Fotoaparát.cz

Fotografování světových velehor - 1. díl

V článku najdete první díl seriálu věnovaný zejména fotografickým zkušenostem z různých částí velehor jako Himálaj, Karakorum a Tibet, kde se podmínky v průběhu poslední doby rychle mění. I ti, kdo hory milují, zde mívají k fotografování úplně jiný přístup.

Fotografování světových velehor – 2. díl
Fotografování světových velehor – 3. díl – lidé

Trekking a fotografování

Mnoho let vláčím po světových velehorách těžkou techniku. Středoformátový Pentax 645 se čtyřmi objektivy a skoro stovkou svitků jsem vyměnil za full frame zrcadlovku s podobně těžkými objektivy. Nepotřebuji sice filmy, ale zase nosím haldu akumulátorů a vždy se trochu bojím, aby se s nimi něco nestalo. Fotovýbava s batohem tak může znamenat přes 20 kg zátěže, z toho je vždy většina fototechnika. Záleží kolik oblečení a výbavy máte přímo na sobě (při ranním přechodu ve výšce nad 5000m máte na sobě téměř vše). Často diskutuji s trekkery, kteří jdou podobnou trasu. Nosívají většinou jen malé kompaktní fotoaparáty a občas někdo fotoaparát ani nemá. Prý to mají všechno zapsáno v hlavě. Je to nesmysl. Navíc přicházejí často o nejkrásnější okamžiky, které v horách mohou zažít. Vyfotografovat první světlo dopadající na vrcholek horského velikána je prostě slovy nepopsatelný zážitek. Co vás donutí vylézt z teploučkého spacáku do mrazu a trpělivě čekat na tenhle zázrak, když ne touha zaznamenat jedinečný okamžik?

První světlo na Manaslu 8163m

Canon EOS 5D Mark II, objektiv Canon 70–200mm/f 2,8 L USM IS, ohnisková vzdálenost 200mm, ISO 320, f5,6, 1/320s

Součástí tohoto představení je mít kvalitní objektiv. Dostat na takové nádherné místo fotografický stativ je pak snem každého fotografa. Stativ otevře možnost fotografovat hory i v noci. Objektiv vše vidí mnohem lépe a ostřeji než oko.

A pak třeba až po měsíci nastane dějství druhé. Většinou ihned po návratu začínám stahovat data z paměťových karet a zálohovat. V minulosti to byla cesta se svitky do labu a nekonečné čekání. Studium materiálu může trvat klidně měsíce. Stále objevujete nové věci, kterých jste si při mačkání spouště ani nevšimli. Někdy vám je objeví i vaši diváci, neboť vy často trpíte autorskou slepotou. Věci prožíváte podruhé, potřetí atd… Krásné jsou návraty po letech. Potřebujete vytvořit novou přednášku nebo hledáte nějakou fotku a zase se vracíte do starých míst. To je ta odměna za ranní vstávání, za nošení těžkých objektivů, které jsou součástí vašeho příběhu.

Letos ve střední Kamčatce v Rusku došlo k explozivnímu výbuchu sopky Bezumyanny. Ruská televize vydala zprávu. V bezprostřední blízkosti vulkánu nikdo nežije. Den před explozí díky špatnému počasí těch několik málo lidí, kteří se zde pohybovali, sestoupilo z této oblasti do nížiny. Zůstali zde tři ruští turisté, kteří se k nám přidali, aby nás bylo víc na medvědy…. Pro mne bylo neuvěřitelné, že ze šesti lidí pouze já a syn Pavel jsme měli fotoaparáty. Dima, který zná na Kamčatce snad každý kámen, tohle viděl poprvé. Jen jsem si na tento trek divočinou nedovolil vzít stativ. Nyní vím, že bych ho určitě unesl…

Jeden ze snímků dokumentující výbuch vulkánu Bezumyanny, Kamčatka v 7h ráno místního času 2. září 20

Canon EOS 5D Mark II, objektiv Canon 24–70mm/f 2,8 L, ohnisková vzdálenost 28mm, ISO 320, f8, 1/320s, snímek je pořízen širokoúhlým objektivem, aby byla vidět velikost exploze, kdy vulkanický popel vystoupil do výšky 15km, proto je konus druhé nejvyšší hory Kamčatky Kamen vysoké 4500m tak malý, vytváří však ideální měřítko pro potřeby vulkanologů

Výbuch vulkánu je krásné divadlo, pokud vítr nefouká zrovna na vás. Moje rutina v místech, kde je vidět vrcholy, je přivstat si na první světlo. Ve skutečnosti jsem chtěl fotografovat zasněžené Tobalčiky. Díky tomu jsem náhodně vyfotografoval i první fázi exploze.

Horolezci a fotografování

Na rozdíl od trekkerů u horolezců platí, že fotoaparát musí mít každý. Je to totiž jediný prostředek, který prokáže, že dotyčný prošel danou cestu. Letos jsem pod Manaslu hovořil se slovinským horolezcem Groseljem. Přišla řeč na legendární výstup slovinského horolezce Tomo Česena jižní stěnou osmitisícovky Lhotse. O této stěně Reinhold Messner řekl, že je to problém 21. století. Tomo ve stěně ve výšce nad 8000 metrů nepořídil žádnou fotografii. Jediný snímek, který ukázal, byl diapozitiv vlastněný Groseljem, který to bohužel pro Slovince, musel oznámit. Fotografie je v horolezectví na prvním místě důkaz. Přesto řada horolezců má i fotografické oko. To je pak obrovské štěstí. Základním problémem fotografa je vždy dostat se na unikátní místo, což lezci jako Radek Jaroš, Reinhold Messner nebo v minulosti Mirek Šmíd prostě umí. Ve stěnách pak fotografují širokoúhlým objektivem, což je úplně jiná perspektiva než krátký teleobjektiv. Můžeme jim pak jen závidět, i když hory v těchto místech představují objektivní a často těžko předvídatelné riziko. Horolezci však mají jednu obrovskou výhodu. V základním táboře pod horou, kde často čekají na počasí, mají elektro-generátor, kde si kdykoliv dobijí jakékoliv množství baterií, zanechají v táboře nepotřebnou techniku apod.. Fotografové putující ve velehorách nikdy úplně neví, co je z tohoto hlediska čeká.

Poslední světlo na vrcholu Manaslu North

Canon EOS 5D Mark II, objektiv Canon 70–200mm/f 2,8 L USM IS, extender 2×, ohnisková vzdálenost 330mm, ISO 320, f6,3, 1/125s

Himálaj: fotografování na treku

Při fotografování krajin vždy platí, že si je musíte prochodit po svých. To platí samozřejmě i v Himálaji. Už jsem se sice setkal v oblasti Annapurny s fotografickým workshopem typu doletět na letiště do Jomsomu a pak vyrazit po cestě, která kdysi patřila jen karavanám, jeepem. Tohle jsou novinky, ze kterých moc radost nemáme. Z kdysi zajímavých a magických míst totiž masová turistika vytlačila jejich ducha. Naštěstí je Himálaj natolik rozsáhlá, že to zase až tak velká tragédie není. Specificky v Nepálu, ještě do nedávna království, dnes nový režim zpřístupnil řadu ještě před pěti roky prakticky nepřístupných oblastí, které stojí za to začít objevovat. Výhodou pro fotografy je, že v řadě těžko přístupných míst lze dobít akumulátory pomocí solárů nebo zde byly v posledních letech vybudovány miniaturní vodní elektrárny. Za dobití jedné baterky jako kusu se pak platí přibližně 150 – 250 rupiií (40–60Kč).

Na druhé straně se částečně zhoršila situace v Tibetu, kam se před olympiádou v Pekingu dalo dostat přes Sichuan i jako individuální turisté. V Indii se moc nezměnilo. Situace se uklidnila v Kašmíru a Drassu, kde se začínají objevovat turisté. Pákistan se svými treky v oblasti Nanga Parbatu a v Karakorumu mi připomíná situaci v Nepálu v době občanské války s maoisty. V horách je klid. Z hlediska bezpečnosti však považuji za nutnost mít místního průvodce.

Za patnáct let, co jezdím do této oblasti, bych mohl napsat knihu o aklimatizaci a životosprávě na treku včetně diletantství průvodců českých i jiných cestovek, kteří často potřebují pomoc sami. Životospráva a dostatečná aklimatizace je klíčová. Fyzická kondice a váha, kterou na treku nesete na zádech, jsou spojené nádoby. Nosiči či oslíci s donkey-manem vždy něco stojí a pro cestovky, se kterými do Nepálu jezdí od nás většina lidí, je to vždy komplikace. Není nosič jako nosič… My Češi neradi někomu sloužíme, a proto u nás s podobnými profesemi jako nosič či pomocnice v domácnosti máme potíže. Pro Šerpy ze Sola nebo Gurungy od Manaslu či Annapuren je to však příležitost, jak si vydělat nějaký peníz a pomoci tak své rodině. Jsme u nich v horách hosté a oni jsou tu doma. Vůbec se necítí jako sluhové a vy můžete mít dobrý pocit, že jste někomu, kdo pro vás něco udělal, pomohli. Člověk si musí říci, zda mu jde o sportovní výkon, aby mohl říci, že překonal pětitisícové sedlo s 20kg na zádech, anebo si chce hory užít a nafotografovat. S věkem se filozofie určitě mění. Svoje první expedice jsem také absolvoval v plné polní…

Z ranního přechodu sedla Larkya La  (5200m), trek kolem Manaslu

Canon EOS 5D Mark II, objektiv Canon 24–70mm/f 2,8 L, ohnisková vzdálenost 24mm, ISO 320, f11, 1/125s

V horstvech tzv. vyspělých zemí však nosiči příliš nejsou a proto je fotografování a trekking mnohem náročnější. Sem patří Rusko a jeho bývalé součásti. Nosit těžké náklady na zádech není v Rusku zvykem a navíc jsou tam dnes platy většinou vyšší než v Čechách. Kamčatka je nádherná, ale svými cenami je to především oblíbená destinace ruských oligarchů. Ti zrovna po horách nechodí. Jezdí sem lovit ryby a medvědy. Cena 125000RBL (80000Kč) za hodinu letu je příliš netíží. V nejvyšších oblastech Kamčatky se pohybujete divokou tundrou bez cest a musíte vedle fototechniky nést i potraviny a stan.  Proto se musí váha fototechniky mnohem více optimalizovat. Někdy zde však mohou pomoci speciální ruské terénní automobily s pohonem na 6 kol, které jsou průjezdností o řád dále než těžké Landcruisery. Ty v jiných zemích zase nejsou…

O fototechnice na treku ve velehorách v druhém díle.

Fotocestopisné přednášky Andreje Macenauera můžete navštívit na Setkání fotografů tuto sobotu 24.11.2012 v KC Zahrada, Praha 4. Zde je možné rovněž zakoupit za speciální cenu 290 Kč autorovu zcela novou knihu: Andrej Macenauer: Naučte se fotografovat krajinu. Šumava. Na Setkání fotografů proběhne její křest i autogramiáda.