprosto okouzlil a omámil a tyto vjemy zcela přehlušily veškeré obavy a mrazení v zádech, které jsme v souvislosti s touto nebezpečnou zemí „osy zla“ pociťovali.
V Jemenu jsme se nemohli pohybovat na vlastní pěst, přes cestovní kancelář nám byl přidělen průvodce a řidič. Průvodce Mašudí, bývalý vysoce postavený voják jihojemenské armády si díky svým jazykovým znalostem v důchodu přivydělává v turistickém ruchu a byl pro nás nezapomenutelným společníkem. Ve všem se vyznal, na vše měl odpověď, do všeho strkal nos – prostě brouk Pytlík z Arabského poloostrova. Naše zkušenosti a příhody z Jemenu vydaly na půlku knihy, a tak se zde jen letmo dotknu otázky fotografování.
Prvního důrazného poučení pro příští dny se nám dostalo hned po příletu na sanáské letiště. Před letištní budovou jsme objevili malý parčík a v něm jsme si vyfotografovali několik cizokrajných květinek. Samozřejmě, že jsme vzbudili pozornost, vzápětí k nám přišel jakýsi hlídač, něco začal vykládat a ukazoval na foťáky. My jsme se mile usmívali a ukazovali na kytky. Chlapíka to evidentně neuspokojilo a zavolal jakési ozbrojence. V tu chvíli nás přešel humor. Jelikož nikdo nikomu nerozuměl, eskortovali nás k našemu průvodci čekajícímu v odbavovací hale. „Říkají, že jste fotografovali letištní věž a to že je zakázané,“ přeložil nám. „Věž jsme nefotili, jenom kytky v parčíku,“ snažili jsme se vysvětlit. „Chtějí ten film.“ Namítala jsem, že mám filmů málo, že se mi tohle ještě nikdy nestalo a že to od nich není hezké… „Neprotestujte a dejte jim ten film,“ uzavřel klidně a rozhodně mé výlevy Mašudí. Bylo to poprvé v životě, co jsem byla nucena vytáhnout z fotoaparátu film a odevzdat ho autoritě… Tehdy jsme poznali, že v této zemi panují velmi odlišné poměry a že se tady nebudeme moci chovat tak, jak jsme byli doposud zvyklí.
Žádné další problémy tohoto typu jsme zde naštěstí již neměli. Jemen je fotografický ráj. Můj muž to velmi trefně vystihl, když prohlásil: „Tady vůbec nemusíš umět fotografovat, je to tu tak nádherný, že jen chodíš a mačkáš.“
Ano, je to pravda. Nádherná, nezvyklá příroda, úžasná architektura (Lonely Planet trefně uvádí: „Než vyrazíte do uliček starého Saná, ujistěte se, že si berete dvojnásobek filmů, než byste si mysleli, že budete potřebovat.“) a hlavně lidé! Jemenci z jednotlivých oblastí mají různou fyziognomii: většinou mají obličeje arabské, ale mnohde i vysloveně černošské – a mezi tím nejrůznější přechody. Nesmírně krásné jsou jemenské děti…
Oficiální příručky příliš nedoporučují fotografování lidí v Jemenu. My dva s Jirkou jsme bezděky objevili úžasnou možnost, jak momentky lidí pořídit. Je zcela zřejmé, že evropský fotograf, ať už přijde v Jemenu kamkoliv, okamžitě vzbudí takovou pozornost, že o nějakém nenápadném a kradmém fotografování bez vědomí dotyčných nemůže být ani řeči.
Před cestou do Jemenu jsme se vybavili krom našich dvou oblíbených klasických zrcadlovek i malým digitálním fotoaparátem, tehdy posledním výkřikem fotografické techniky. Zrcadlovky zůstaly mně, digifoťák si přivlastnil Jirka. Postupně jsme si osvojili postup, který nám umožnil pořídit nádherné fotografie.
Jirka, poté, co se mu na základě zdvořilého dotazu dostalo většinou rozpačité odpovědi, pořídil fotografii některého z Jemenců, přičemž mu snímek okamžitě ukázal na displeji fotoaparátu. To přirozeně vyvolalo velké pozdvižení a zájem všech okolo lelkujících. Všichni se seběhli, obdivovali fotografii a vzápětí začali požadovat, aby byli také vyfoceni. Náš průvodce Mašudí, který se v situaci ihned zorientoval, začal přivolávat další zevlouny výkřiky: „Šuf, televizión!“ – „Koukni, televize!“ Kolem Jirky se tak vždy vytvořila velká skrumáž lidí, jejichž pozornost zcela zaměstnala jeho „televizión". Ony snímky většinou za moc nestály, protože lidé na nich (vědomi si, že jsou fotografováni), většinou zaujímali nepřirozené pozice s pohledy upřenými do objektivu. Nevadilo to, vše se dalo vzápětí smazat. Vzniklá situace, kdy na sebe Jirka upoutal veškerou pozornost, však byla obrovskou příležitostí pro mne, která jsem hezky potichoučku a nenápadně, stranou onoho hemžení „kradla“ ze zálohy nezapomenutelné momentky.
 |
 |
Tato mladá žena nás provázela v jediné mešitě, která je v Jemenu přístupná i „nevěřícím psům“. Je to mešita Al Ašrafíja ve městě Taiz. Dostala za prohlídku dobře zaplaceno, a tak i ochotně zapózovala.
Paní z města Zabid by si asi pro reklamu na zubní pastu nevybrali… Tak dlouho se s Jirkou dohadovala, jestli ji smí vyfotit nebo ne, tak dlouho se upejpala, až jsem ji zákeřně cvakla zboku já.
 |
 |
Rybáři z přístavu Hodejda za vyfotografování nic nechtěli. Evidentně měli švandu z toho, že k focení donutili i svého zádumčivého kolegu.
Starý muž z města Zabid. Seděl před svým krámkem a já ho bez dovolení vyfotografovala. Uslyšel cvaknutí spouště a zahlédl mne. Provinile jsem se zaculila s pocitem školačky přistižené při opisování, stařík se na mne shovívavě usmál a pokývl hlavou na pozdrav.
 |
 |
Žena z horké planiny zvané Tiháma se za peníze celkem bez vytáček nechala vyfotografovat i s děťátkem.
Babička ze Zabidu bafala z vodní dýmky o sto šest. Vyfotografovat se nechala bez reptání, protože do jejich domu nás – pochopitelně za poplatek – přivedl náš milý Mašudí, abychom viděli, jak se v Tihámě bydlí.
 |
 |
Jemenské domy bývají vysoké a mají malá okénka. Z nich na nás velmi často pokřikovaly děti. Stačilo mít po ruce teleobjektiv…
Tohoto muže jsme potkali v uličkách starého Saná. Mašudí nám ho představil jako kmenového náčelníka (aniž blíže specifikoval jakého kmene). Muž se, pravda, podle toho choval a když se od Mašudího dozvěděl, že jsme „významná a urozená návštěva z Evropy“, blahosklonně nám dovolil, abychom ho vyfotografovali.
Naše další příběhy ze zemí Středního východu (Izrael, Jordánsko, Sýrie, Libanon, Írán), ale i odjinud (Tunisko, Čína, Francie, Mexiko) doplněné mnoha fotografiemi najdete na stránkách „Cestovní horečka“, www.bruhovi.cz.