Trabantem na konec světa

Dan Přibáň, Jakub Nahodil, Zdeněk Krátký, Radoslaw Jona se vypravili na 4měsíční expedici Trabanty Jižní Amerikou. V článku si můžete přečíst jejich zážitky z pera Dana Přibáně, i informace o fotografické stránce expedice od fotografa výpravy Jakuba Nahodila. Na 1. Pražském FotoMaratonu 8.6.2013 můžete od 18h v KC Zahrada navštívit přednášku Jakuba Nahodila o fotoexpedici Trabantem na konec světa.

Moat, kdo to kdy slyšel? Nikdo! A přitom je to právě tady… Konec světa. Nejjižnější místo Ameriky, kam se dá dojet autem. Jižněji než Ushuaia, nedaleko Mysu Horn, jen o 10 kilometrů severněji, než leží nejjižnější vesnice světa na ostrově Navarino. Jeli jsme sem přes čtvrt roku. Šestnáct a půl tisíce kilometrů přes celou Jižní Ameriku dvěma trabanty, maličkým Fiatem 126p – maluchem a Jawou 250.

O pár metrů níže, na patě útesu, žlutohnědá masa vody kanálu Beagle buší do skal. S rachotem válí oblázky tam a zpátky kolem vybělených kostí mrtvých stromů. Velryby, napadne člověka, když je vidí. Jižní vítr studí a hučí v anténách radarové stanice argentinského námořnictva. Poslední výspy na konci poslední cesty. Dlouhé cesty…

To nepůjde!

Jeli jsme sem přes čtvrt roku. Šestnáct a půl tisíce kilometrů přes celou Jižní Ameriku dvěma trabanty, maličkým Fiatem 126p – maluchem a Jawou 250 z roku 1957 – tři Češi, dva Poláci a Slovák, Guyana, Brazílie, Peru, Bolívie, Chile a Argentina. Jaký to mělo smysl? Vlastně žádný, úplná pitomost… chtěli jsme jedinou věc – ukázat, že když se chce, tak to jde. Splnit si sen a nakopnout ty, kteří s plněním svých snů váhají.

Říkali nám, že to nejde, že tahle sestava prostě nemůže projet napříč Amazonským pralesem po cestě, která je pětadvacet prohlášená za neprůjezdnou, a kdyby náhodou projela, nedostane se přes Andy. Motory nebudou fungovat nad čtyři tisíce metrů nad mořem, když nefungují pořádně ani na úrovně hladiny Macháče. A i když donutíme lamy tahat, což se ještě nikomu nepovedlo, a probijeme se hradbou hor, stejně nás zabije drogová mafie. Smáli jsme se, tomu, tvářili se hrozně drsně a tajně se báli toho všeho.

Svět na konci světa

A teď na nás mžourá překvapený strážce radarové stanice, našeho majáku na konci světa, a my s omluvným úsměvem koukáme na něj. Přeci jen jsme právě vjeli do vojenského objektu s kolonou, která je všechno, jen ne maskovaná.

Nestřílí, nevyhazuje nás… zve nás dál. Uvnitř je ticho a zatopeno, meluzína úpící v anténách zůstala venku, obrazovka radaru mihotavě bliká, vysílačka si tiše mluví pro sebe cosi ve španělštině a jediný člověk na konci světa nám vaří čaj. Vítr zesílil, vlny se zvedly a my se hřejeme o horké plecháčky.

Bitva s byrokratem

Nebyla to legrace dostat se až sem. I když to vlastně byla celou dobu docela sranda. Už jen vybojovat naší žlutou kolonu ze spárů guyanských byrokratů. Loď přijela pouze s třídenním zpožděním, ale do našeho kontejneru nás nepustili. Nemáte potřebné papíry, prohlásili – jaké máme mít, ale nevěděli. Papírujeme, zamotaní v procesech připomínajících Hlavu 22 a nevypadá to, že to jen tak skončí. Hledáme alternativní cesty. Nevíme, koho uplatit, tak na to jdeme co nejoficiálněji. Napsali jsme dopis ministrovi turismu, organizaci pro organizaci turistiky, vrchnímu komisaři celní správy… Oslovili jsme místní televizi a noviny, dokonce i setkání s prezidentem vypadalo v tu chvíli jako dobrý nápad. Nakonec to po třech týdnech byrokratické války rozsekla ministryně zahraničních věcí. Kamarádka jednoho z našich nových kamarádů. Takhle to tu chodí.

Křest rudým prachem

Z Guyany vede do Brazílie pralesem jediná cesta a není to dálnice s benzínkami. Teplota venku šplhá přes třicítku, vlhkost je k zalknutí. Všude kolem oblaka rudého prachu. Jemného rudého prachu, který vleze všude. Ruce se lepí na volant, otřu si pot z čela… červené bláto. Lepkavé červené bláto. Stéká mi za krk, kape z čela.

Cesta nás chce utlouct. Mlátí do náprav, mlátí do nás. Občas se zklidní a plujeme prachem, jemným bílým prachem, hladkým jako by před námi havaroval kamion s moučkovým cukrem. Prach nebo cukr, lepí stejně.

Naše přetížená auta na tohle nebyla stavěná, dostávají zabrat a trpí, víc než my, ale bojují a my s nimi. Až se mě někdo zase zeptá, proč tohle všechno dělám, budu mu vyprávět o cestě zvané Lethem trail – cestě napříč pralesem Guyany, bez pídě asfaltu, bez zajištění. Protože skutečné dobrodružství najdete jen tam, kde máte naději na neúspěch.

Jak projet neprůjezdné?

Lethem trail bylo ale jen zahřívací kolo, měla přijít BR-319. Dálnice duchů. „No passa“ bylo poslední, co jsme slyšeli, když jsme vyjížděli z přívozu přes Amazonku. Neznělo to povzbudivě.

Suneme se desetikilometrovou rychlostí, padáme do jam hlubokých jak malá údolí. Auta úpí a skřípou jak koráby v bouři. Neexistuje tu ideální stopa, jen více či méně strašná…

A pak to začne, postrach a symbol BR-319 – mosty. Mizerné stojí nad děsivými, u jejichž nohou se válí trosky těch zřícených. Sbíráme letité fošny a opravujeme. Taháme ohnilé kusy dřeva z vody a bláta, a pak se po nich pomalu suneme vpřed, auto za autem, všichni za jawou, na další most. Hlavně, že neprší…

Asi jsme to zakřikli. Obloha se nepříjemně zatáhla, rychle valící se fronta vypadá démonicky, zvedl se vítr. Z nebe se natáhly provazy deště. Blesky mlátí kolem nás a proužek cesty se mění v řeku. Díry, do kterých bylo ještě před chvílí vidět, jsou teď všechny stejné, plné vody. Zapadáme, tlačíme, vytahujeme se navzájem. Auta se utkávají v soutěži o horší offroad. Tohle ještě nikdy žádný trabant neprojel a maluch nejspíš také ne. Zatím jsou síly vyrovnané, byť trabanti jsou na tom na počet zapadnutí lépe. Fiátek bojuje…

Výškový rekord

Ven jsme se dostali po týdnu. Všichni a živí a celkem provozuschopní. Po Amazonii nás čeká druhé velké A – Andy. Vrhli jsme se do toho na plný plyn. Někdy jsme jeli i čtyřicet! Nabíráme stovky výškových metrů a nevíme, kam se vlastně škrábeme. Začíná se nám trochu točit hlava. Žvýkáme lístečky koky proti výškové nemoci a noříme se do mraků, na které jsme před pár hodinami koukali zdola. Vypadaly, že za nimi končí svět… nekončí. Čtyři tisíce a stále stoupáme. Od téhle výšky měly podle teoretiků začít velké problémy. Auta i motorka ale pořád jedou. Stejně pomalu, jako o tisíc metrů níže, ale jedou. Občas dokonce předjedeme náklaďák. Výškoměr ukazuje 4500, stále stoupáme… Konečně, cesta se láme přes hřeben – 4868 metrů nad mořem! Tak vysoko žádný trabant nikdy nebyl. Máme rekord pro auta s dvoutaktním motorem!

A je zle!

Nádherný nekonečný oceán… po dvou měsících putování jsme pod Andami. Probouzíme se na pláži, kde vládne poměrně čilý provoz. Ptáme se, jestli se tudy dá jet dál. Bez problémů…

Mokrý písek je pevný jak asfalt, voda stříká do všech stran. Tohle je život! Marek na jawě vypadá jak reklama na svobodu… Jenže to není jen tak, jezdit v mořské vodě. Jawa zastavuje. Brzdíme i my, abychom pomohli. Špatný nápad! Příliv stoupá a zvedá se vítr.

Přichází devátá vlna, devátá z devíti, postrach námořníků. Větší, silnější, mohutnější… ještě před chvílí stála auta dobrých 20 metrů z dosahu vody. Teď se oceán valí na ně. S klidem a důstojností. Tam a zase zpátky. Slaný nálev vody a písku. Během vteřin jsou kola hluboko zabořená, jako by stála v tuhnoucím betonu.

Kopeme vším, co máme po ruce. Voda stoupá… S nonšalancí bachaře bušícího obuškem do mříží vrací písek tam, odkud jsme ho právě dostali. Házíme důležité vybavení nahoru. Oceán se valí skrz kabinu. Plný plyn… nic. Další vlna. Bílá pára a zaplavený motor v nejvyšších otáčkách. Zoufalá snaha a horečné tempo, pořád dokola… Konečně…

Chtělo by se říci, že vítězíme nad oceánem, ale pravdou je že, zdrháme. Byli jsme už v mnoha průšvizích, ale tenhle byl největší. Poprvé jsme mohli přijít auta. O všechna najednou…

Stálo to za to?

Oceán je tu znovu, ale v bezpečné vzdálenosti, dole pod útesem na konci světa. Temně hnědý a ledově studený. Stejně jako vítr vanoucí z Antarktidy. Konec světa? Prostě skála nad mořem, žádná cedule, žádný památník, žádné vítací výbory… Stálo to za to?

Ujeli jsme 16 578 kilometrů. Zkoušeli zlomit rychlostní rekord na největší solné pláni světa Salaru de Uyuni, bloudili kolem geoglyfů na planině Nazca, drkotali se po nejkrásnější cestě Jižní Ameriky – Carreteře Austral, snažili se probojovat k právě probuzené sopce, viděli hroutit se ledovec, létat hejna papoušků nad palmami i běhat lamy po nekonečných pampách, žasli jsme nad staletými inckými památkami i opuštěnými postapokalyptickými městy, potkali desítky lidí, kteří nám pomohli, viděli stovky lidí, kteří nám mávali a usmáli se, když nás zahlédli. Cesta je cíl. Mělo to smysl… Jedeme dál!

V rámci doprovodného programu 1. Pražského FotoMaratonu 8.6. můžete v KC Zahrada na Chodově od 18 hodin navštívit přednášku spoluautora fotografií z expedice Jakuba Nahodila: Trabantem Jižní Amerikou. Pokud nechete soutěžit ve FotoMaratonu, můžete zakoupit online jen doprovodný program.

Jakub Nahodil: Jak jsem fotil na expedici

Fotil jsem na svoje vytrvalé pětdéčko dvojku. Bez fullramu ani ránu. Před cestou jsem s ním akorát pořídil garantovaných 150 tisíc expozic, takže jsme preventivně měnili. Zároveň jsem dostal od FotoŠkody jako záložní stroj perfektní 600Déčko, mít dva stroje se vždy hodí, když je místo. Převážně používal pohotovostní kombinaci 5D2+canon24–70/2.8, případně 5D2+600D. Objektivů jsem si vzal devět, z toho jsem si tři zapůjčil od kamaráda Václava Homolky. Chtělo to od něj velkou důvěru.

• Samyang 8/3.5
• Sigma 15–30/3.5–4.5
• Canon 24/3.5TS
• Canon 24–70/2.8
• Sigma 28/1.8
• Canon 50/1.2
• Canon 85/1.8
• Canon70–200/4IS
• Canon100–400/4.5–5.6IS

Nevěděl jsem moc, do čeho jdu, tak jsem se raději připravil na všechny situace. Na jiné expedici bych možná všechny tyto skla využil, nicméně když nevíte moc dopředu, co nastane a expedice je pojata více na „hurá“, tak bych si dnes vzal objektivů „jen“ pět. Záleží, co to je za cestu. Když bych byl pánem svého času a hlavní náplní by bylo focení, tak samozřejmě není nouze o využití.

V podstatě jsem používal převážně univerzální širokáč Sigmu 15–30/3.5–4.5, základního pracanta Canon 24–70/2.8 a telátko Canon100–400/4.5–5.6IS. Když byl čas na kreativnější záběry, tak jsem nasadil pevnou 50/1.2, za tmy jsem používal na foto/video kombinaci Sigma 28/1.8 / Canon 50/1.2.

Sigma má horší kresbu, nicméně na noční foto/video je ideální. Miluji reportáž a práci s přirozeným světlem, takže jsem během celé 4měsíční expedice ani jednou nepoužil blesk, byť jsem si ho pro všechny případy vzal. Stativ jsem používal levný věrný Velbon 600R. A nepociťoval jsem, že bych potřeboval masivnější. Teď už je tedy hodně rozviklaný, takže se poohlédnu nutně po nástupci, ale svou práci zastal skvěle.

Fotopříhod bylo nespočet, nejkurióznější „haluz“ mne ovšem potkala hned na začátku cesty v Guyaně. Vcelku standardní situace – líbila se mi kompozice místního muže na tržnici při jeho siestě. Četl zrovna noviny. Tak jsem pořídil a teď koukám, co to nevidím na displeji. Opodál chlápek vykonává za jeho hlavou potřebu. A zrovna jsem ještě nevědomky zachytit přesně ten okamžik. A ještě s úsměvem.

Taktika focení na cestách? Být vždy připraven, mít nasazeno dle aktuálního světla a situace. Dívat se kolem sebe a pokud jste v týmu, tak plánovat čas a vědět o sobě, kde se přibližně budete pohybovat. A jednoznačně se umět alespoň základně dorozumět. Bez jazyku jste jen otrava s foťákem. Využívat oční kontakt, poskytnout lidem důvěru. Nestydět se, ale zároveň být taktní vůči atmosféře, ve které fotíte. To jen tak ve velké rychlosti.