Fotoaparát.cz

Základní úpravy v Zoner Photo Studio – díl druhý

Od minulého článku věnovaného základním úpravám fotografií v Zoner Photo Studio utekl již půlrok a mezitím vyšel Zoner ve verzi 18 – ale základní úpravy fotografií jsou stále stejné bez ohledu na použitou verzi Zoneru. Pojďme se tedy podívat na možnosti některých obsahových úprav fotografií.

Co si pod pojmem „základní obsahové úpravy“ představit? Jednoduše úpravy, které mění faktický obsah fotografie – lepší název pro tuto kategorii mne totiž nenapadl. Asi už tedy tušíte, že se budeme věnovat retuším. Ale nejen těm.

A vezmeme to v Editoru Zoner PS pěkně postupně, tak, jak by se obsahové úpravy logicky měly dělat.

Otočení

Otočení fotografie je naprostým základem. Samozřejmostí je správné natočení fotografií focených na výšku, aby si divák neukroutil krk. Pokud má váš fotoaparát senzor natočení (a ten už mají snad všechny fotoaparáty), měl by tuto základní úpravu orientace udělat Zoner automaticky. Pokud přesto potřebujete otáčet fotografii o 90° ručně, tlačítka sloužící k tomuto účelu najdete v pravém bočním panelu kousek pod histogramem.

Jiným a záludnějším případem je jen mírné pootočení fotografie omylem nafocené nakřivo. Zde by bylo potřeba specifikovat úhel, o který se má snímek otočit. Naštěstí ale fakt, že je snímek nakřivo, poznáte často právě proto, že se na něm vyskytuje nějaký objekt, který by měl být vodorovně (vodní hladina, linie mraků) nebo svisle (strom, dům) a přitom není. A pomocí takových objektů lze fotografii snadno narovnat nástrojem Srovnat horizont (H).

Po zvolení nástroje se přes fotografii zobrazí „virtuální horizont“ – vaším úkolem je natáhnout tuto čáru na linii na snímku, která by měla být vodorovná nebo svislá. S čárou můžete hýbat a za dva bílé puntíky jí otáčet tak, aby na příslušnou linii sedla co nejpřesněji. Ve volbách nástroje můžete také zaškrtnout „Přichytávat ke hranám“, ale pokud nebude hrana vaší linie dostatečně výrazná, aby jí Zoner poznal, může to být spíš ke škodě než k užitku. Volba „Automatický ořez“ zajistí, že Zoner po použití nástroje automaticky odřízne přečnívající kousky zbylé po otočení snímku. Automatický ořez však může pochopitelně odříznout i kousky, o které přijít nechcete, proto je jistější nechat tuto volbu nezvolenou a fotografii po otočení oříznout ručně.

Existuje ale ještě jedna další úprava, kterou byste měli dělat před ořezem, protože významným způsobem deformuje fotografii, a to je úprava perspektivou se sbíhajících linií nástrojem Upravit kolinearitu.

Upravit kolinearitu

Tento nástroj pravděpodobně využijete jen občas, ovšem u některých sérií na každé fotografii. Jedná se o nástroj pro opravu perspektivně se sbíhajících linií, typicky na architektuře fotografované z pohledu z ulice. Ono totiž co se fotografování architektury týče, budovy by měly být zachyceny takové, jaké jsou, a ne zkresleně, jak je vidí oko divákovo.

Pokud už se vám nějaká budova sbíhá, zvolte nástroj Upravit kolinearitu (K) a dvě čáry, které se zobrazí, natáhněte (podobně jako výše zmíněný virtuální horizont) na dvě různé sbíhající se linie na snímku. Klidně mohou směřovat obě stejným směrem, podstatné je naznačit Zoneru onu sbíhavost.

Po potvrzení Zoner fotografii zdeformuje tak, aby byly vámi naznačené linie rovnoběžné. Pochopitelně je to jen „podvod“ a pozorný divák si jistě všimne, že vystouplé útvary na fasádě jsou stále z podhledu. Navíc vám na deformovaném snímku zbudou dva velké přečnívající kousky, které je třeba ořezat – a pokud jste si nedali pozor při fotografování, aby byla spodní hrana budovy na snímku celá, bude vám po oříznutí chybět kus budovy v celé její výšce.

Ořez

Ořez je zajímavý jednou věcí – typicky fotografii řežete dvakrát. Ořez provádíte jako jednu z prvních úprav a i jako jednu z posledních.

Na začátku procesu zpracování fotografie řežete proto, abyste se zbavili kousků obrazu, které jsou z obsahového hlediska „navíc“ – tu odříznete větev sahající do fotografie ze stromu mimo záběr, jinde zase uříznete turistu, který byl příliš rychlý a stihl skočit do okraje záběru. Řežete oblasti, u kterých je jisté, že je na fotografii nikdy chtít nebudete, a proto nemá smysl se s nimi během dalších úprav zabývat. K čemu by bylo dobré řešit přepal v mráčku na obloze, který pak na výsledném snímku stejně nebude. Jaký tento ořez bude záleží zcela na vás, v této fázi jde pouze o obsah.

O formu jde na konci úprav, když řežete fotografii na „výstupní“ formát. Tedy podle média, na kterém bude prezentována. Například v poměru stran 16:9 na obrazovky televizí, 13:9 pro tisk do fotoalba, nebo dokonce 297:210 na tisk A4.

K jakémukoli z těchto ořezů slouží nástroj Oříznout ©, který najdete hned na páté pozici na liště nástrojů. Použití je snadné. Kliknete na obrázek, natáhnete požadovanou oblast ořezu a potvrdíte. V nastaveních nástroje (v pravém panelu) si navíc můžete, kromě výchozího „volného poměru“ zvolit také pevný poměr stran – vybrat ze seznamu, nebo položkou „nastavení…“ vytvořit vlastní – kdy vámi tažená oblast tento poměr stran zachovává. Přestože všechny poměry jsou psané jako „na šířku“, stačí táhnou myší více „na výšku“ a strany se prohodí. Jen dejte pozor, abyste neřezali na „pevnou velikost“ – to je z praktického hlediska nesmysl – chcete-li fotografii určité velikosti, budete ji zmenšovat, a ne ořezávat.

Nyní se už konečně dostáváme k úpravám obsahu uvnitř fotografie – tedy prakticky vzato k retuším.

Volná deformace

Volná deformace je spíš než jeden nástroj sbírka několika stejně zaměřených nástrojů fungujících v rámci jednoho kroku. Nejedná se o retuše v tom známém slova smyslu, tedy o nahrazení obsahu, ale o práci s obsahem. O jeho volné deformování. Ano, bez dalších okolků: tento nástroj použijete, když potřebujete například modelku v některých partiích „přifouknout“ a jinde jí zase trochu ubrat.

Po zvolení nástroje Volná deformace (Shift + X) se nejprve podívejte na jeho nastavení v pravém panelu. Najdete zde posuvník ovládající sílu efektu nástroje, průměr nástroje a volbu, jaký efekt má nástroj mít.

Posun je efekt, díky kterému můžete obsah fotografie posouvat – obraz se deformuje. To se hodí například pokud potřebujete modelce vytvarovat obočí nebo mírný úsměv. Ani maximální není nijak velká, takže je často potřeba posunout danou oblast opakovaně. A z praktických důvodů bych doporučil sílu dokonce snížit a dělat více menších změn – případné chyby jednotlivých tahů se tolik neprojeví lépe dosáhnete požadovaného výsledku.

Zvětšení a zmenšení umožňuje oblast pod nástrojem nafouknout nebo vcucnout. Zvětšení se hodí například pro zvětšování očí. Naopak pro zeštíhlování končetin bych zmenšení nepoužíval, protože u středu nástroje je efekt silnější, ale při zeštíhlení chcete smrsknout hlavně okraje oblasti. Lepší je použít posun oblast zmenšit ručně od krajů. Podobným problémem trpí i zvětšení, takže třeba oči s ním zvětšené jsou nepřirozeně vyboulené. Existuje ale jednoduchá finta, jak si pomoci. Nejprve zvětšíte oko s větším průměrem nástroje a poté ho o trochu zmenšíte ve stejném místě ale s menším průměrem. Výsledné oko bude větší, ale nebude vyboulené.

Rotace vlevo a vpravo začnou oblast pod nástrojem kroutit (jako vodní vír) – pro tento efekt jsem zatím žádné rozumné využití nenašel.

Posledním efektem je obnovení. To je naopak nesmírně užitečné, protože s ním postupně vracíte libovolnou oblast do původní podoby před použitím jakékoli volné deformace. Například metodou popsanou výše zvětšíte oko a připadá vám příliš velké. Vezmete nástroj obnovení a jen částečně vrátíte oko k původní velikosti – jen tak, aby bylo dokonalé. No není to úžasné?

Jak je možné, že lze obraz zcela deformovat a pak postupně vracet do původní podoby? Vždyť při větších úpravách by se obrazové body nenávratně slily. A to je právě ta skvělá věc. Nástroj volná deformace neupravuje přímo obrazové body. Deformuje jen jakousi virtuální plochu, na kterou se průběžně, až při zobrazení, přepočítá obraz vycházející z původních obrazových bodů. Můžete tedy opravdu volně deformovat tam a zpět a opakovaným používáním deformace nedochází ke ztrátě kvality. Ale… vždy je tu nějaké ale. V tomto případě je to „ale“ poměrně podstatné. Jakmile změníte nástroj (ne efekt v rámci volné deformace, ale vezmete nástroj zcela jiný), reálné obrazové body jsou přepočítány podle naší zdeformované virtuální plochy a již jste dodeformovali. Při opětovném zvolení a použití nástroje volná deformace vycházíte z nové, již deformované podoby obrazu, a tudíž „přefouklé“ oko už „nezfouknete“, jen se bude nepřirozeně zmenšovat. Co je horší, i pouhé použití kroku „zpět“ v rámci volné deformace ji aplikuje. A Zoner vás nevaruje. Takže když volně deformujete, proveďte všechny deformace najednou a místo kroku zpět používejte efekt obnovení. Až na tuto drobnou vadu na kráse je podle mého názoru volná deformace jedním z nepokročilejších nástrojů, které Zoner nabízí.

Další nástroje pro retuše jsou již veskrze tradiční a nabízí je ve více či méně zdařilé podobě většina fotoeditorů.

Štětec

Byť to tak možná nevypadá, i obyčejný Štětec (B) se může hodit pro rychlé a jednoduché úpravy. A nemyslím tím, že byste do fotografie přímo malovali objekty. Obyčejný štětec má totiž mezi jinými nastaveními i volbu „Režim“, která ovlivní, jak interaguje s podkladem, na který malujete. Režimy, které nás budou zajímat, jsou Barva a Odstín.

Štětec v režimu barva obarví vše na svou barvu, ale světlost obrazových bodů nemění. Toho lze využít například k jednoduchému a rychlému obarvení očí. Stačí zvolit požadovanou barvu štětce, nastavit průměr aby se vám oko pohodlně vymalovalo, mírné rozmazání okrajů štětce, pochopitelně režim barva, a hlavně snížit krytí, a to opravdu hodně – na jednotky procent. Jinak by mohlo být oko nepřirozeně intenzivní. Barvu pak nanášejte jedním souvislým tahem. Každý další tah přidá další krytí a nechcete, aby na oku vznikaly fleky. Naopak pokud po prvním nabarvení nebude barva dost výrazná, můžete udělat další tah, a další a další, pěkně pozvolna, než budete s barvou očí spokojeni. Takto barvit můžete samozřejmě cokoli, dokud jste schopní malovat štětcem dostatečně přesně.

Režim odstín je na první pohled podobný jako barva, ale liší se v podstatném detailu: Zatímco barva obarví vše, odstín změní pouze již existující barevné odstíny na barvu štětce – a čím výraznější odstín na fotografii je, tím intenzivnější bude výsledný namalovaný odstín. Režim odstín tedy zachovává nejen světlost, ale i sytost, a mění opravdu jen odstín. Výhodou je, že takovému štětci nemusíte příliš snižovat krytí a barvy budou relativně přirozeně intenzivní. Naopak když někde barva není, se štětcem v režimu odstín nic nenaděláte. Vezmu-li příklad s okem výše, šedé oči byste takto neobarvili.

Efektový štětec

Nechcete-li upravovat barvu, ale naopak světlost nebo sytost, poslouží vám Efektový štětec (E). Nastavení jsou téměř totožná s běžným štětcem, jen místo barvy volíte efekt a jeho sílu. Kromě efektu Jas, který v kladných hodnotách síly zesvětluje a v záporných ztmavuje, a efektu Sytost v kladných hodnotách přibarvujícím a v záporných odbarvujícím, se může hodit také efekt Kontrast pro zvýšení/snížení kontrastu a Doostření pro doostření/rozos­tření. Jednoduše několika tahy štětce můžete doostřit oči na portrétní fotografii. Bohužel ale nelze nastavit parametry doostření samotného, takže pro nějaké preciznější doostřování tento štětec vhodný není.

Jas využijete hlavně pro bělení zubů a očí, nebo třeba k rychlému lokálnímu prosvětlení tmavých částí snímku, i když v takovém případě bych již preferoval práci s výběrem a křivkami.

Sytostí lze odbarvit například zažloutlé zuby nebo krvavé bělmo očí zarudlých od sledování monitoru při úpravách fotografií:-) Dejte ale pozor, abyste oblast neodbarvili úplně. Fotografie mají vetšinou celkové zabarvení do určitého odstínu, ovšem odbarvení končí vždy v barevně neutrálních šedých tónech, což třeba na portrétu v teplých barvách nevypadá přirozeně ani pěkně.

Žehlička

Když už jsem zmínil lokální rozmazávání, existuje nástroj, který je ani ne tak k rozmazáváni jako spíš k vyhlazování struktur přímo určený. Jmenuje se Žehlička (U) a typicky se používá na pleť. Použití žehličky na pleť by normálně bylo považováno za domácí násilí a i na vaší fotografii nadělá dost škody. Vyhlazení pleti tímto nástrojem je natolik agresívní, že pleť ztrácí strukturu a vypadá jako plast. Uměle a nepřirozeně. Když už z nějakého důvodu potřebujete pleť vyhladit a nechcete použít výběr s následným volitelným rozmazáním vybrané oblasti, používejte žehličku v jenom souvislém tahu a s krytím sníženým na cca 40%. Tak pleť vyhladíte, ale část přirozené struktury zůstane zachována.

Klonovací razítko

Jsou-li však na pleti vyloženě pihy nebo jiné „vady na kráse“, nebo je-li na obloze vidět prach na snímači, žehlení nepomůže a musíme použít konvenční retušovací nástroje pro nahrazení jednoho obsahu jiným. Tím základním nástrojem pro retušování je Klonovací razítko (S).

Jak již napovídá název, slouží s naklonování jedné oblasti na jinou. Použití je snadné. Podržíte klávesu Ctrl a kurzorem zaměřovacího kříže vyberete zdrojovou oblast pro klonování – tedy odkud se bude brát obraz, který budete klonovat. Následně již pouze levým myšítkem, jako byste malovali běžným štětcem, malujete takto zvolený kus fotografie na libovolné jiné místo snímku. Všimněte si, čárkovaného kolečka, které ukazuje, odkud klonujete. V rámci jednoho nepřerušeného tahu se drží ve stále stejné vzdálenosti jako byla vzdálenost od zdroje klonování, když jste začali malovat. Pokud máte ve volbách klonovacího razítka zaškrtnutou položku „Spojený“, bude takto nabraná vzdálenost zdroj-cíl udržována neustále až do další volby zdroje (nakliknutí s klávesou Ctrl). Není-li položka „Spojený“ zaškrtnuta, je výchozí pozice zdroje vrácena na zvolené místo po každém dokončeném tahu, což umožní snáze zaklonovat více míst snímku z jednoho zdrojového místa. Třeba 20 sedmikrásek z jediného místa na trávníku, kde zrovna nerostou.

Protože je ale klonování 1:1 kopií zdroje do cíle, brzy narazíte na jeho limity. Třeba když máte prach na snímači a chcete zaretušovat tečky na obloze. Obloha není jednolitá barva, je to mírný přechod, a aby byla úprava zdařilá, museli byste nabrat pro každou prachovou částečku zdroj v místě oblohy s naprosto stejným odstínem a průběhem gradientu. Asi to nezkoušejte, je to téměř nemožné. Raději využijte právě pro tyto případy určeného bratříčka klonovacího razítka – retušovací štětec.

Retušovací štětec

Retušovací štětec (J) je velmi podobný klonovacímu razítku. Nastavení i použití je totožné, liší se jen výsledek. Zatímco klonovací razítko nahradí cílovou oblast zdrojovou 1:1, tedy udělá přesnou kopii, retušovací štětec oblast nalepenou do cíle po dokončení tahu světlostně i barevně přizpůsobí jejímu okolí, aby se s ním co nejlépe spojila. Například ve výše uvedeném příkladu oblohy s gradientem to znamená, že jako zdroj můžete zvolit jakoukoli část oblohy, klidně i zcela jiné barvy, protože se vždy cílovému gradientu světlostí i barvou přizpůsobí. A retuše jsou rázem snadné.

Jakmile retušovací štětec vyzkoušíte, získáte pocit, že je univerzální, a nikdy už nebudete na retuše potřebovat jiný nástroj. Chyba. Má své limity, které vyplývají z principu „přizpůsobování“ okolí cíle. Naprosto ukázkově retušovací štětec selže, když se pokusíte například zaretušovat kus dlouhého drátu vedoucího přes oblohu. Retušovaná oblast si „natáhne“ barvu a světlost drátu pokračujícího mimo tuto oblast a vytvoříte tak místo tenkého drátu velký flek. Proto i nadále využijete i klonovací razítko. Problematický drát si jím rozsekáte na kratší kousky jen přibližnou barvou okolní oblohy a tyto kratší úseky nenavazující na zbytek drátu již celkem snadno postupně zaretušujete retušovacím štětcem. Podobně musíte být kreativní, když chcete retušovat objekty přecházející z jedné plochy do jiné. Třeba komín zasahující ze střechy do oblohy, nebo strom na louce rostoucí z trávy až do oblohy.

…pokračování příště