Fotografování tetřívků

Od roku 1993 jezdím pravidelně začátkem května za tetřívky do Krušných hor. Nutno podotknout, že jejich stavy ve sledovaných letech značně kolísaly. Dříve jsem používal přenosný skládací kryt z hliníkových trubek a celtoviny, na jehož povrchu jsem měl našité pásy gumy. Za tu jsem vždycky nastrkal materiál z okolí krytu, aby se rozbil jeho tvar. V současnosti používám kryt koupený, který je sice určen pro lovce, ale po drobných úpravách je velmi dobře použitelný i pro fotografování. Je také podstatně větší, což je výhoda při manipulaci s fotoaparáty a stativy uvnitř. Mám na tento kryt i bílý potah a můžu jej tak používat velmi dobře i v zimě na sněhu, třeba při fotografování jelenů. Kryt většinou stavím večer a brzy ráno, ještě za tmy můžu v klidu zasednout a čekat. Tetřívkům nijak nová stavba v jejich blízkosti nevadí, dokonce se mi jednou stalo, že rozvášněný tetřívek vylétl na střechu mého krytu a z místa odkud měl pěkný rozhled tokal téměř čtvrt hodiny.

Zpočátku jsem jezdil na jedno z vyhlášených tokanišť v blízkosti Černého rybníka, nedaleko flájské obory. Pokud jsem u sebe neměl fotoaparát, ale vzal jsem si jenom videokameru, naskytla se mi vždycky nádherná podívaná na tetřívčí námluvy. Nebylo výjimkou pozorovat na tokaništi třeba dvanáct kohoutků, střídavě bojujících o přízeň v mezi sedících a jakoby nezájem projevujících slepiček.

G

Mezitím zmizeli tetřívci i ze svého oblíbeného tokaniště a sporadicky se objevovali po jednom, nejvíce po dvou na různých plochách ve flájské oboře. Místa, která si vybírali k toku, byla ale velmi rozsáhlá a nedalo se dopředu určit, kde se ráno tetřívek objeví. Stejně tak tomu bylo i začátkem května roku 2000. I když – malá změna tady přeci jen byla! Poprvé po osmi letech jsem měl skutečně krásné počasí. Ranní chlad netrval dlouho a sluníčko hřálo i přes den dost silně. Vystřídal jsem s krytem již několik možných stanovišť, ale výsledek se stále nedostavoval.

Tetřívky jsem sice viděl, ale vždycky to bylo na velikou vzdálenost. Až mě jednou ráno upozornil oborník, že kdykoli jede do obory, zvedne jednoho tetřívka nedaleko cesty na celkem malé pasece. Bylo rozhodnuto, zbývaly mi už jen dva dny dovolené a navíc za mnou přijel kamarád z Klubu fotografů přírody, aby také zkusil štěstí. Večer jsme si postavili kryty a ráno, ještě za tmy, jsme zasedli.
Sotva se začalo rozednívat, přiletěl tetřívek. Promenádoval se po louce, pšoukal, bublal, poletoval. Nádherné představení. Ale daleko…

Vydržel až do plného sluníčka a zdálo se že ani nezaregistroval slepičku, která prošla v těsné blízkosti kolem našich krytů. Samozřejmě jsme nevydrželi a oba jsme nafotili několik filmů, vždyť to bylo poprvé po mnoha letech, kdy jsme měli možnost pozorovat tok na slunci. Odjížděli jsme domů nadšení. Hned v pondělí ráno jsem poslal filmy ke zpracování a v úterý jsem konečně držel v ruce diapozitivy. „ Je to pěkný, ale je malej.“ Řekla nahlas moje přítelkyně to, co jsem si nechtěl připustit. Měla pravdu. Jenže jak jsem si tak ty snímky prohlížel, uvědomil jsem si, že ten tetřívek tokal celou dobu na stejném místě! V tu chvíli mi bylo jasné, že v pátek musím znovu do obory.

Po nekonečném týdnu jsem konečně v pátek přijel na tokaniště a podle diapozitivu jsem našel to správné místo. Kryt jsem postavil asi osm metrů od terénní vlny kde se zdržoval nejvíce, s ohledem na směr vycházejícího Slunce, abych měl to správné světlo. Ve tři hodiny ráno jsem konečně zasedl a čekal. Bylo to skoro neuvěřitelné, tetřívek přiletěl s rozedněním a začal tokat v místech, kde stály naše kryty minulý týden. Téměř hodinu se tam předváděl a já už se pomalu loučil s myšlenkou že přiletí blíž. Najednou se ale uprostřed toku zarazil, zvedl hlavu do výšky, podíval se směrem k mému krytu a rozletěl se přímo na mě! Přesně na to místo, kde byl minule! V tu chvíli začali opravdové „fotografické žně.“ Tetřívek se předváděl jako by věděl že ho někdo fotí, pózoval přímo ukázkově! Měnil jsem filmy, střídavě jsem používal telekonvertor, abych udělal detaily, potom zase kratší objektiv, aby byl zasazený v krajině. Když potom odletěl a já se podíval do brašny, kam jsem odhazoval exponované filmy, uvědomil jsem si, že jsem právě dostal od Přírody odměnu za mou mnohaletou trpělivost.

Při fotografování tetřívků je velmi důležité mít ještě za tmy připravený teleobjektiv. To znamená, že musí být na stativu a vystrčený z boudy až ke stativovému šroubu, aby se jím tetřívek dal sledovat v co největším úhlu. Ideální je, když stěna krytu prochází právě tímto místem a venku je i polovina stativové hlavy. Na teleobjektiv nasazuji starou ustřiženou zelenou podkolenku, aby případný odlesk od kovových částí objektivu tetřívka nezradil. Jednu část podkolenky nasazuji i na stativovou hlavu. Pokud by byl už tetřívek na tokaništi a teleobjektiv by nebyl připravený, znamenalo by to s největší pravděpodobností jeho vyplašení. Několikrát jsem se kdysi pokusil, když se tetřívek dostal z úhlu mého pohledu, vysunout opatrně z bočního okénka další teleobjektiv, ale ať jsem se snažil být sebevíc opatrný, vždycky se lekl změny a uletěl. Po této zkušenosti, si radši vždycky stavím boudu tak, aby pravděpodobnost jeho výskytu před hlavní stěnou byla co největší. Pokud se pak dostane z úhlu záběru, nepokouším se o nic a čekám, až se vrátí. Na tetřívky jsem požíval objektivy od 300 do 500 mm ohniskových délek, zpočátku jsem fotografoval s Pentacon Sixem a objektivem Orestegor 5,6/500, později s Canonem EOS 100 a objektivy Sigma 4,5–5,6/75–300 a 170–500. V posledních letech používám Canon 2,8/300 a telekonvertory Canon 1,4× a 2×.

Více o fotografování Rostislava Stacha najdete na jeho www stránkách, odkaz zde.

Rostislav Stach