Fotoaparát.cz

Fotografování světových velehor - 3. díl - lidé

Pyramida Manaslu zde bude stát i za pět miliónů let. O lidech a jejich prostředí však s jistotou můžeme říci, že již za deset let to bude úplně jinak. Do různých oblastí Himálaje jezdím již patnáct let. Moje zkušenosti s fotografováním zdejších lidí i technikou, kde jsem mezitím zaměnil středoformátový Pentax 645 za Canon EOS 5D Mark II.

Fotografování světových velehor – 1. díl
Fotografování světových velehor – 2. díl
Fotografování světových velehor – 3. díl – lidé

Již ve dvanácti letech jsem fotografoval krajinu fotoaparátem Smena za 300 Kč. Vyhledával jsem neporušenou přírodu a fotografie byly výhradně bez lidí. Vlastně jsem si lidí jako fotograf vůbec nevšímal a ani jsem je nepozoroval. Na fotografiích nesměli být s výjimkou rodinných snímků, které jsem fotografoval spíše z donucení. Prostě taková arogance a zahledění sám do sebe. Právě cestám po Himálaji vděčím za to, že jsem začal lidi kolem sebe pozorovat, vnímat a nakonec i fotografovat. Uvědomil jsem si, že jejich tváře, výrazy, práce které vykonávají, jsou ve skutečnosti mnohem pomíjivější, než monumentální horské štíty nad našimi hlavami, které nás tak přitahují svou velikostí. To samé se týká i rodinných snímků.

Fotografování lidí a příběhy s ním spojené vás pak hrozně obohatí i jako člověka. Něco z té pohody a myšlení si pak vždy přivezete i domů společně s fotografiemi na paměťových kartách. Také platí, že někdo lépe cítí krajinu, jiný lidi, abstrakce nebo třeba jen dravé šelmy v přírodě. Diváci v okolí tohle vidí většinou lépe než fotograf sám. Cestovatelská fotografie má však dobrou odpověď na to, proč se snažit zlepšit i tam, kde bylo „naděleno méně“. Je to fotografický desetiboj. Ten kdo získá nejvíce bodů v hodu koulí určitě nebude mít nejvíce bodů i ve sprintu. Jeho dokument z cesty však bude nejúplnější.

Cho Lama, Phugaon, Horní Mustang

Vysoko nad vesnicí jsme potkali stařenku s nůší a s motyčkou. V porostech pichlavých dřišťálů osekávala suché větvičky na topení. Naplnit nůši je celodenní práce. Před zimou na začátku listopadu chodí na klestí každý den. V zimě zde bývají noční teploty běžně kolem –30C a trvají několik měsíců. Stařenka žije sama v prastarém dzongu nad městem. Je nejstarší obyvatelkou Phugaonu. Při pohledu do její tváře si člověk uvědomuje, jakou nesmírnou energií ji příroda obdařila, a jak malicherné jsou často naše problémy. Cho Lama je člověkem, který patří do těchto hor mnohem více než my všichni ostatní. Nepotřebuje nový počítač či auto. Přesto jí stále něco pohání k tomu, aby žila dál příběh těchto nádherných hor.

Nepál rok 2004 vs. 2012: fototechnika nerozhoduje

V roce 2004 v Nepálu bojovala vláda spojená s královskou monarchií s levicovými radikály – maoisty. Turisté zde skoro nebyli. V tomto roce jsem během asi 25 dní prošel celou cestu kolem masívu Annapuren, kde jediným dopravním prostředkem byly karavany oslů. V Jomsomu měli dva traktory, které v dílech přivezli na vojenské letiště. To dnes již není bohužel pravda. Na obou stranách sedla Thorong La již jezdí jeepy. Řada turistů si tak zkracuje trasu. Nejvíce hotelů a ubytoven vyrostlo v místech původně starých gurungských či tibetských vesnic. Oblečení původních obyvatel a jejich nástroje vystřídala z velké míry průmyslová produkce. V roce 2004 však byla sousední neméně nádherná údolí prakticky uzavřena díky konfliktu v zemi. To je příležitost pro fotografy dnes.

Za těch osm let se výrazně změnila i moje fototechnika na treku.

Rok 2004: Pentax 645N, tři objektivy Pentax: 35mm f/3,5, 45–85mm f/4,5, 80–160mm f/4,5, 100 svitkových filmů Fujichrome Provia, dvě sady náhradních baterií po 6ti AA alkalických článcích

Rok 2012: Canon EOS 5D Mark II, tři objektivy Canon: 16–35mm f/2,8, 24–70mm f/2,8 a 70–200mm f/2,8, konvertor 2X, vše sdílené s manželkou Helenou (měla tělo Canon 5D s 10 bateriemi různé historie, které nasbírala s tímto fotoaparátem v průběhu 6 let fotografování), paměťové karty 4× 32 GB, 7 bateriových člán­ků

Z hlediska váhy jsem si pomohl o igelitovou taškou napěchovanou filmy a možnost fotografovat více záběrů a zároveň i měnit ISO až k 6400 vs. 400 v roce 2004. Na rozdíl od fotografování krajiny je to při fotografování lidí určitě výhoda, ale samotné to nepomůže.

V roce 2004 jsem v horské vesničce v Ngawalu hovořil s učitelem v klášterní škole s malými temnými učebnami. Novicové si zde zamilovali basketbal. Míč jim daroval jeden německý turista. Koš byl vyroben z kusu betonářské výztuže. Loni jsem školu pozoroval jen z výšky při sestupu ze sedla Kang La. Veliká betonová budova s moderní plechovou střechou. Po cestě procházejí zástupy turistů a o sponzorské dary není nouze.

Klášterní škola v Ngawalu, listopad 2004

Chtěl jsem vyfotografovat mladé mnichy přímo v temné učebně. Jediné světlo přicházelo od dveří. V kazetě fotoaparátu jsem měl filmový svitek s citlivostí ISO 400, a to byl nejcitlivější diapozitivní film. Objektiv jsem maximálně odclonil. Dnes s digitálním fotoaparátem bych asi zvýšil ISO a pohyb bych více zmrazil. Z té fotografie by se však vytratil kus atmosféry.

Jak zachytit přirozenost?

Mít plášť, který by fotografa udělal neviditelným. Ten bohužel funguje jen v pohádkách. To by ale byla věc…

Způsoby fotografování lidí z hor, které mám rád, jsem rozdělil do 4 kategorií:

Zamaskovat se

Velké fotoaparáty typu DSLR nebo středoformátové filmové „žentoury“ jsou hrozně nápadné a lidé se začínají chovat nepřirozeně. Zároveň jejich závěrky jsou velmi hlučné a jeden výstřel vás hned prozradí. Proto velmi oceňuji, že se Canon/Nikon začali zabývat snížením hlučnosti závěrky a to úspěšně. Fotografování přes živý náhled je tiché, ale potřebujete stativ nebo nějakou jinou podpěru pod fotoaparát.

Při psaní tohoto článku mě jako „fotografa diverzanta“ napadla a také rozesmála myšlenka maskovacího stanu, postaveného uprostřed vesnice s otvorem pro objektiv podobně, jak to dělají fotografové zvířat. Tohle jsem ještě nevyzkoušel… Mnohem reálnější je schovat se třeba za zdí a vystrčit jen fotoaparát.

V klášteře v Marphě

Slunce již bylo vysoko na obloze a mladí mniši si na terase pod dřevěným podloubím recitovali ranní „Óhm mani padme húm“. Ohnisková vzdálenost 35mm u formátu 6×4,5cm odpovídá přibližně 20mm. Sestoupil jsem pod terasu a zvednul fotoaparát nad hlavu. Zůstal jsem tak dokonale skryt a zároveň jsem fotografoval i mírně z podhledu. Dnes by to s digitálem a živým náhledem bylo mnohem jednodušší, jenže i tohle místo dnes vypadá úplně jinak. Tuto fotografii jsem v minulosti vystavoval zvětšenou na rozměr 125cm na dlouhé straně. Hodně mi pomohl i ten stín od zábradlí v popředí.

Být rychlejší, ale nejít přes mrtvoly

Pákistán je extrémně ortodoxní muslimská země. Dospělé ženy nosí burky a i ze zákona je nesmíte fotografovat. V odlehlých horských oblastech je sice zákon daleko, ale toto pravidlo platí ještě více. Na nošení burky se připravují dívky již jako malé děti. Tohle jsem si ale vůbec neuvědomil, i když jsem od svého přítele Sherbaze na téma seznamování a žen v Pákistanu hodně vyzvěděl.

Děti z Hushe, trek ke K2, po přechodu Gondogoro La , Pákistan 2009

Tyto přátelské děti jsme potkali před vesnicí. Podivný cizinec jim připadal zvláštní a céčko s hroznovým cukrem je doslova rozdovádělo. Pak jsem vytáhl jsem z brašny na prsním úvazku obrovitý fotoaparát. Nálada se ihned změnila. Udělal jsem snímek a s fotografováním jsem přestal. Dívenka si začala natahovat mikinu přes hlavu jako burku. Toho jsem si pořádně všiml až při prohlížení snímku doma. Při fotografování bylo všechno příliš rychlé. Doma dívenku asi učí, že se nesmí nechat fotografovat a musí si skrývat obličej.

Tady jsem určitě nezůstal skryt a dívenku jsem překvapil. Někdy to není příjemné pro fotografa, ani pro fotografovaného. Etika při fotografování v těchto situací je vždy hodně diskutabilní. Je to něco, co si musí každý rozhodnout sám se sebou.

Navázat vztah

Ve všech učebnicích fotografování lidí a portrétů je vždy psáno, že nejdůležitější je navázání vztahu a dobrá komunikace s modelem. Jenže jak to uděláte na treku v horách, kde musíte dodržovat plán. Máte minimum času. Někdo říká, že problém může být i hodně odlišná kultura zdejších lidí. S tím úplně nesouhlasím. Může a nemusí. Lidé jsou v Himálaji často mnohem bezprostřednější než na Západě. Stačí úsměv, posunek, prostí lidé ocení třeba i velký batoh na vašich zádech. Lidská chemie funguje všude. Hrozně moc pomáhá možnost ukázat ihned snímek na LCD fotoaparátu a získat tak reakci fotografovaného. Velký a jasný display je tady prostě fantastická věc. Tohle funguje nejlépe v odlehlých oblastech, kde je málo turistů.

Globalizace a turismus jsou realitou. Každý turista prostě fotí a většina se žádnou etikou nebo komunikací nezabývá. Jsou rádi, že dokážou zmáčknout spoušť a fotoaparát něco vyfotí. Na to si už zvykli i místní a za fotografování často chtějí zaplatit. Pak se obvykle postaví skoro do pozoru a upřeně se dívají do fotoaparátu. Za vrchol v tomto smyslu považuji tzv. divoké kmeny v jižní Ethiopii, kde se dokonce platí od cvaknutí závěrky. Kdysi jsem sem plánoval cestu, ale tohle mne odradilo. Fotky jsou atraktivní, ale…

Děda z Jarkhotu

Staří lidé v horských oblastech Nepálu se nechtějí fotografovat. Tento starý pán prodával u cesty suvenýry. Koupil jsem si od něj malou dřevěnou masku. Nemluvil anglicky a já ho oslovil přes trhovkyni, která prodávala své zboží hned vedle. On ani já jsme nechtěli smlouvat. Já jsem tu masku chtěl od něj a on cítil, že si jí budu vážit. Když mi ji předával, učinil gesto, jakoby se omlouval svému Bohu, že prodává masku Ochránce Buddhy Galpa. Posunkovou řečí jsem mu naznačil, že bych si ho chtěl vyfotografovat na památku. Vzal si na to i svou starou tibetskou citeru. Jeho fotografii mám spojenou s maskou od něj. Věděl jsem, že se již nikdy neuvidíme.

Teleobjektiv

Reportážníci a dokumentaristé takhle nefotografují, protože mizí prostředí kolem a hloubka. Dokumentární snímky se stanou portréty. Rozostření pozadí však zároveň neruší hlavní motiv.

Žena z Manangu

Starší žena procházela svoji ranní kóru kolem chórtenů a modlitebních kamenů, kde zapálila i trochu jalovcových větví. Přestože ohnisková vzdálenost 100mm není dost dlouhá, aby objekt tzv. přitáhla, bylo to v roce 2004 to moje nejdelší ohnisko pro Pentax 645. U tohoto záběru mi pomohlo. Bodově jsem si změřil tvář a okamžitě exponoval. Žena si mne vzápětí všimla díky úderu závěrky a bylo po dalším fotografování.

První den pojídáte banány, třetí den jablka a nakonec už ani nenajdete zelené listy v tradičním nepálském dal bhatu. Díky příjemnějším přírodním podmínkám je i hluboko v údolích mnohem více příležitostí pro fotografování lidí. Vždy je to však okamžik, který nedokážete předem odhadnout. Díky optické kvalitě nejsem vyznavačem univerzálních zoomových objektivů typu 28–200mm. Musím prostě udělat rozhodnutí, mezi širokoúhlým pohledem a delším ohniskem. Myslím, že to vlastně nevadí. Při hledání motivů vás to přinutí hledat jiné motivy a soubor pak není jednotvárný. Při fotografování za pochodu, kde taktiky zamaskovat se nebo navázat kontakt nepřicházejí v úvahu, je krátký teleobjektiv asi nejproduktivnější způsob, jak „ulovit“ bezprostřední okamžik.

Snídaně v Machhakholagaonu, trek kolem Manaslu, říjen 2012
Snídaně v Machhakholagaonu, trek kolem Manaslu, říjen 2012
Snídaně v Machhakholagaonu, trek kolem Manaslu, říjen 2012

Digitální snímek je levný a to umožňuje zkoušet a nafotografovat více. Ranní sluníčko zahřálo vesničky v hlubokém údolí mezi srázy hor. Přímo to vybízí sednout si ven. Gurungská babička se usadila před svým kamenným domem, kolem kterého vede cesta, aby si dala něco dobrého. Měl jsem nasazený objektiv 70–200mm. Stál jsem kus od domu uprostřed cesty. Zazoomoval jsem na nejdelší ohniskovou vzdálenost a exponoval. Jak vidíte, opravdu jí chutnalo. Pak mne ale zpozorovala…

Co tedy na závěr. Fototechnika je stále dokonalejší, ale ve skutečnosti při fotografování lidí zase moc nepomůže. Jako vždy je to o fotografovi, motivech a jak je zpracujete. Je stále obtížnější najít místa, která jsou nedotčena globální civilizací a honbou za materiálními statky. Platí to i tam, kde vládne Buddhismus, který hledá osvobození od materiálního chtíče. Máme štěstí, že stále ještě můžeme vidět lidi a jejich původní mizející kultury, které ti po nás, s mnohem dokonalejší technikou, již asi neuvidí.

Do Himálaje připravil FotoAparát.cz pod vedením Andreje Macenauera fotoexpedici „Trek okolo osmitisícovky Manaslu“ pro všechny zájemce o treking a fotografování ve velehorách. Více informací můžete najít na FotoExpedice 2013.