Fotoaparát.cz

Rozhovor s Robertem Vano

S Robertem Vano jsme se sešli u příležitosti příprav na Setkání fotografů, v jednom z mála těch letošních zimních dnů, kdy byla Praha aspoň trochu zasněžená. Nenechal jsem si ujít příležitosti, abych se mistra nezeptal na jeho fotografické začátky, techniku a nakonec jsem získal i odpověď na otázku, na kterou se ho ještě nikdo nikdy nezeptal.

Dobrý den pane Vano, vítejte na Fotoaparát.cz, jak se Vám daří? A nemotivuje Vás teď zasněžená Praha vyjít s foťákem do ulic?

Já už jednu zasněženou Prahu mám a taky teď není dost sněhu, aby to vypadalo pohádkově. Teď je to spíš na reportáž a to já nedělám, možná snad někde v zahradách by to bylo nedotknutý a vypadalo pohádkově.

A já se mám dobře, ono jestli sněží nebo prší… Byl jsem teď v jednom pořadu „Jak se žije cizincům v Čechách“ a všem cizincům přijde, že my jsme tady permanentně nas****. A to se tu člověk musí narodit, aby poznal ten správný význam slov. Když jsem se ptal mojí maminky, jak se má a ona řekla: „No hrozně, je tak sucho, že mi umřely všechny muškáty“, tak jsem věděl, že to není tak zlý. Ale když řekla: „Hele, ani nevím, jestli ti to mám říct“, tak vtedy je to špatný. Ale cizinci slyší jen to, co jim řeknete. Ale tady nejsou zemětřesení, sopky, tajfuny, ani ještě teroristi, tady je pořád dobře. Jenom mě někdy bolí záda :). Takže tak. Dobře se mám, děkuju.

Chtěl jste být vždy fotografem, nebo to prostě přišlo?

Chtěl jsem být fotografem, už když mi bylo 15. Ale tenkrát kluci na střední fotografickou školu nemohli – to byla jen škola pro holky. Nevím, zda to bylo zvykem nebo zákonem. Táta navíc říkal, že to není nic, co by mě uživilo. Tehdy se moc nefotilo, ani pasy se nefotily, protože lidi neměli pasy. Tehdy se fotily jen pohřby. A šel jsem na gympl.

Jenže já jsem neměl nic jiného vymyšleno …jak se říká: „Musíš si dávat pozor na to, co říkáš, protože se to splní“. A nemusí se to splnit hned druhý den.

Po maturitě jste ale místo nástupu na vojnu spolu se dvěma kamarády emigroval. Jak jste se k fotografii propracoval?

V Americe jsem nejdřív dělal ve sklárně, pak v restauraci, kde jsem myl nádobí. Tam jsem se potkal s rodinou, co měli kluka v mém věku a ti mi nabídli práci v kadeřnictví. Do toho kadeřnictví přišla paní, která byla redaktorkou v módním časopise a ta se mě zeptala, jestli bych nechtěl dělat vlasy pro fotografy.

A protože jsem nevěděl, co to obnáší, tak jsem řekl ano. A takhle jsem se dostal k módní fotografii po nějakých třech letech. A myslím, že v tom bylo i to štěstí, že to bylo v New Yorku, protože odtamtud už není kam jít.

Tam jsem se naučil, že každý pomáháme každému a výsledek je společná práce, že fotograf je režisér. Vy děláte vlasy, ale musíte pomáhat, donést kufry či uvařit kafe. A já jsem říkal, že kafe nedělám, že jsem kadeřník. A pan Horst říkal: „Ale nejsi nejlepší, protože nejlepší kadeřníci umí udělat i kafe“. On nikdy neřekl „musíš“, ale zasadil ve mně to semínko, a tak jsem seděl a říkal si: „K****, nejsem ten nejlepší, ale jestli je to tak, udělám i to kafe“.

Pak se naučíte o světle, naučíte se všechno, protože posloucháte a koukáte všude kolem sebe. Naučíte se o módě, protože se neříká, dnes uděláme drdol. Pan fotograf řekne: „Chci dnes všechny holky jako Maria Callas – Medea – Mexico City 1947“. A pak jdete všichni domů, protože když je vám 18, tak co víte o Marii Callas? Já jsem znal Beatles a Rolling Stones, to bylo celý. Tak jdete do knihkupectví, tam to nalistujete, kouknete, zavoláte a řeknete: „Už to vím!“. A nikdo vás nezkouší, protože kdo neví, by si nedovolil zavolat. A on řekl: „To je výborný, dnes děláme všechny holky jak Rita Heiworthová v Gildě“. Takto uplynulo asi 15 let, a pak jsem si říkal, že to umím i já.

Máte z té doby nějakou vzpomínku, při které se vždy zasmějete? 

Všechny, co byly v tom momentu hrozný, jsou teď spíš k úsměvu. Teď je hodně postprodukce, my jsme všechnu tu „postprodukci“ dělali před focením. Když jsme chtěli žlutou řeku, tak jsme jí museli zabarvit. To je teď k zasmání. Ale je to taky smutný, protože nikdo nemyslel na ekologii, když jsme tam lili ty kila barvy.

Takhle si na nějakou další srandovní nevzpomenu, protože i když se nějaká děla, tak pan Horst řekl: „Řekni, ať se nechechtá, jo, neděláme tady komedii!“ – a bylo po úsměvu.

Už jste párkrát zmínil pana Horsta, kterého zmiňujete i jako svého učitele. Co vše Vám dal? 

On byl první, ke komu mě poslali a dělal jsem pro něho asi 4 roky. Jemu bylo skoro osmdesát a nám bylo dvacet. Ze začátku máte dojem, že když je někdo starší, tak už nic neví. Tehdy byla doba psychedelie a on chodil v létě v zimě oblečený jako Schwarzenberg. Bylo 50 stupňů, teklo z něho a my jsme se vždycky ptali: „Není vám vedro?“ a on „Kluci je, ale vypadám dobře!“. A tam jsem se naučil úctě k práci.

Vše u něho bylo bílé, i podlaha. On měl ateliér na střeše, celý prosklený, a když jste k němu přišli, měli jste pocit, že jste přišli do nebe. Protože všichni měli bílé laboratorní pláště až na zem a když přišel někdo cizí, tak u dveří visely další pláště, ty jste si museli navlíct a to vypadalo jako velká show.

Ale dneska vím, že když dělám portrét a mám červený svetr, tak to světlo z mého svetru nebo z místnosti se odrazí a máte červený portrét. On to věděl, jen to neříkal, to jste se museli nějak po čase dovtípit sami. On neříkal, udělejte mi pozadí na zeleno nebo na modro, on řekl: „Udělej mi pozadí jako Modigliani. A teď jste museli vědět, kdo to je. A když jste nevěděli, tak jste se to museli naučit, jinak jste to nemohli dělat. Nebo řekl modelce, ať je smutná. Ona dělala nějaké smutné pózy a on říká: „Ježíšmarja, né takhle tragicky, něco jako Mahlerovo adagio!“.
A takhle jsme chodili domů a to byl ten trénink. Po 15 letech se dovtípíte, že móda se stále mění, ale nemění se k Adamovi a Evě. Musíte znát trendy. Pan Horst říkal, že trendy trvají jenom 14 dní, protože pak už to není trend, pak už je to móda a móda trvá sezónu. Ale styl je na věky. A vy jste pořád museli poslouchat, co zrovna děláme, jestli děláme módu nebo jestli děláme trendy a pořád jste byli na jehlách.

A já to dělám teď taky. Protože vždy vám dali šanci, když jste zavolali zpátky a řekli jste sorry, já to nevěděl, ale teď už to vím. Bylo třeba mít tu ochotu se to naučit a zavolat. Lidé se mě ptají, co se stalo těm, co nezavolali. Ale to já nevím, protože ti už tam nejsou… asi ještě myjí nádobí v restauraci.

Byl tedy nějaký okamžik, od kterého jste na otázku „kdo jste?“ odpovídal „fotograf“, nebo jste ten okamžik nepoznal a prostě se jím stal? 

Říká se, že fotografem jste tehdy, když vám publikují první fotku a máte tam napsáno „foto: Robert Vano“. Ale trvá 15 let, než vám vyjde fotka a nejdřív nevíte, jestli vyjde. Pak nevíte, jestli to byla jen ta jedna, jestli vás ještě někdo bude chtít. A potom jestli vás stále budou chtít. Když jsem měl svoje první práce, tak jsem měl strach, že to nezvládnu, že mi řeknou, že něco neumím. Ale vy nechcete říct, že něco neumíte. Dneska nemám problém říct, že nefotím auta a baráky. Fotím jen lidi a jídlo, to, co mám rád.

Když se mě někdo zeptá, tak řeknu, že jsem fotograf, protože fotím a taky to mám napsané v pase. Ale ani se tak necítím. Cítím, když jsem unavený, když mě bolí záda nebo že mám někoho rád.

Začínal jste jako asistent pana Horsta a teď máte zase Vy svoje asistenty. Byl byste rád, kdyby Vás jmenovali, jako Vy jmenujete pana Horsta? 

Oni mě všichni jmenujou :), ne hned na začátku, ale když zestárnou. Já neměl moc asistentů, měl jsem jich 5 a oni se mnou vždy zůstávali dlouho. Možná proto, že jsem měl práci a tím měli i oni práci. A jsou mladí a nemusí mít zodpovědnost. Prvním byl Elliston Lutz, tomu je asi 40 a fotí pro Marie Clair. Pak byl Thomas Krigier, Němec, ten je teď filmový režisér a žije v Londýně. Dále Benedikt Renč, to je ten nejmladší brácha od Renčů, fotí tady a je mladý a úspěšný. A nyní Tomáš Durňák, teď dělá kampaň pro Keňu s Leilou Abbasovou, fotil pana Schwarzenberga a všechny ty lidi tady, tak snad mu to vyjde.

S těmito lidmi jste pracoval dlouho. Vedete ale i workshopy a po něm si asi člověk nemůže říct „fotím jako Vano“. Co se snažíte lidem dát v tak ktátkém čase? 

Snažím se vrátit ke kořenům. Na lidi teď hrozně tlačí reklama, všechno musí být ostré a pak přijdou na workshop a všichni fotí na dvěstěpade čas a clonu 16 a pak voda neteče a kola se netočí. Je tam Tour de France a to vypadá, že 50 kluků je na dálnici a stojí.

Někdy se mě na workshopu ptají, jak mají udělat přirozenou fotku s bleskem? No nemůžou, když říkají, že chtějí s umělým světlem přirozené světlo. Fotka vznikla, ještě ani vůbec nebyla elektrika. Teď můžete blejskat a všechno, pak to natáhnout ve Photoshopu a liquify, můžete dělat ve vrstvách a pod to naskenovat celé Benátky. Ale měli byste umět ten základ. Picasso taky hned nezačínal aktem, že holka měla tři prsa a jedno oko. On maloval holuby, až vypadali, že odletí. Tak proto dělám workshopy, abych vzal ty lidi zpátky.

Fotíte hlavně zakázky, stane se Vám ale, že někomu zavoláte a řeknete: „Vás musím vyfotit!“

Ne, to nemám! :)

A když někoho potkáte?

Ne, ani to. Možná až budu mít čas, taky mám asi strach z odmítnutí a tak chodím do agentury. Pan Horst mi říkal, že jestli chci mít hezkou fotku, potřebuju hezkou holku a to nejsou tvoje kamarádky. A tak jsem šel do agentury, tam řeknu, co chci. Oni mi zavolají na druhý den a to je absolutně super, protože v agentuře budou vždy všichni hezký, protože už prošli tím výběrem, že tam nebude žádnej Quasimodo. Hledat někoho, to je jako chodit na houby a tam nechodím. To bych si pak nemohl organizovat čas tak, jak to mám.

Máte nějaké fotografické tabu?

Politiky. Já jsem fotil jenom Havla, ale už nebyl prezident. Možná kdyby byl hezkej politik jako Obama, ale oni jsou tam všichni před smrtí, tak co tam budu fotit? Starý lidi fotí pan Koudelka, já dělám mladý lidi :).

A auta, to já neumim. Všechny vypadaj pro mě stejně, hlavně když teď napadl sníh, to byly takový boule. Já myslím, že musíte vědět něco o tom, co děláte.

Čím fotíte?

Moje komerční věci teď fotím na Canon, protože servis je hned vedle mě. Kdyby tam byl Nikon, nebo cokoliv, tak fotím na to, ale nebudu jezdit až za boží záda někam kvůli servisu. Nebo jsem měl Mamiyu, ale když jsem něco potřeboval, tak jsem musel do Vídně. A nakonec všechny ty krabice jsou stejný, protože pan Tichý mohl mít mýdlovou krabici, a míti výstavu v Centre Pompidou, tak vy můžete mít cokoli.

A máte nějaký svůj oblíbený aparát?

Já mám nejoblíbenější ten můj první foťák, Konicu 13×10, rozkládá se jak harmonika. Ta firma už neexistuje a filmy taky ne, ale protože v sobě nic nemá, tak pořád funguje. Nemá baterky, nezvoní, mapu nemá, ani televizi. Jenom fotí a je celý ze železa.

To, že jste tu byl v Elle nebo že fotíte mladé kluky, ví snad každý. Fotíte ale i charitativní věci, mohl byste o tom něco říct? 

Teď jsme dělali kalendář s fotbalistama, jmenovalo se to Klapzubova jedenáctka a bylo to pro podporu léčby roztroušené sklerózy. Já jsem myslel, že mám sklerózu, když vstanu a nevím, co je za den. Ale nevěděl jsem, že je to jinak. Člověk tam vidí, že nemoc si nevybírá, vy můžete být starý anebo mladý.

Dělali jsme motýlí křídla. Myslel jsem, že budeme asi fotit v zoologický. A to je zase nemoc dětí, kterých se nemůžete dotknout. To jsou strašný věci a myslím, že hodně lidí to neví. Dělali jsme akty s vozíčkáři – nádherný kalendář. Nebo pro Adru. Taky na stavbu školy v Bangladéši.

Když můžu, tak rád pomůžu. Mně buď zavolaj, protože se jim líbí, jak fotím, nebo proto, že chtěj mý jméno, aby se ten kalendář prodal, to já nevím. A mě moc nezajímá, proč mi volaj, já mám radost, že pomůžu.

Dělal jste už množství rozhovorů, chtěl byste říct něco, na co se Vás nikdy nikdo nezeptal?

Nejlepší je nikoho neposlouchat. Hlavně ne svoje rodiče a učitele, jestli nechcete skončit jako oni, to je můj odkaz. Možná, kdyby můj táta byl pan Saudek, tak bych ho asi poslouchal. Ale když vaši rodiče nejsou to, co chcete být vy, tak řeknou, že to není dobrý. Můj táta byl elektrikář, tak si myslel, že já bych měl být něco – tedy elektrikář. Ale co fotograf? Protože o tom nic nevěděl. Lidi se mě ptají, jestli jejich fotky jsou dobrý, ale já jim to neřeknu. Já jim jenom můžu říct, že mně se líbí nebo nelíbí, ale jestli jsou dobrý, to já nevím. Protože i mně ve škole řekli, že ze mě nikdy nic nebude. Ale já bych to nikdy nikomu neřekl, protože člověk neví, že zázraky se pořád dějí. Ne?!

Díky za rozhovor.

Já taky děkuju.

Robert Vano a FotoInstitut.cz pořádají workshopy na téma „Portrét v přirozeném světle“. Na víkendovém kurzu Portrét s Robertem Vano, který se koná v Domě fotografů na Šumavě, můžete jako bonus získat od mistra svůj portrét i s podpisem.