Velcí fotografové: Steve McCurry

Americký fotograf Steve McCurry je ve skutečnosti válečným fotografem. Na jeho snímcích ale nenajdete mrtvoly, oběšence, krev a další hrůzy. Zaměřuje se hlavně na živé lidi a příběhy, které vypráví jejich tváře. Typickým prvkem jeho fotografií je až přehnaná sytost barev. V článku najdete fotografie, které vystavoval na Photokině 2012.

První, co člověka praští, když poprvé uvidí fotografie, nebo dnes barevné tisky, Steva McCurryho, je jejich až doslova přehnaná sytost barev. Prostě rána pro milovníky jemných tonalit. Je to však jasný styl, kterým se Steve odlišuje od všech ostatních. V Asii mají trochu jiné estetické ladění. V jejich světě jsou prostě pestré a syté barvy součástí denního života a zdrojem optimismu a veselí. V našich krajích je zase až trochu přehnaná snaha vyhnout se barevnému cirkusu.

A pak se zadíváte do tváří na jeho fotografiích. Vyjímečnou schopností Steva McCurryho je najít mezi tisíci tváří ty, které v sobě nesou příběh. Je ve skutečnosti částečně válečný fotograf, který hovoří prostřednictvím tváří, nikoliv portrétní fotograf. Fotografoval konflikty v Perském zálivu, rozpad Jugoslávie, války mezi Íránem a Irákem, konflikty v Bejrútu, Kambodži či na Filipínách. Na všech jeho fotografiích je však tvář, která hovoří. Žádné mrtvoly, oběšenci, krev a další hrůzy. Hlavní doménou cest Steva McCurryho vždy byl Indický subkontinent: Indie, Pákistán, Afghánistán, Tibet. V Indii samé prý byl již více než šedesátkrát. Fotografuje zde mizející kultury a příběhy kolem nich.

Něco z životopisu

Steve McCurry se narodil v roce 1950. Vystudoval kinomatografii na Pensylvania State University ve Filadelfii, USA. Proslavil se tím, že převlečen za domorodce přešel z Pákistánu v době sovětské okupace do rebely ovládané části Afghánistánu. Žil s mudžahedíny a fotografoval zde život na pozadí válečného konfliktu. Poté se mu podařilo propašovat svitky filmu zpět přes hranici a snímky publikovat v časopise National Geographic. Steve byl prvním fotografem, který podal fotograficky hodnotnou výpověď o afghánském konfliktu. V roce 1984 se mu v uprchlické táboře podařilo vyfotografovat snímek afghánské dívky. Její tvář vyjadřuje bezejmennost, dominuje jí však bleděmodrá barva očí a zvláštní výraz vzdorovitosti. Tento snímek se stal ikonou barevné fotografie.

National Geographic Magazine uspořádal o 17 let později výpravu za účelem nalézt tuto dívku. Výpravu samozřejmě vedl Steve a dívku se mu opravdu podařilo nalézt. Díky tomu víme, že se jmenuje Šargat Gula. Fotografie z pátrací výpravy jsem viděl, ale právě ta zvláštní energie vzdoru se již vytratila. Zklamání. Duše se jí změnila.

Steve měl v životě určitě hodně štěstí. Dvakrát byl již na svých cestách prohlášen za mrtvého. V Indii ho nábožensky zfanatizovaný dav zmlátil a málem utopil, v Pákistánu byl ve vězení, málem se utopil při havárii letadla ve Slovinsku. Fotografickou „kliku“ měl i v roce 2001, kdy se předčasně vrátil domů do New Yorku před 11. zářím. Mohl tak přímo ze svého bytu vyrazit fotografovat oběti teroristického útoku na World Trade Center a lidi při likvidaci následků.

Něco pro technokraty

Steve McCurry fotografuje Nikonem. Dnes uvádí digitální Nikon D3X a D700 a D7000. Pevná skla s ohnisky 28, 50 a 70mm zaměnil za zoom 28–70mm. Jeho oblíbeným filmem byl legendární Kodachrome. Tiskne velkoformátovými plottery Epson. Výdobytků digitální doby, jako je možnost měnit citlivost a fotografovat bez šumu při vysokých hodnotách ISO, plně využívá. Samozřejmě mu ale chybí, jako ostatně nám všem staromilcům, že nemá fyzický diapozitiv.

Z výstavy jsem vybral následující fotografie.

Oči, hlava. Ta proporce hlavy vůči svalnatému, ale vyhublému tělu, které je schopné provádět náročnou akrobacii. Jakoby obličej byl přiblesknut. To by ale Steve určitě neudělal. Mlátit bleskem do lidí a vygumovat magické přirozené světlo. Jednou se mi podobné světlo podařilo najít těsně před západem slunce na tvářích svatých mužů sedících před chrámem Pashupatinath v Kathmandu v Nepálu. I oni si barvili tváře do žluta. Možná je tedy i zde něco podobného.

V roce 2006 jsem byl v Tibetu. Autobusem jsem tehdy s místními vyrazil k jezeru NamTso. Narazili jsme náhodně na závody koní na pláni nad vesnicí. Na podobné slavnosti vyrážejí Tibeťané vystrojení v krojích jako tato dívka. Steve zde využil krásný barevný kontrast zelené vůči červené v pozadí. A k tomu hlavně ta červená rtěnka na tvářích a ústech. Tahle fotografie je určitě aranžovaná, ale přesto je ve výrazu cítit něco z duše Tibetu. V mém případě na závody dohlížel voják v přilbě se štítem. Zároveň zde stál i obrněný transportér.

Vyjímečná kompozice. Hlavní motiv ve středu. Dva mniši vlevo zápasí v kompozici s jedním mnichem vpravo, takže to pak není „středovka“. Levá vyhrává.

Toto je Panna Maria v muslimském Peshawaru. Když jsem byl v Pákistanu v roce 2009, říkal mi náš horský vůdce, že v Peshawaru s cizinci nikdy nepřespává. Stráví tu den a na noc pak rychle pryč. Je to však velmi zajímavé historické město a obchodní centrum.

Kompoziční rytmus. Je důležité, že hlavní motiv, zaostřený muž v popředí, nehledí do objektivu. A zase ten barevný kontrast červené proti zatlumené modré.

Musím se přiznat, že jsem mnoho času trávil v průmyslových podnicích. Viděl jsem tak i dost gigantických míst v Rusku či na Ukrajině. Ve srovnání s pracovními podmínkami lidí v uhelném dole v Afgánistanu to ale byly hotely. A zase Steve McCurry: poslední zatažení z cigarety. Už jí opravdu moc nezbývá.

V Indii si při různých slavnostech lidé patlají na obličeje barevná bahna. Tuhle fotografii jsem proto na první pohled úplně nepochopil. Ale ty čtyři současně vypalované cigarety jsou určitě zajímavé. Snímek jsem pochopil až podle jeho popisku. U portrétů platí pravidlo, že v kloubech se neřeže. Je třeba, aby bylo jednoznačné, komu ruka patří. Už jsem myslel, že bychom McCurryho vyhodili z kurzu ve FotoInstitutu…

Tady bych pronesl takové to máchovské: „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“. Výraz dívky, která stojí v čistých nažehlených šatech v žabincem zarostlém bahništi před svým domkem a ledabyle se opírá o plot.

Zase industriál. Klasická kompozice s hlavním motivem ve „zlatém řezu“. Tento snímek dělá hlavně rozostřené, ale přesto nesmírně zajímavé prostředí, které jako divák budete dlouho zkoumat. Stejně jako ten pohled do očí mladého svářeče, který rozbrušovací pilou či autogenem mění zrezivělé obry na potravu pro hutě.

Tento snímek je tak neskutečně naaranžovaný, až je vynikající. Póza, pohled přímo do objektivu, a k tomu rekvizity vyjadřující prostředí pro fotografování portrétů, ve kterém tento člověk pracuje. Na fotografiích je nejspíše syn. Hlavní pýcha tohoto muže.

Ve Šrínagaru jsme byli loni v létě. Konflikt zde již víceméně utichl. Typický charakter a oblečení pro muže v tomto městě. Přesně zaostřené na živé pozorující oko. A pak ta moskytiéra, která udělala snímek.

Tenhle snímek není aranžovaný. Nechal jsem si ho nakonec. Fantastická kompozice zmačknutá ve správném okamžiku, kdy druhý chlapec nacházející se mimo hloubku ostrosti v pozadí perfektně doplňuje hlavní motiv. To jsou hlavně ty oči. Nanesené červené barvivo zcela potlačilo struktury na obličeji. Proto jsou ty oči tak výrazné.

Do oblasti Himálaje jsem sám podnikl řadu expedic. Uvědomuji si proto, jak velké úsilí musí Steve McCurry vynaložit, aby získal takovéto fotografie. Jsou to výběry z tisíců snímků, ve kterých jsou další stovky, za které by většina fotografů byla určitě vděčná. Doufám, že Steve McCurrymu bude nadále sloužit zdraví a poskytne svým obdivovatelům po celém světě ještě řadu dalších krásných fotografických zážitků.