Jan Šibík je známé jméno na poli reportážní a dokumentární fotografie, a to zdaleka ne pouze té české. (Nejen) protože je tento slavný český fotograf patronem 2. Pražského Fotomaratonu a jednou z tváří akce FotoŠkoda Fest, přinášíme vám s ním zajímavý rozhovor. Dozvíte se něco o jeho posledních pracech i plánech do budoucna, podělí se s vámi o rady pro všechny zájemce o street photo a reportáž a také zjistíte, co by byl dělal, kdyby se byl nestal fotografem.
Se světoznámým reportážním fotografem Janem Šibíkem jsme si již měli možnost pohovořit dříve, ale rozhodli jsme se ho požádat o velký rozhovor ku příležitosti blížících se akcí FotoŠkoda Fest (17. 5.) a 2. Pražský FotoMaraton (24. 5.), kde se s ním budete moci setkat i vy.
Fotoreportér Jan Šibík se proslavil zejména svými fotografiemi z válečných konfliktů, přírodních katastrof a dalších dramatických okamžiků, které zvěčnil na svých fotografiích a přinesl o nich svědectví. Pokud jeho fotky náhodou neznáte, výběr z jeho prací si můžete prohlédnout přímo na jeho webu či facebooku.
 |
Dobrý den, pane Šibíku, má první otázka bude směřovat rovnou k Vaší aktuální práci, naposledy jsem zaznamenal Vaší cestu na Ukrajinu, mohl byste nám o ní říci něco více?
Ano, na Ukrajině jsem byl hned dvakrát, nejdříve v únoru v Kyjevě na Majdanu, a teď jsem se vrátil před týdnem z východní Ukrajiny, kde jsem byl v hlavních městech, která ovládají separatisté – v Doněcku, Slavjansku, což je hlavní místo odporu a v Mariupolu, což je přístav u Azovského moře.
 |
 |
 |
Nás i naše čtenáře by zajímalo, jak fotografování v takovýchto problematických oblastech probíhá, co se týče například zázemí, stravy atd. Máte například tam kam jedete dopředu domluvené kontakty?
Většinou to neřeším dopředu, protože obvykle rychle reaguji na nějakou vzniklou situaci. Je tedy pravda, že jsem měl v tomto případě objednán hotel v Doněcku, a dál už je to spíše o improvizaci. Hodně mi pomohl pan Pazderka z ČT a pan Dorazín z Radiožurnálu, se kterými jsme si společně pronajímali auto s řidičem a každý den jsme takto jeli do nějakého města. Zkrátka je to hodně o improvizaci a také mít u sebe peníze, pak lze ledacos zařídit. Když máte rozpočet omezen, hodně se to odrazí na tom, kolik toho uvidíte a nafotíte.
Na Ukrajině tedy šlo spát v hotelu, ale to asi není možné vždy a všude. Mohl byste nám prozradit nějaký případ, kdy jste v tomto směru musel improvizovat skutečně hodně?
Na Ukrajině to skutečně problém není, ale třeba loni jsem byl fotografovat v Taclobanu když byl mohutný tajfun na Filipínách a tam se samozřejmě nikde spát nedalo, protože Tacloban byl tím tajfunem z 90% zdevastován, takže téměř žádná budova nestála. A já jsem bohužel s sebou neměl ani stan, což se ukázalo jako velká chyba, naštěstí jsem měl aspoň spacák, takže jsem spal několik dnů v parku před letištěm a nic příjemného to není, zvláště když prší. Ale jinak to prostě nešlo. Ale podmínky jsou pro mě druhořadá věc, prvořadé je pro mě se hlavně na to místo dostat a mít v dnešní době možnost odcestovat. O podobné reportáže už dnes není příliš zájem. I za mým odchodem z Reflexu stál fakt, že vedení mělo pocit že tento typ reportáží už není důležitý. Je pravda, že teď se to zase obrátilo a já s Reflexem opět podepsal smlouvu, i když jen o externí spolupráci. Ale zveřejňování reportáží je dnes hodně, hodně složité. Vemte si třeba tu Ukrajinu. Jet tam obnáší poměrně velké náklady – auto, řidič, spaní… A za tu reportáž, která je v podstatě exkluzivní, protože jiní čeští fotografové přímo na východní Ukrajině v podstatě nebyli, mi magazín, kde to bylo otištěno na šestistraně, dal osm tisíc. Pak něco samozřejmě Reflex, ale kdybych tam jel na volné noze a pak se to snažil prodat, byla by ta věc ztrátová. Je zkrátka problém najít nejprve někoho, kdo to otiskne a pak i s honoráři, které jsou dnes velmi nízké. A lepší už to bohužel nikdy nebude, mám takový pocit…
 |
 |
Vnímáte tedy určitý soumrak reportážní fotografie? Čím myslíte, že je to hlavně dáno?
To není jen soumrak reportážní fotografie, i když ten ano, ten pozoruji. Je to ale o celkové situaci tištěných médií, která je čím dál horší – klesají prodeje, klesá náklad. Redakce se brání tím, že snižují náklady. Nechtějí platit desetitisíce za reportáže, za autentické zpravodajství, spíše už si raději koupí fotografii v agentuře. Když jsem vycestoval dejme tomu před pěti roky, třeba do Iráku či podobných míst, viděl jsem desítky, ne-li stovky fotografů a kameramanů. Dnes je počet kolegů, které potkáváte, výrazně nižší, řekl bych klidně třikrát nebo pětkrát. To je jasný signál ústupu papírových médií, a v internetových, kde akce střídá akci a reportáž je po dni už stará, je hodnota fotografií a tím i fotografa nižší. Týdeník je holt na týden, tady je to na pár hodin. Vlastní fotografové se tak nevyplácejí. Teď, když jsem na volné noze se proto už dopředu snažím domluvit co nejvíce míst, kde ty fotky pak uplatnit. Ale i to je samo o sobě absolutně nedostačující, takže si na své cesty vydělávám i tím, že fotím i svatby a jiné akce, dělám workshopy… Tím vydělám i na cesty, o které by nebyl dopředu takový publikační zájem. Podobně postupuje i plno západních fotoreportérů, tam už je to otázka posledních let. Ti známí se živí právě třeba workshopy, protože lidé mají zájem o fotografii, tam je to naopak, tam se mám pocit zájem lidí stále zvyšuje. Myslím, že za to můžou – v dobrém – relativně kvalitní fotoaparáty v mobilech.
 |
Myslíte si tedy, že už jsou dnes mobily použitelné i pro serióznější práci, nebo, jak tvrdí zase jiní, že je to věc maximálně pro zábavu a do skutečné fotografické práce nepatří?
Já jsem v tomto prošel celým tím vývojem. Nejprve pro mě bylo focení mobilem – iPhonem jen zdroj zábavy, ale vcelku rychle jsem zjistil, že i tím mobilem uděláte poměrně kvalitní fotografii. Teď jsem měl první společnou výstavu, se čtyřmi fotografy, kde byl mimojiné pan Hernandez Koci, jedna z největších hvězd mobilní fotografie, a když jsem koukal na jeho fotky, tak jsou dokonalé. Každý jsme udělali 10 fotografií na téma street photo, 30×30cm, na dřevěné desce, a působily velmi dobře. Byla to výstava s názvem SNAP! v Národní technické knihovně. Ale samozřejmě to není jen iPhone, určitě i Samsungy či třeba Nokie mají dnes dobré fotoaparáty. Mě ale vyhovuje nejvíce ten iPhone, vemte si, že tam je dnes už celkem kvalitní objektiv s clonou F2.2 a už to není jen pro zábavu, dají se s tím dělat kvalitní fotografie. Neříkám, že by to mělo nahradit zrcadlovky, to určitě ne, ale bude z toho jeden svébytný směr fotografie. Myslím, že konzervativci a skeptici, kteří se objevili už i při samotném přechodu z klasické fotografie na digitální, a nyní se zase objevují ohledně focení mobilem, teď dostali docela velkou ránu tím, že byl do agentury Magnum Photos byl přijat fotograf, který fotí jenom iPhonem. A Magnum je v oboru dokumentární fotografie přitom symbolem tradice a kvality. Tím byl ten směr v podstatě zlegalizován. Nejsem nějakým horentním zastáncem, jen si dovedu představit, že i mobilem se dá dobře fotit. Výhoda je třeba samozřejmě v nenápadnosti, ale není to tak, že bych byl třeba teď na Ukrajině a fotil to tam mobilem. Technická kvalita zrcadlovky se mobilem dosáhnout nedá.
 |
Co se techniky týče, pokud vím, používáte zejména techniku Canon a fullframe fotoaparáty…
Ano, je to tak, mám jeden Canom EOS 5D Mark II a jeden Mark III.
A je za touto volbou něco konkrétního? Jaké jsou vaše nároky na fotografickou techniku?
To je čistě pragmatická věc. Mám docela drahé a světelné objektivy Canon, třeba 35mm a 24mm s clonou F1.4 a protože objektivy vám většinou vydrží déle než těla, tak nemám důvod přecházet na jinou značku. Takže pokračuji s jednou. Jinak si myslím, že v dnešní době, aspoň u vrcholových modelů, na značce příliš nezáleží, je jedno zda máte třeba Canon nebo Nikon. Ono hlavně nezáleží čím fotíte, ale jak fotíte, to je podstatné. Někdy koukám na internetové diskuze, kde amatérští fotografové řeší různé objektivy a nebo rozlišení a jsou kolem toho vášnivé debaty, a když se pak podívám na jejich stránky, a říkám si jak jsou ty diskuze zbytečné. Kdyby tu energii investovanou na podobných debatách investovali raději do zdokonalování svého fotografického vidění, tak by to pro jejich práci mělo efekt daleko větší. To je ale každého věc…
A kdybyste vzal v úvahu, co od své techniky vyžadujete vy sám, a měl lidem poradit, podle čeho ji tedy pro podobnou práci vybírat, co byste jim řekl? Pokud odhlédneme od značek, co by měla technika splňovat?
Hlavně je třeba odhlédnout od již zmíněné čím dál složitější situace ve fotožurnalismu. A představa, že se tím dnes člověk začne živit, je dost naivní. Lidí v oboru bude ubývat a já bych tedy navázal na to, co jsem říkal již dříve – vybavení bych příliš neřešil. Začínat se dá i s levnou zrcadlovkou v setu s běžným zoomem. I fotoaparát za dvacet tisíc může být absolutně dostačující. Energii bych v začátku investoval spíše do hledání témat – jezdit, vydělat si peníze i jinde a vydělané peníze investovat do cest, aby vůbec ty dobré fotografie mohli udělat. Já třeba také chodím jen po Praze a fotím si street photo mobilem, ale jestli se chcete prosadit, musíte si najít témata. Je jedno co to bude, prodavači, lidi v metru, na Václaváku… cokoliv, ale jedině tak, že se mu budete věnovat dlouhodobě, dávat fotky do série jako střípky do mozaiky, jedině tak se vám třeba podaří výsledným souborem zaujmout. Takže bych neřešil vybavení, řešil bych zaujetí pro fotografii. Myslím, že fotografování je z větší části o přemýšlení. Před ním i při něm. To je rozhodující pro kvalitu, ne technika.
I přesto bych se Vás ještě zeptal na jednu technickou otázku – již jste „nakousl“ objektivy. Používáte nějaké speciální, které máte oblíbené? Preferujete třeba zoomy nebo pevná ohniska? Kratší, nebo delší?
Já jsem dlouhou dobu, řekněme deset let, preferoval pevná skla, měl jsem 35mm F1.4 a 24mm F1.4, a to z toho důvodu, že jsem měl předtím nějakou dobu zoom 16–35mm a pořád jsem měl tendenci dělat záběry širší a širší, přišlo mi to pak jako takový laciný efekt. Ten za vás udělá technika. Tak jsem se jednoho dne naštval a ten 16–35mm F2.8 zoom prodal. Pak jsem deset let fotil pouze pevnými skly. Protože pokud je nějaký zoom praktický, tak je to ten, který jde „od široka“ někam dál. Třeba 24–70mm. A problém byl, že u Canonu byla ta první verze velice těžká a hlavně jsem s ním nebyl spokojený po optické stránce, připadal mi, že není úplně ostrý. Po té, co se mi dostal do ruky, jsem ho párkrát vyzkoušel a zkrátka mi nesedl, tak jsem ho přestal používat. Ale teď jsem se k tomuto objektivu po řadě let vrátil, a to z toho důvodu, že Canon začal dělat novou verzi, a ta už je opticky skvělá. Takže když někam jdu a nechci se tahat s „x“ objektivy a vím, že bude dostatek světla, tak si beru jen jeden foťák, Marka III, a na něj tento zoom. Ale většinou, jako třeba teď na Ukrajinu, nebo předtím na Filipíny, si kromě tohoto objektivu beru i další, buď nejčastěji ten 35mm, nebo 24mm. Ta F1.4 pětatřicítka je objektiv, který používám v okamžicích, kdy je málo světla, navíc je nádherně ostrý. Výjimečně vozím i zoom 70–200mm, mám verzi F4, která je lehčí, to když chci do té reportáže fotit i nějaký ten detail, ale kolikrát ho za celou dobu ani nevytáhnu, jako třeba teď posledně na té Ukrajině. Ještě mám 50mm F1.2, což je úžasný objektiv, ale velmi náročný na používání. S padesátkou nejste ani moc blízko, ani daleko, je to neutrální objektiv blížící se asi nejvíc lidskému pohledu, takže je s ním těžší zaujmout než s širokoúhlým objektivem, které má pro oko „netypický“ záběr. S 50mm objektivem je potřeba mít silný obsah, aby fotka zaujala, takže je to pro reportáže obtížný objektiv. Nicméně ho s sebou někdy beru, protože jeho malá hloubka ostrosti dělá zajímavý efekt.
 |
Říkal jste, že fotíte i svatby a společenské akce. Berete s sebou stejnou techniku jako když jdete na reportáž? U svateb si zrovna dovedu zoom 70–200mm představit jako velmi užitečný…
Ano, na svatbu si ten 70–200m zoom skutečně většinou beru. Byť i k focení svateb přistupuji reportážně. Nicméně kromě toho s nimi trávím celý den, od rána a příprav až do večera a potřebuji pro ně udělat i různé skupinové portréty, a na ty třeba ten dlouhý zoom používám, protože chci třeba trochu odpíchnout pozadí. Takže ano, na svatby ho vezmu.
Zrovna svatby a jiné společenské akce chce dnes fotit (a fotí) poměrně dost lidí, uživit se tím je asi i reálnější, než reportážní fotografií, měl byste pro tyto zájemce nějakou radu?
Ano, odlišit se. Naprostá většina fotografů to fotí v takovém tom líbivém stylu, často na hranici kýče. Já k tomu přistupuji trochu jinak, jako k reportáži, takže si mě objednají lidé, kteří chtějí mít zachyceny emoce a atmosféru. Často lidé kteří mají sami blíž k umění, mají tvůrčího ducha či mají rádi fotografii, výtvarné umění. Naopak už ne lidé, kteří chtějí být na fotkách „krásní“, mít vyretušované obličeje a tak. Těch, kteří fotí svatby „kýčovitě“ je myslím víc a těch, kteří je fotí reportážně míň, takže moje jediná rada by byla zkusit právě to reportážnější pojetí. Ale kdo ví, třeba budou mít úspěch naopak s tím líbivým pojetím, to se těžko odhaduje. Pro mě jsou tyto akce spíš doplňkem, udělám jich tak 6 – 8 za rok. Teď jich dělám více, protože jsem se o tom zmínil v 13. komnatě v ČT a začaly mi chodit nabídky (smích).
 |
 |
Ale není to můj cíl, být plně svatebním fotografem. Je to však příjemný doplněk. S lidmi, kteří si mě najímají, protože mají blízko k mému stylu fotografování je to vždycky fajn strávený den. Pěkně si popovídáme, byť je to trochu legrační – jste na svatbě, ženich, nevěsta, a oni se mě tam ptají na Irák, Afghánistán a podobně. Svatba ode mě stojí 10 000kč, což je taková průměrná cena, ani moc, ani málo, pro spoustu lidí běžně akceptovatelná, a teď si to porovnejte s honorářem za fotky v novinách, kdy třeba přinesu jako první exkluzivní reportáž a dostanu horko těžko 8000kč. Takže na cesty a techniku vydělá člověk spíš zakázkami typu svateb, než mít představu, že si vydělá samotnými reportážemi. Lepší to už nebude…
 |
Dále děláte také různé workshopy a přednášky, mimo jiné Vás mohou zájemci vidět i na FotoŠkoda Festu a 2. Pražském FotoMaratonu. Vidíte mezi lidmi velký zájem o problematiku reportážní či strpět photo fotografie? Byť jako o koníčka?
Ano, vidím, sám jsem tím byl překvapen až „šokován“ (v kladném slova smyslu). Dělám hlavně jednodenní, desetihodinové workshopy. Na začátku lidem vyložím teorii, pak s nimi jdu do ulic, fotíme na Václavském náměstí, odpoledne Karlův most, pak ty fotky většinou i hodnotíme… a těchto jednodenních workshopů už jsem naplnil už 32. Tento zájem mě samotného překvapuje, mám tam lidi všech úrovní, od pár špičkových fotografů až po lidi, kteří jsou teprve ve fázi objevování fotografie, těch je většina. Já mám pocit, že důvod by mohl být právě v tom, jak se zlepšily fotoaparáty v mobilech. Plno lidí, kteří dosud nefotili, tak díky tomu objevili fotografii. Také i proto myslím, že lidi tolik baví chodit třeba na takové akce, jako pořádáte vy, či na workshopy. Na druhou stranu je pravda, že když jsem mluvil s Karlem Cudlínem, tak tomu se těch workshopů naplnilo méně. Takže možná hraje úlohu i mediální jméno a zájem lidí o to, co se mnou bude a tak. Spousta kolegů mi ten zájem ani nechce věřit. Ale uvědomuji si, že i zájem lidí o něco se může vyčerpat, tak přemýšlím, jak to rozšířit. Takže třeba zítra odjíždím na můj první zahraniční workshop, v Istanbulu. Přihlásilo se mi 6 lidí, je to na týden, takže to bude úplně jiný způsob práce. Jednodenní workshopy jsou hodně koncentrované, od týdenního si slibuji, že to bude ve větším klidu. Cena je však samozřejmě jiná a bohužel v Čechách mi hrozí, že narazím na rozdílnou kupní sílu obyvatelstva. U mých kolegů – fotografů ze zahraničí je to jinak. Třeba mám kamaráda Petera Turnleyho, který fotil pro Newsweek, jede na tři týdny do Havany na Kubu a po týdnu se mu tam vystřídají tři cykly skupin lidí, kteří za ním přijedou. Něco podobného by bylo skvělé udělat, ale nevím, zda je to u nás reálné naplnit. Určitě to chci aspoň zkusit. Třeba do takových destinací, jako je Kalkata, Rangún, do Barmy… a nebo na plno dalších míst, kde by se dalo skvěle fotit.
(Pokračování na další straně)
Přejeme, ať Vám to (nejen) v Turecku vyjde * ! Finance jsou zajisté často limitující faktor, ale souhlasím, že Vás lidé znají a Vaše dobré jméno v tomto určitě pomůže. Otázku, na kterou se teď chci zeptat, jste tudíž zodpovídal už mnohokrát, přesto ale: mohl byste nám stručně říci, jak jste s fotografováním začal Vy sám?
*) zdá se, že vyšlo, viz galerie na facebooku Jana Šibíka
Začal jsem tak, že v 80. letech jsem si na místě dnešního Centra FotoŠkoda pořídil použitý Canon AE-1 s objektivem Tamron 28mm. Fotil jsem s tím různě po Praze, nejdříve takové ty kýče, kterými si procházejí všichni, různé odrazy lamp a tak, pak jsem začal chodit k panu profesoru Šmokovi na lidovou školu umění, ten v té době zároveň vedl katedru FAMU, což mě hodně dalo. Ten mě naučil tu základní poučku, že je potřeba fotit nějaké téma. Tak jsem si ho hledal – začal jsem fotit lidi v metru, potom fanoušky Sparty, což byly mé první soubory, no a pak jsem se čirou náhodou dostal do Mladého světa, kde jsem byl rok a potom jsem odešel do Vlasty, načež jsem se po několika měsících vrátil do mladého světa. Tam jsem byl pět let a od roku 1992 až do nedávné doby jsem byl v Reflexu. Na konci roku jsem z Reflexu na dohodu odešel, teď jsem s ním zase podepsal smlouvu o spolupráci, ale jsem poprvé na volné noze, od 1. ledna.
Za ta léta vaší kariéry jste fotil opravdu v mnoha vypjatých, nebezpečných a hlavně tragických situacích. Zajisté to představuje psychický tlak. Prožíváte to při své práci emotivně, nebo se od emocí musíte oprostit a zkrátka děláte jen svou práci?
 |
Vnímám to emocionálně, ani to není tak, že by za ty roky ta emocionalita nějak oslabovala, není to tak, že bych si na ty hrůzy zvykl. Pořád to ve mně působí. Je to ale tak, že logicky když jedete do podobných míst, že se tam podobné situace budou odehrávat. Takže se na to člověk musí už dopředu připravit. Momentálně ale víc řeším tu praktickou stránku věci – tedy jak to dál udělat tak, abych tam vůbec dál jezdit mohl a dál mohl publikovat. Na západ od nás je to třeba tak, že fotografovat lidi je čím dál obtížnější, každý si své soukromí více hájí, oboří se na vás, že si ho dovolujete vyfotit, nedejbože jeho dítě, naopak od nás na východ to lidi neřeší. Jste kolikrát třeba v uprchlických táborech, či v prostředí války, nebo po někde kde se prohnala přírodní katastrofa, a ti lidé s tím fotografováním nemají problém. Dokonce vás sami vodí na místa, kde to je ještě horší, jako by měli zájem, aby to vše bylo zaznamenáno. To je důvod, proč většinou nemám problém s focením těch lidí. Samozřejmě, v prostředí, jako bylo teď na té východní Ukrajině s těmi separatisty, je to jiné, ti jsou k fotografům velmi agresivní. Nechtějí, aby někdo zaznamenával, jak obsazují radnice, demolují domy a staví barikády. Takže určitým skupinám to vadí, ale když fotím všechny ty tragédie, stává se mi málokdy, aby mi lidé řekli, že foceni být nechtějí.
 |
Předpokládám, že kromě emotivního cítění s oběťmi těch událostí musí člověk cítit i strach sám o sebe, o vlastní osobu. Musí být na tu práci člověk odvážný, či jen musí umět s tím strachem žít a potlačit ho? Jak to máte vy?
 |
Strach o svůj život samozřejmě mám. Je vůbec důležité, aby ten strach byl. Říká vám, jaká je míra, kterou si můžete dovolit riskovat. Zmenšuje vám ji. Takže já nevěřím těm fotografům, kteří říkají, že se v těch situacích, kde se třeba střílí, nebojí. Tomu nevěřím, myslím, že je to póza. Bát se, když je situace nebezpečná je lidské. Zkušenostmi to samozřejmě můžete trochu potlačit, protože odhadnete, co se může stát. Ale že by se někdo vůbec nebál, tomu nevěřím.
 |
A pokud Vy se vrátíte z takového prostředí, kde prožíváte emotivní, stresové i adrenalinové situace, co tady doma děláte pro to, abyste si takříkajíc „vyčistil hlavu“? Máte i jiné koníčky krom fotografie, nebo třeba zase fotografujete, jen něco jiného?
Tak pro mě je relaxace třeba to focení iPhonem. Líbí se mi z něj čtvercový formát. Ale tím, že fotím po celém světě, jednou je to přírodní katastrova, jindy revoluce, ale pak zase třeba karneval v Riu, tak je to tak pestrá oblast, že jen sledovat ji, vám zabere spoustu času. Ale pro mě příjemně stráveného. Mě třeba hrozně baví sledovat dokumenty na Spektru, jako třeba National Geographic Channel, Animal Planet a tak podobně. Pomáhá mi to i vymýšlet nová témata, kdekoliv na světě. Tak třeba to je pro mě ohromné odreagování. Nebo to, že až si dopovídáme, vezmu iPhone, protože je venku hezky, a půjdu si do centra Prahy chodit a fotit.
A když fotíte pro radost, máte také nějaká svá oblíbená témata?
To téma je stále stejné, hlavně chci fotit lidi. Reportážní a dokumentární fotografii. Vyrazím teď podél náplavky, na Karlův most, Václavák. Navíc on je ten telefon takový nedokonalý, zpožděný, malý obraz na displeji… stěžujete si sice práci, ale ono vám to pomáhá. I když pak vyrazíte fotit zrcadlovkou. Sportovec trénuje tak, že běhá, navíc třeba s nějakou zátěží, takže já to beru taky tak. Je vždycky zajímavé se s tím poprat a pokusit se udělat zajímavou fotku. Byť to nebudou nějaké perly. Ty fotky pak pravidelně dávám na Instagram. Skoro každý den nějakou, třeba zrovna včera.
 |
 |
Když už jsme načali Instagram- co Vy a postprodukce jako taková? Co je pro vás přípustné u placené reportáže a co u fotky z mobilu?
Začnu tím, když fotíte třeba reportáž digitální zrcadlovkou. Tam je to teď velice důležité téma. Myslím, že na to narazilo plno lidí, při World Press Photo ve finálovém kole 8% vyřadili kvůli manipulaci a často to byly práce, kterým ta postprodukce ani nepomohla a mohly to jinak být skvělé soubory. Ale byli vyřazeni, a asi po právu. Myslím, že dozrála doba, aby se vytvořil nějaký jasný kodex, co ještě ano, a co už přijatelné není. Víme, že přijatelné není přidávání ani mazání věcí z fotky, to je přes čáru. Obecně se říká, že přijatelné je to, co se dalo udělat dříve u filmu pod zvětšovákem, část fotky třeba nadržíte nebo zesvětlíte, to je asi v pořádku. Ale celá ta otázka je složitější a měly by v tomto být stanoveny nějaké mantinely. U mobilní fotografie mám pocit, že by ty hranice mohly být benevolentnější. Tam je ta popularita dána také díky stovkám a tisícům aplikací, které těm fotkám pomáhají. Často mohou udělat z fotky blbé fotku vizuálně zajímavou. Tam vidím benevolenci větší, ale s tou podmínkou, že to bude od začátku přiznané a bude jasné, že je to mobilní fotografie. Nepřijatelné by pro mě bylo úpravy tajit. Co se mi třeba nelíbí, je, že při dnešní módní vlně instagram fotografie se plno fotografů, kteří tam mohou mít i desetitisíce fanoušků, rozhodlo přes tu aplikaci prohánět fotky třeba z digitální zrcadlovky a dávat je na Instagram. Já mám za to, že by přitom mělo jít o platformu pro mobilní fotografii. Zkrátka ať si každý fotí čím chce a jak chce, ale mělo by to být přiznané. Klidně dělejte i koláž, ale pak to přiznejte jako koláž. Problém je, že s tím mnoho fotografů laboruje a pak to nepřizná. Třeba vítězná fotka z minulého roku WPP, ta z Palestiny, kde byly výrazně stáhnuté barvy. Ta fotka by byla silná i bez toho, byly tam dvě malé mrtvé děti zabalené v hadrech, zděšené výrazy otců. A ten fotograf měl potřebu to ještě stáhnout. Tím tomu dodal takové snové barvy, ale pak se začalo řešit, zda je tohle přijatelné nebo ne. Je to zkrátka zásadní problém a je ho třeba jasně definovat.
Já teď maličko odbočím, k prezentaci fotografií. Už jste vydal tři krásné knihy fotografií, naposledy s názvem „Stories“. Jestli to není tajné, řeknete nám, zda chystáte další?
To tajné vůbec není. Mám už připravené fotografie na další monografii, z let 2006 – 2014. Problém je tu opět čistě pragmatický. Dvě poslední knihy jsou hlavně důležité – Ďábel v nás a Stories, na ty se mi podařilo sehnat alespoň z části sponzorské peníze. Tu další bych si chtěl také vydat sám, ale zatím peníze nejsou. Byť jsem měl nabídky na vydání, chci si jí vydat sám ze dvou důvodů: nikdo mi do toho nemluví a výběr fotek i všeho ostatního si udělám podle sebe, což jinak moc nejde. To je jedna věc, druhá je, že tím chci nejen uzavřít další etapu focení, ale také vydělat prostředky na další práci. Mám tu knihu v hlavě a doufám, že příští rok se mi to podaří zrealizovat, byť je vydat knihu v dnešní době velice složité. Pro fotografa je to podle mě asi nejdůležitější věc, ještě víc než ceny nebo výstavy. Když uděláte knihu, uzavřete si nějaké tvůrčí období, je to pro fotografa ta nejlepší prezentace, ale taky ta nejsložitější.
 |
Na závěr bych měl ještě jednu trochu zvědavou otázku: Kdybyste dnes nebyl fotografem, čím jiným byste chtěl být? A nikdy jste zpětně rozhodnutí živit se focením nelitoval?
Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Jde opravdu celým mým životem. Proto jsem měl trochu panickou hrůzu po odchodu z reflexu, jak to se mnou na volné noze bude. Abych s tím vůbec mohl pokračovat, když přihlédnu k té určité krizi a nezájmu o reportážní foto. Kdybych s tím z jakéhokoliv důvodu nemohl pokračovat, tak věcí, která by mě asi bavila, byť ne tak jako fotografie, by bylo natáčení dokumentů. Dělal jsem nějaký čas asistenta kamery v ČT, takže by mě natáčet bavilo. Zajímavý je ten nový směr krátkých dokumentů prokládaných fotkami. Je to časté třeba v Británii či USA, udělá se 3 min. video, proloží se výběrem nejlepších fotek a pod tím je komentář autora. Problém je, že to zatím nedokážu zkombinovat. Když fotím, nestíhám u toho i natáčet. Často jezdím s Milanem Šímou, on točí, já fotím a pak to zkombinujeme. Díky tomu jsme vyhráli novou kategorii „Multimédia“ na Czech Press Photu.
Děkujeme Vám za rozhovor! Přejeme Vám ať Vám nadále Vaše plány vycházejí a budeme se těšit na setkání na FotoŠkoda Festu a 2. Pražském FotoMaratonu.
Rádo se stalo!
 |
 |
 |
Důležité odkazy: