Rozhovor s Josefem Peterkou
Amatérský fotograf Josef Peterka, který v posledních letech uspořádal několik úspěšných výstav a nedávno psal na FotoAparátu.cz o své cestě Náhorním Karabachem, vypráví o svých zálibách, vřelém vztahu k fotografování a cestování, stejně jako o ranách osudu i způsobech, jak je překonávat.
Josef Peterka se narodil se v roce 1943, vyučil se elektromontérem, je absolventem Střední průmyslové školy elektrotechnické v Praze a Institutu elektrotechniky a energetiky v dopravě. Vedle fotografování patří mezi jeho záliby cyklistika, lyžování, nohejbal a jízda na chopperu.
Dobrý den, na začátek mám úplně základní otázku. Jak
jste se vlastně dostal k fotografování?
K fotografování mě přivedl známý mých rodičů, který vlastnil
kinofilmový fotoaparát. Tuším, že značky Contax. Uměl poutavě vyprávět
a zasvětil mě do vyvolávání filmů i zvětšování černobílých
fotografií. Moje vlastní nesmělé pokusy začaly kolem roku 1953, kdy jsem
doma objevil starý měchový přístroj 6×9. Brzy jsem získal fotoaparát na
kinofilm, kde mě fascinovala různá „hejblátka“, nastavování clony,
času, metrů a spousta dalších možností. První kvalitnější fotoaparát
FLEXARET VI jsem dostal až v roce 1960 a ten se mnou prošel základní
vojenskou službu. V té době mi už uveřejnili několik černobílých
snímků v časopisech Květy a Voják.
S focením v barvě jste čekal až na lepší aparát?
Barevné fotografie se mi vždy líbily, ale na začátku 60. let to bylo dost
nereálné a navíc neskutečně drahé. Uvažovat jsem o tom začal až po
vojně, kdy se na našem trhu díky benevolenci soudruhů objevily fotografické
přístroje ze západu. Ovšem za ceny, které značně převyšovaly možnosti
normálních smrtelníků. Minolta tehdy stála asi 3500 Kč a Yashica 6×6
zhruba 1700 Kč. Já se tehdy rozhodl pro MINOLTU AUTOKORD 6×6.
Vaši kariéru fotografa ale najednou přibrzdil osud…
To se tak v životě stává. Měl jsem pracovní úraz, který skončil
amputací pravé ruky. Fyzické omezení mě zpočátku dost limitovalo. Nebyla
šance vyvolávat filmy v tanku a dělat fotografie pomocí zvětšovacího
přístroje. Na fotografování jsem ale samozřejmě nezanevřel. Studoval
jsem knihy, fotografické časopisy a těšilo mě a dodnes mě těší sledovat
dění v oboru a dívat se na hezké fotky. Faktem ale zůstává, že ani
v dobách před úrazem jsem nikdy neuvažoval o dráze profesionálního
fotografa, takže nemohu jednoznačně říct, jak moc mě to celé
ovlivnilo.
Jak jste se připravoval na budoucnost?
Přistupoval jsem k životu celkem realisticky, za tuhého komunistického
režimu jsem se nejdřív vyučil v oboru elektro a pak jsem se snažil
dokončit pátý rok Střední průmyslové školy elektrotechnické v Praze.
Pokračoval jsem dálkově na Institutu elektrotechniky a energetiky
v dopravě. Potřeboval jsem zajistit rodinu a mít řádné zaměstnání.
V mé situaci to bylo trochu těžší, ale šlo to. Když na to vzpomínám,
bylo to zhruba deset let studia, tvrdé práce a snahy o přeorientování
celého života na jednu ruku. Celkem logicky jsem se chtěl vyrovnat těm,
kteří mají ruce dvě. Naučit se jezdit autem, na kole, lyžovat a
podobně.
Kdy jste se vrátil zpátky k fotografování?
Časem, když jsem začal slušně vydělávat, jsem si pořídil Trabanta, pak
Škodovku a začal lyžovat. Po listopadové revoluci, kdy se stala výpočetní
technika dostupnější a digitální fotografování dostalo zelenou, jsem
o tom začal znovu uvažovat. S příchodem kvalitních digitálních
fotoaparátů se mi naskytla příležitost vrátit se k opravdové fotografii.
Pořídil jsem si Nikon D70, se kterým jsem později procestoval Peru, část
Bolívie a pěkný kus Šumavy. Stal se ze mě cestující fotograf. Už v Peru
na horských cestách jsem diskutoval o možnosti vydat se na Kubu. A to na
kole. Červíček začal hlodat a zhruba po roce se to celé stalo
skutečností.
U Nikonu jste zůstal?
U značky ano, ale změnil jsem model. Na Kubu jsem už jel s Nikonem D200 a
ten jsem měl i na cestách v Náhorním Karabachu. Loni v Jihoafrické
republice jsem už používal plnoformátový Nikon D700.
Fotit s jednou rukou je asi o trochu obtížnější.
Zvládnout se to dá. Na cestách v Peru, Bolivii a na Kubě jsem měl
samozřejmě určité problémy. Plně se to projevilo třeba v Andách při
překračování sedla APU SANKALTALY ve výšce okolo 5000 m. Než jsem
vyfotil dva snímky, ostatní už byli hrozně daleko. Dohnat je v té
nadmořské výšce bylo téměř nemožné.
Podobné to bylo i na Kubě. Slezl jsem z kola, vytáhl zrcadlovku z brašny
a ostatní zatím ujeli několik kilometrů. Musel jsem je pak stíhat a na
další focení nebyl čas. Kolegové měli vesměs kompakty, které vytáhli
z kapsy, udělali pár snímků a jeli dál.
I proto stále častěji jezdím se skupinou fotografů, kteří mají zájem
nejdříve fotit a potom to ostatní. To byl v poslední době
případ Náhorního Karabachu nebo Jižní Afriky.
Potřebujete při focení nějakou zvláštní techniku?
Je to jen otázka cviku. Jsem samozřejmě trochu pomalejší při vytahování
fotoaparátu z brašny a jeho nastavení. Ostatní je rutinní záležitost.
Často je ale neskutečným zážitkem pozorovat, jak okolí napjatě sleduje,
kdy a jak začnu ovládat digitální zrcadlovku. A podobný rozruch budím
i ve chvíli, kdy někam přijedu na chopperu Intruder 800.
Vystavujete často svoje fotografie?
Moje první výstava fotografií s názvem „Okolí vesničky střediskové“
se uskutečnila před několika lety k 655. výročí založení
vesničky Křečovice, která je rodištěm Josefa Suka a kde se točil film
„Vesnička má středisková“. Druhá výstava, kterou jsem měl společně
s uměleckou fotografkou Hanou Rysovou, byla realizována v Písecké bráně.
Další výstavy se pak uskutečnily v kavárně Uměleckoprůmyslového
muzea, v Klubu cestovatelů a v Kulturním centru Novodvorská v Praze. Moje
zatím poslední výstava byla v Městské knihovně v Sedlčanech.
Ze svých cest a fotografování máte určitě hodně
zajímavých zážitků…
Je jich samozřejmě spousta, tak jen dva zážitky za všechny.
Kuba je známá pěstováním tabáku a výrobou doutníků. Plantáže tabáku
bylo možné navštívit všude a v oblasti Viňáles jsme jimi doslova
projížděli na kolech. Vyfotit výrobu doutníků byl ale problém. V tomto
skanzenu socialismu je totiž vše od silnic až po bytový fond naprosto
zdevastované. V Trinidadu jsme chtěli navštívit jednu manufakturu, objekt
byl však totálně rozpadlý. Po delším hledání jsme našli místo, kam
byly dělnice přestěhovány. Pracovní prostředí otřesné, stav podobný
předchozímu objektu. Vpuštěni jsme nebyli, fotografování zakázal ředitel
dílny a proslulé válení tabákových listů na nahých stehnech krásných
Kubánek, na které jsme se celou dobu těšili, se tak nekonalo.
Zajímavý moment jsem zažil i v Jihoafrické republice. V oblasti St. Lucia
je množství výstražných tabulí upozorňujících na nebezpečí volně se
potulujících krokodýlů a hrochů. Asi nezapomenu na zvláštní
adrenalinový pocit v okamžiku, kdy jsem šel po písečném břehu brzy ráno
fotit nádhernou volavku a narazil na čerstvé stopy velkého krokodýla,
který tam byl chvíli před tím.
Co fotíte nejraději?
Nejsem nijak vyhraněný a snažím se fotit všechno, co mě zaujme. Možná
kdybych měl vyšší fotografické vzdělání nebo více času, bylo by
všechno jinak. Bohužel nejsem rentiér a doba více než 40 let prožitých
v socialismu, kdy se nedalo cestovat nebo se dostat ke kvalitní odborné
literatuře, uzemnila hodně lidí.
Kam se nyní chystáte?
Musím přiznat, že v nejbližší době zatím nikam. Musím pracovat a
vydělat nějaké peníze, potom se uvidí. Ve skrytu duše se toužím dostat
do Afghánistánu s někým, jako je fotograf Šibík, ale to je daleká
budoucnost, bude-li vůbec. Rok výroby 1943 je neúprosný.
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruahej! taky jsem jel na kole.. "ve světě".. a chystám se dál. je to nejlepší cestování..
Ahoj, přeji Vám hodně zdraví a úspěchů a co se týká "roku výroby 1943" - to je jen číslo, nic víc. Honza
Máte můj obdiv a držím palce do dalších let ;-)
Máte můj obdiv a držím palce do dalších let ;-)
obdiv! vitalita i fotky... parada
dobre svetlo
Mám rád lidi, kteří si jsou za svým snem i přes nepřízeň osudu. Evidentně patříte k nim....
Taky zdravim a drzim palce i do budoucna a tesim se na dalsi fotky.
přeji hodně zdraví i krásných snímků..
zdeněk
Snímám před Vámi pokrývku hlavy.
....stejně to mají muži krapet jednodušší....přeji zdraví, dobré světlo a krásné snímky
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.