Fotografování ptáků má spoustu podob…

Fotografování ptáků má opravdu spoustu podob. Ať už se jedná o dlouhé hodiny trpělivého vysedávání v pečlivě vyrobeném (nebo zakoupeném, to podle movitosti) a ještě pečlivěji maskovaném krytu, nebo zcela náhodné toulky podél našich rybníků a řek, loukami a nebo lesem, bez náročnosti na kryt nebo třeba přímo z okna svého domu či bytu, máte-li domácí vězení, nebo jste nemocní a přesto vás neopouští vrozená touha fotografovat, tvořit.

Ta poslední možnost je i můj případ, o kterém vám chci dnes psát a podělit se s vámi o některé moje postřehy či zážitky, v neposlední řadě i některé mé takto získané fotografie.

Nemoc mne zastihla hned z počátku letošního roku zcela nepřipraveného, zato však plného touhy fotografovat ptáky v zimě u krmítek i ve volné přírodě. Jak to jen skloubit?

Po několika prvních dnech, když mi z nemoci otrnulo, se řešení našlo. Na balkoně našeho bytu jsem měl již od začátku zimy, jako už každoročně, nainstalované velké ptačí krmítko se zásobníkem až na 2 kilogramy slunečnice, kterou mají ptáci ze všeho nejraději. Do pootevřeného okna jsem na stativu postavil fotoaparát s teleobjektivem a taky židli, to aby mé fotografování, jak jsem se bláhově domníval, velmi snadné, bylo ještě pohodlnější. Ale opak byl pravdou. Ptáci, kteří do té doby zcela v klidu a pohodě navštěvovali krmítko plné dobrot, se po instalaci mé fotografické výzbroje dobrých půl hodiny u krmítka vůbec neukázali.

To mne však neodradilo ani přes chlad, vkrádající se pootevřeným oknem do pokoje ani přes poznámky mé partnerky, že doslova a do písmene topíme pánu Bohu do oken. Asi po půl hodině přiletěly nejodvážnější sýkory koňadry. Jen si ale zobly a hned zase hurá pryč! Kde je to jejich poklidné vysedávání se semínkem slunečnice?! Celá situace se asi desetkrát opakovala a já nebyl během té doby schopen udělat jeden jediný kloudný snímek! Poté se osmělily menší modřinky a nakonec i brhlík (vloni, kdy jsem nefotografoval ptáky u krmítka, protože jsem nebyl nemocen, lítali dva) a zvonci. Vše ale jen na „otočku“. Semínko do zobáčku a hurá pryč z dosahu té neznámé dlouhé roury a kudrnaté člověčí hlavy za ní!

Jak šel ale čas, myslím tím den po dni, začali si ptáci pomalu na fotoaparát v okně zvykat. Jejich intervaly příletu se zkracovaly a i doba strávená u krmítka se postupně opět prodlužovala. Postupně se plnila i políčka mého filmu a prázdnily baterie přídavného blesku i termoska s horkým čajem (když prý nemám rozum…). Odměnou mi bylo díky teleobjektivu i detailní pozorování ptačích návštěvníků a v jednom dni i vzácná návštěva-dlask tlustozobý. Okamžitě okupoval krmítko sám pro sebe (podíváte-li se na jeho zobák a postavu, je vám to jasné) a začal s hodováním. Fotograf nefotograf. Zkusil jsem první snímek, při kterém mi srdíčko tlouklo jako zvon a já se bál, že to ten dlask venku musí slyšet. Povedlo se. Dlask nic. Mačkám spoušť jako o závod. V tom mne praštil do očí ukazatel počtu naexponovaných snímků. Zbývají tři. Rázem je ze mne beránek a já trpělivě čekám na nějakou zajímavou pózu.

Bohužel. Dlask se už zřejmě pro dnešek najedl. Frrr! A byl pryč. Ale něco tady přece jen zůstalo. Řekl bych, zajímavé světlo. Posuďte sami. Ze tří zbývajících snímků nezbyl po chvíli ani jediný a pro mne a teď i pro vás, mi zůstal tenhle zajímavý snímek. Všechno má ale svůj konec. I moje neschopenka, a tak na jednu stranu nerad opouštím teplo obývacího pokoje a fotoaparát v okně, na druhou stranu jsem rád, protože mohu konečně zrealizovat další ze svých fotografických plánů. Ale o tom až příště!

Co se týká vybavení, použil jsem pro tyto snímky fotoaparát Canon EOS 3 s objektivem EF 100–400 L IS s přídavným bleskem EX 550, to vše umístěno na stativu Manfroto s hlavicí 141 RC. Jako film jsem použil Fuji Provia 100F, se kterou jsem i při ostatní mé práci velice spokojen! Celá tato soustava byla od krmítka vzdálena cca 2 metry. Díky zoomu jsem mohl zcela svobodně měnit jak úhel, tak i velikost záběru, od celku až téměř po detail, jak sami vidíte na fotografiích. U krmítka jsem během zhruba čtyř dnů naexponoval dva filmy, z nichž jsem vybral do svého archivu asi dvacet snímků různých druhů ptáků.

Oproti celé soustavě umístěné na stativu přímo na balkoně a ovládané dálkovou (kabelovou) spouští (což jsem také na několik málo snímků sám s nezdarem vyzkoušel) to má celou řadu výhod. Tím, že je celá tato soustava umístěna uvnitř místnosti a jen pouze část objektivu je prostrčena mezerou v otevřeném okně, nedochází k tak nadměrnému prochlazení techniky a rozhodnete-li se práci z jakéhokoliv důvodu přerušit, stačí jen pootočit hlavicí stativu a zavřít okno.. Navíc, tím, že sedíte přímo za fotoaparátem, máte možnost přímé kontroly expozice, při dálkovém ovládání přístroje často chtě nechtě střílíte podle odhadu-naslepo. V neposlední řadě a to též zcela nezanedbatelné, nevidí náhodní kolemjdoucí potenciální lupiči vaše vystavené fotografické vybavení.

Důležité je, aby si na celou soustavu ptáci nejdříve zvykli, protože je to pro ně jednak nový a zcela nepřirozený objekt. A při expozici s bleskem ptáci i po navyknutí téměř okamžitě odlétají. Je až neuvěřitelné, jak ptáci reagují i na sebemenší pohyb za záclonou, proto je dobré zatáhnout až k fotoaparátu z obou stran závěs, tím se jednak stanete „neviditelnějšími a jednak se i ptáci zklidní, protože za zataženými závěsy v okně je neruší žádný pohyb. Zároveň je dobré nejdříve vypozorovat, kam ptáci na krmítku nejčastěji usedají a tam předostřit svůj teleobjektiv, aby při samotném fotografování docházelo k co nejméně pohybům.

Abych se přiznal, ani moje krmítko není pro fotografování ptáků ideální. Je přístupné ze všech čtyř stran a tak jsem musel dvě odvrácené strany „zaslepit“, aby ptáci přilétali na krmítko jen z té „mojí“ strany. Na druhou stranu je vyrobené z přírodního materiálu a je alespoň podle mého názoru docela fotogenické.

Jediným vážnějším problémem bylo světlo. Zimní nízko putující sluníčko jen na pár okamžiků prostoupilo hradbou vysokých stromů, které lemují náš dům a tak se možnost pořídit nějaké zajímavé záběry doslova „scvrkla“ na několik desítek minut, což ovšem nevadí, jsme-li doma, marodíme, nebo jsme jiným,třeba i výše uvedeným způsobem „připoutáni“ k domovu, protože máme možnost světelnou situaci vypozorovat a naplánovat si tak nejvhodnější dobu k našemu fotografování. Pokud si to ale slunce nerozmyslí nebo u dveří nezazvoní kontrola ze zdravotní pojišťovny…

Jan VEBER