Fotograf Robert Vano vydal v listopadu roku 2015 novou knihu „(fotka nemusí být ostrá)“, která na vánočním trhu patřila mezi deset nejprodávanějších. Abychom se o ní dozvěděli víc, položili jsme Robertovi sedm otázek.
Jak dlouho kniha vznikala a co nového nám o Tobě prozradí?
Tobě asi nového nic (smích). Myslím, že tahle knížka je víc o fotce a míň o mně. Předchozí byla víc o mně a míň o fotce. Na začátku byly rozhovory pro časopis Československá fotografie se slečnou Lechnerovou – pět let, v každém čísle něco o fotce. Každé číslo tedy mělo nějaké téma, třeba „Jak se stát úspěšným fotografem“, nebo „Jak fotit akty“, „Ostrá a neostrá fotografie“… Když slečna Lechnerová z časopisu odešla, rozhovory skončily a lidi psali, proč rozhovory nepokračují. Ptali se, zda nevyjdou knižně. Tak slečna Lechnerová ještě s Natálií Rolko rozhovory zeditovaly a ke každému tématu jsem pak nafotil nebo vybral nějakou fotku.
Zaujal mě název: „fotka nemusí být ostrá“. Ostrost a neostrost je námětem mnoha diskusí na fotowebech…Proč?
Název jsem vybral sám, z několika návrhů vydavatelství. Vybral jsem ho proto, že se o něm u nás hodně mluví. Na západ od nás tolik ne. I když už tam 20 let nežiju. Nevím, kdy se ostrost stala tak častým tématem. Možná po vzniku digitálních fotoaparátů. Někdy samozřejmě ostrost potřebuješ, ale ne vždy. Ona ostrá fotka je hodně lehko udělatelná. Dáš clonu 22, čas 1/250s a nemusíš se ani koukat do foťáku a bude ostré vše od nosu až na Měsíc. Ale udělat fotku takovou lehce neostrou, tam potřebuješ znát čas pohybu, jinak je vše takové zamrzlé – listí se nehýbe, kytky se nehýbou, voda neteče. Třeba na fotkách z Tour de France vidíš akorát 20 kluků zamrzlých na silnici, jak se jim netočí kola.
Nevím, proč se zrovna u nás ostrost tolik řeší. To je první, co se u fotky dozvíš, „vy to nemáte vůbec ostré“. Nevím, zda za to nemůže komunismus, kdy se padesát let fotilo na ruské bakeliťáky a bylo umění zaostřit. Tehdy, když se jim to jednou za rok povedlo, tak lidé slavili (smích).
Viděl jsem v televizi rozhovor fotografa, který má foťák za statisíce. Moderátor se ho zeptal, co jiného umí, než ten jeho za deset tisíc. Odpověď byla, že to fotí tak ostře, že jsou vidět všechny beďary. To je to poslední, co bych chtěl na své fotce, beďary musím spíš retušovat. Takže si říkám, že všechny holky mezi třicet a smrtí budou rády, když nebudou ostré, ne?
…Chtěl jsem také názvem vyvolat nějakou reakci.
Máš v knize dost fotografií z poslední doby. Fotíš teď něco nového?
Pořád dělám to stejné, nemůžu dělat jiné fotky. Celý život se snažím nějak vymanit z běžné tvorby a kdybych teď začal dělat něco nového, tak by ani lidi nevěděli, že to jsem já (smích). To je jako kdyby Saudek začal dělat něco nového. Gott říká, že od něj všichni chtějí slyšet jen Lady Karneval… Mám stejný čas, stejnou clonu, stejnou metodu. A nechci ani dělat nic jiného. Mění se ale technika, i filmy se už neprodávají jako dřív.
Konec musí vypadat prostě stejně. Proces je ale jiný. Stejně jako když Coca cola hledá nové mladé chemiky. Nechce, aby vymysleli novou limonádu, ale požaduje, aby zachovali stále stejnou chuť. Takže konečný výsledek musí vypadat stejně jako před třiceti lety.
Když jsme u nových technologií. Co si myslíš o focení mobilem?
Já myslím, že fotící mobily jsou super. Mám rád nové věci a fotky z mobilů už mají dostatečnou velikost. Když vezme fotograf mobil do ruky, udělá hezkou fotku. Průšvih je ale ten, že konec se musí umět udělat ručně. A děcka dneska neví, jak to z toho mobilu dostat. Třeba na výstavu do Paříže nemůžete poslat svůj mobil. Fotka z tiskárny dnes už nikoho neohromí. Když fotograf ví, jak z fotky stažené z mobilu do počítače udělá negativ, namaže papír, vyvolá…, pak je to super.
V knize píšeš, že technika je to poslední, co by měl divák na fotografii vidět. Co by měl podle Tebe divák na fotografii hlavně vidět?
To, co je nakonec nejdůležitější, jsou emoce. Je důležité, aby fotka někoho „chytla“.
Kmotrem knihy byl Jan Saudek, ikona naší fotografie. Jaký máte vztah? Dělali jste někdy na společném projektu?
Na společném projektu jsme nedělali, ale bydleli jsme dlouho o jednu ulici od sebe, takže jsme se vždy potkávali a povídali si. Také nás párkrát pozvali spolu do televize nebo na besedu. Jednou mě zase on pozval do svého televizního šotu. Na pivo spolu nechodíme, ale mám ho rád. Uznávám ho jako fotografa – když vidím jeho fotku, hned vím, že to je Saudek. Když se mě vydavatel zeptal, koho bych chtěl za kmotra knihy, řekl jsem Saudka.
Prodej tvé knihy byl před Vánoci velmi úspěšný. Chystáš zase něco nového?
Nakladatelství mi po novém roce řeklo, že kniha se dostala před Vánoci mezi deset nejprodávanějších a také, že už je celý výtisk prodán. Chtěl jsem aspoň jednu pro sebe, ale musím počkat na slíbený dotisk koncem ledna. Tato kniha měla více textu než obrázků…Rád bych vydal ještě novou, jen obrázkovou. Předlohu jsem připravil během Vánoc, všechny fotografie tu budou nové. Poprvé jsou tu i fotografie v barvě. Vždy rád dělám něco, co jsem ještě nedělal – ještě jsem neměl barevnou knihu, vždy byla černobílá. Lidé možná ani neví, že dělám fotky i v barvě. Nebudou tam jen barevné. Budou i černobílé platinové, ale barvě bude věnována celá sekce. Jsou to fotky od roku 1968, tedy něco foceno na film, něco je digitálem, a jedna z mobilu (smích)…aby tam bylo něco, co se děje teď.
Tak držíme palce, aby nová kniha byla také tak úspěšná. Moc děkujeme za rozhovor!
Také děkuji a všem přeji v novém roce zdraví, štěstí, lásku a pohodu!