Jak přežít služby minilabů

To je jen malá ukázka také odborníků, kteří berou do rukou vaše zakázky. Nyní se vám pokusím dát pár rad, na co si v minilabu dát pozor:></div

1.Tak především se snažte si vybrat jeden minilab, se kterým jste co možná nejspokojenější, a pomalu si jeho zaměstnance začněte převychovávat. Rozumějte tomu tak, že na anonymního zákazníka se „dělá nátlak“ lépe, než na zákazníka stálého. To je obecné pravidlo.

2. Ukažte „minilaborantům“, že o focení něco víte. Používejte při případné reklamaci co možná nejvíce odborných slov, tím je znejistíte. Občas se osvědčí „vyseknut“ i nějakou tu pochvalu. Např. „Vidíte, těchto deset záběrů je perfektních, lépe by je neudělali ani v Americe u Kodaků, ale ty zbylé by si zasloužily předělat. To přece nebude pro vás odborníky žádný problém, stáhnout trošku purpurové.“ Jste-li jim přímo sdělíte o kolik, máte vyhráno.

3. Někdy mé oko zesmutní pohledem na výsledek laboratoře, zvláště uvědomím-li si, kolik jsem zaplatil za drahý fotoaparát se špičkovou optikou. Nevím, proč vlastně na takový výsledek kupuji drahý značkový fotomateriál. Samozřejmě proto, abych mohl očekávat kvalitní fotografie. Je dobré si zhotovenou zakázku prohlédnout, než ji zaplatíte. Podá-li vám obsluha sáček, neleňte, a obsah si prohlédněte. Je lépe využít momentu překvapení a případnou reklamaci uplatnit ihned. Nic vám není platné, když budete nad kvalitou lamentovat večer doma v obýváku. Jste-li s prací spokojeni, poté zaplaťte. Nelíbí-li se vám kvalita, chtějte to předělat. Druhý den jít reklamovat práci si většina lidí už netroufne. Na provozovnu se většinou naštvou a příště půjdou jinam. Tam se ale toto celé opakuje a vytvoří se tak začarovaný kruh „minilabího prokletí“.

Další velký problém vidím v profesionálním zacházení s vyvolanými negativy. Jsou obrázky, které jsou nenahraditelné, a jejich pořízení vám dalo mnoho práce. Chcete si je zachovat nepoškozené v archivu a kdykoliv je použít. To jde jen velmi těžko s negativy, které se v minilabech balí do roličky. Takovéto srolování je výhodné jen pro ulehčení práce laborantů, k ničemu jinému. Poničení filmu se dostaví v krátké době. Stačí roličku dvakrát rozbalit a škrábancům, zvaným „telegrafní dráty“ přes světlejší partie obrazu, se nevyhnete.

Nejlépe se k mým filmům chovali tam, kde je nastříhali na proužky po pěti okénkách a uložili do plastových trezorků. Mé srdce v jednom případě dokonce zaplesalo, když jsem spatřil na rukou laborantky úkaz zvaný „bílé rukavice“. To by mělo být standardem všude.

Spíše se setkávám s jevem, že před vašima očima laborantka film macešsky sroluje do co nejužší rourky a zatáhne za konec ještě k jeho lepšímu utažení. Ten praskavý zvuk elektrostatiky mi vždy hrůzou naježí všechny chlupy na rukou. Největší ironií je, když takto vzniklé škrábance reklamujete, tak ona madam, která ho poničila, vám oznámí s klidem Angličana: „Máte poškrábaný film“.

Nejraději si u „volání“ čekám a jakmile film opustí volací automat, odejmu jim ho co nejdříve z rukou pod záminkou výběru snímků. Sám si film na prohlížecím pultu rozstříhám a opatrně založím do trezorku (často vlastního, přinosivšího si z domova).

Vyhněte se pokud možno často zaběhlému postupu: „Vyvolejte mi film a udělejte po jednom snímku 9×13. Já si potom z toho vyberu zvětšeniny.“ Velmi často právě v této fázi dojde k poškození negativu a zvětšeniny jsou po přiobjednání poškrábané. Jde-li o větší zvětšeniny, vezměte si negativy raději domů a v klidu si udělejte jejich výběr, popřípadě zkontrolujte lupou ostrost. Věřte, že se vyplatí nebýt líný a do laboratoře raději zajít dvakrát.Vybírat snímky v prostorách minilabů je dosti obtížné. Navíc vám klidu nepřidá ani velké horko, které tam od strojů bývá, málo místa či velké množství lidí, často vám dýchajících za krk.

Zaměstnanci minilabů mají nejraději kategorii tzv. nenáročných fotoamatérů. Nás, „šťoury“, přímo nenávidí. Když na nich požadujete něco navíc, setkáte se s reakcí ve spektru od opovrhujícího pohledu až po nepříčetný řev. Vezmu-li ten druhý krajní případ, slušností jsem je vždy „odzbrojil“. Nemá cenu „útok“ opětovat. Lamentující laborantce: kdo ty zkoušky zaplatí, kam by přišli, kdyby se s každou zakázkou takto „hrabali“, apod. sdělte, že ať si udělají zkoušek kolik chtějí, že jim je rádi zaplatíte, jen když fotky budou dokonalé. Nemá cenu zbytečně vyhrocovat situaci, spíše vést rozhovor ve stylu zákazníka, trochu si sypajícího popel na hlavu. Pokud jsem tuto fintu použil, nikdy se mi nestalo, že by mi cenu za zkoušky připočítali. Efekt byl ten, že si mě ale uložili do podvědomí jako zákazníka, který se hned tak s něčím nespokojí. Když přijdete podruhé, uvidíte, že to zafungovalo. Pokud vám jde o zvlášť kvalitní minilabové zpracování nenahraditelných snímků z exotických zahraničních cest, doporučím vám z praxe dva postupy.

V prvém případě je to, abyste nenechávali vyvolávat filmy všechny najednou. Rozložte si jejich zpracování třeba do několika dnů. Snížíte si riziko jejich zničení laboratoří. Těch možností na vás číhá celá řada, proto je nepodceňujte. Mohou vypnout proud, přestane téci voda, „klekne“ chemie atd.

Druhý, osvědčený způsob je laboratoř upozornit předem na svoji „výjimečnou“ zakázku tak, aby si na ni dali pozor. Nic nezkazíte, když tuto svoji prosbu doplníte malou pozorností v podobě balíčku kávy nebo čokolády kvůli lepšímu si zapamatování vaší osoby. Hovořím ze zkušenosti a věřte, že se vám tato investice bohatě vrátí. Ideální stav je, když se vám podaří docílit toho, že při vstupu do laboratoře se vás již obsluha neptá na vaše jméno a píše ho na sáček automaticky. Posléze s přátelským úsměvem dodává: „Filmy nastříhat po pěti jako obvykle?“

Shrnu-li všechny poznatky, vyjde mi toto ponaučení:

Používat minilaby? Ano, na určitý druh práce. Nechat si vše líbit? Ne! Nechtít zázraky, ale požadovat kvalitu! Umět odpouštět v případech, kdy se něco nepovede, ale je vidět snaha zpracovatele o nápravu. Nikdo nejsme neomylný. Uvědomte si, že strojové zpracování se nikdy nevyrovná ručnímu, které vám poskytnou v profesionálních laboratořích. Preferováním kvalitních zpracovatelů odrovnáte ty nekvalitní. Nižší cena za „kus“ nemusí vždy znamenat výhru, obzvlášť, pohybujeme-li se v desetihaléřových položkách. Ušetříte sice na zpracovaném filmu „dvacku“, ale riskujete zničení nebo poškození vaší práce.

Záměrně nehodnotím jednotlivé firemní značky, to není účelem mého malého zamyšlení. Výše popsané problémy naleznete v menší či větší míře u všech běžných minilabů. Nezáleží na tom, jaké používají značky strojů, materiály či technologie. Vaše spokojenost závisí především na lidech, kteří zde pracují. Přeji vám šťastnou ruku při výběru toho svého minilabu.