Lidé Náhorního Karabachu
Většina přátel mi před cestou do Náhorního Karabachu říkala: „Co tam chceš dělat? Tam se střílí!“. Konflikt mezi Azerbajdžánem a Arménií však již naštěstí utichl. Náhorní Karabach se nakonec přidružil k Arménii, která je podporována Ruskem. Řada lidí zde však stále sní o nezávislosti.
Život v Karabachu připomíná to, co známe z vyprávění našich babiček. Lidé se na úpatí hor starají po celý den o svá políčka, chovají krávy a ovce. Na zahrádkách mají zeleninu, jablka a meruňky. Průmysl zde nenajdete. Lidé jsou poznamenáni válkami z 90. let, ale nechtějí o tom příliš mluvit, je na venkově nezasáhly. Západní turista a fotograf je pro vesnici velké oživení. Za fotografování, na rozdíl od jiných zemí, kde po vás chtějí peníze, zakrývají tvář nebo dokonce hází kameny, vám zde děkují. Vřele vás zvou k sobě domů, kde vám připraví malé pohoštění a hlavně si s vámi chtějí povídat. Měla jsem zde možnost poznat lidi, kteří žijí na okraji dnešní globální kultury. Týden mezi nimi mi dovolil vrátit se o desítky let zpátky a aspoň na chvíli zapomenout na náš moderní a civilizovaný svět, kde často rozhodují pojmy jako agrese, stres, honba za kariérou, peníze, moc,… Na chvilku jsem se mohla zastavit, vnímat svět kolem sebe a umět si vychutnat každý okamžik.
V Náhorním Karabachu jsem byla v květnu 2008 spolu s dalšími fotografy, se kterými jsme společně uspořádali na toto téma výstavu. V současné době ji můžete vidět v Ambitu kláštera bratří františkánů na Jungmanově náměstí v Praze a potrvá zde do 31. března(denně od 10 do 18 hodin).
Žije se zde dlouho. Manželé Fridun (87) a Arjusak (83) mají ve vesnici Chin-šen domek s prosklenou stěnou a výhledem na stále zelené hory. Pan Fridun prosedí u okna celé hodiny. Smutný výraz paní Arjusak prozrazuje, že život v horách Karabachu je nelehký. Každý den musí chodit pro vodu do studně. Tradiční Fridunův přípitek patřil tentokrát nám: „ Děkuji moc, že se tu dnes můžeme s vámi společně sejít.“
V roce 1988, když začala válka Arménie proti Azerbajdžánu, byl Jurij Verďan z vesnice Balludža zraněn Azerbajdžánci při práci na kombajnu. Pomohl mu Červený kříž a převezl ho do nemocnice. Manželka připravuje tradiční zeleninu (petržel, celer,..), kterou namáčíte do soli a přikusujete k jídlu. Přípitek patřil pravnučkám: „Za dětěj.“
Paní Nina žije od narození ve vesnici Hakaku, v podhůří hor, daleko od civilizace. Celé dny se spolu s manželem a svými dětmi starají o hospodářství, kde najdete zvířata od ovcí až po krůty. Rusky umí velmi málo, přesto je šťastná, že jsem ji navštívili. Ze své skromné úrody nám nabízí „varenie“. Jedná se o v Karabachu typické zpracování ovoce, jehož konsistence připomíná cosi mezi kompotem a marmeládou. Odmítnout by znamenalo urazit ji.
V Čanachči nás přivítali tradiční vodkou a chlebem. Přípitek je doprovázen slovně: „Za dětěj, za rodinu.“ S nejstarší obyvatelkou vesnice jsme si povídali o druhé světové válce, více než devadesátiletá žena, stále plná energie, nám na závěr zatancovala. Pozvali nás na společné pečení chleba. Každá vesnice má svou pekárnu, kde se v pravidelných intervalech schází rodina od nejmenší ho po nejstarší ho a čas využívají ke společné diskuzi. Pec má tvar válce, je umístěna pod úrovní země a na dně hoří dřevěné uhlíky. Jádrem celého obřadu je připevnit zručným pohybem těsto na rozžhavené boční stěny.
Norvad Michajlovna porodila pět dětí. Dva syny ztratila ve válce a manžel umřel. Nyní musí pracovat, aby se uživila. Domů si nese dříví na topení. Je ráda, když jí políčko urodí něco k jídlu.
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruNo nevim pane Burdo, nejdriv je potreba odladit hlavy v zakladnim parametru, aby na me reagovaly a pak resit jemne nuance s korenim. Napriklad tento fotograf byl asi z tech dvou ten slabsi kousek, uhral jenom dva lidi vpredu a levem a pravem kridle bitevni vravy ;-).
http://www.hanibal.cz/noRW_photodisplay/407_f3c19841863571d0bb0220b82ce30ceb.jpg?1234529867
:-) ano, foceni v pulkruhu je kratochvile pitomcu .... ale to mne ani nenapadlo, ze je SKUTECNE mozne.... neni to spise z nejake satiricke knihy?
Ano i workshop se dá pojmout kreativně, to ano. Ale já mluvím i o "etické" stránce věci. Co bude příště? Uděláte workshop pro deset lidí do Sudánu fotit oběti hladomoru? Necháte se přivézt džípem, obestoupíte skoromrtvolku dítěte, pak foto a jdeme dál..Jinak to, co změnilo mé mínění o p. Heleně byla už záležitost která se probírala na konkurenčním fóru, totiž záležitost obšlehnutého a navíc mizerného workshopu ve Hvaru. Škoda jen, že paní autorka nemá dost odvahy aby se k tomu co se píše v diskuzi u jejího článku vyjádřila...
Timto clankem jsem chtela predevsim podekovat lidem z Karabachu a nam je priblizit ...mozna se pritom nad sebou zamyslet...Usporadali jsme pro ne spolecnou vystavu, pripravili knihu a osobne jsem jim poslala postou vytistene fotografie. Loni jsem navstivila jeste dalsi dve zeme - Island a JAR v podstatne mensi skupine. V porovnani s lidmi na Islandu (hodne "evropsky") nebo v JAR (vice nebezpecny) me nadchla vstricnost a otevrenost lidi z NK. Nebylo treba je premlouvat, ani se vnutit. Dekovali za moznost dovedet se, co se deje u nas a rici nam o sobe. Prala bych vsem, kdo rad poznava s lidi jinych narodnosti, aby tuto prilezitost meli take a rada si cestopisy a zkusenosti ostatnich prectu.
Souhlasím s Martinem244
Už jenom to vědomí, že sa tam promenáduju s technikou jejíž cena převyšuje kolikrát celoživotní příjmy fotografovaných by mě bylo těžko nést.
Zadalší Rusové mají dostek velice dobrých fotografů, tož co bych tam měl dělat.
Mimochodem jedna z mých pouček zní : Fotografa poznáš podle toho, jak dělá svou dědinu, či čtvrt.
Jinak skutečně podle mého nic-moc; Napsané dobře, focené jak pepíček kompaktem, ale s báječným historigramem.
prostě fotky se mi nelíbí.
fotozemek.cz
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.