Náhorní Karabach I.
Jméno „Náhorní Karabach“ slyšel díky problémům souvisejícím s rozpadem bývalého Sovětského svazu nejspíš každý a média se mu svého času věnovala poměrně dost. Faktem ale zůstává, že o této části zvláštní země se toho stále mnoho neví...
Arménský Náhorní Karabach je hornatá oblast obklopená územím Ázerbajdžánu. Pouze úzká enkláva ve spodní části území jej spojuje s Arménií. Hlavním městem je Stěpanakert. Samostatnou republiku Náhorní Karabach, vyhlášenou Armény, však zatím nikdo neuznal.
Etnické čistky a následná válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem v letech 1988 – 1994 zastavily vývoj v této oblasti na několik desetiletí. Násilí na civilním obyvatelstvu na jedné i druhé straně bylo podle vyprávění účastníků ukrutné. Konflikt nakonec přerostl v regulérní válku s nasazením pravidelných armád (včetně Rudé armády) a hrůzy genocidy jsou patrné dodnes. Vojenské zásahy byly doprovázeny exodem azerských a arménských menšin.
Netroufám si dnes jednoznačně rozhodnout, kdo způsobil tuto tragédii, nenávist a vraždění, neboť každá strana si vysvětluje tyto události po svém. Faktem ale zůstává, že ačkoli válka dávno skončila, vzájemná nenávist přetrvává.
Jako fotograf rád poznávám, dokumentuji a navštěvuji oblasti zapadlé a ne příliš turistické. Mám za sebou Peru, kde jsem už jen silou vůle přelezl sedlo ve výši přes 5000 m n.m., v Bolivii jsem si zaplaval v řece v džungli, nebo projel na kole Fidelovu Kubu, skanzen socialismu do slova a do písmene. Všude jsem se dostal do míst, kam normální turista většinou nedojde. V případě Náhorního Karabachu jsem měl to štěstí, že přišlo pozvání od majitele fotografického časopisu PhotoArt, který se zde narodil, vyrůstal a oblast dokonale znal.
Týdenní výlet začal příletem do Jerevanu a odsud potom menším příjemným autobusem do Stěpanakertu, trasou dlouhou asi 700 km. Cesta do hlavního města byla proložena zastávkami na focení převážně hornaté krajiny. Ubytování ve Stěpanekertu bylo zajištěno v hotelu, odkud jsme denně vyjížděli do okolních vesnic, navštívili jsme místní nemocnici, fotili ve škole a v neposlední řadě jsme se podívali i do výrobny koberců.
Během týdenního cestování po zapadlých vesnicích jsem z části poznal život a zvyky Arménů v těchto oblastech, Ázerbajdžánce jsme nepotkali, byli odsud vystěhováni a zůstaly po nich pouze rozpadlé domy, často vyhozené do povětří, v poloopuštěných vesnicích.
Ve městě Šuši jsem viděl celé bloky vypálených panelových domů a zničených mešit. Setkal jsem se s bídou, ale také s nesmírnou upřímností a pohostinností. Dorozumívání s obyvateli nebylo těžké. Po 50 letech okupace sovětským Ruskem znala většina Arménů ruštinu a my ji měli vypálenu z dob, kdy byla ve škole povinná.
Stěpanakert
Příjemné město, kde je z části panelová výstavba a z části klasické domy, poznamenané špatnou nebo dokonce žádnou údržbou. Zub času a socialismu je znát na každém kroku. Co je nejzajímavější a na první pohled atraktivní, je sušení prádla, zvláště v panelových domech. Ve městě jsou široké ulice, přes které je nataženo lanko do protějšího paneláku a kladkou si podle potřeby přetahujete usušené prádlo sem a tam.
Není-li na druhé straně panelák, postaví se železný stožár, na který se navěsí kladky a vesele se suší dál. Nezažil jsem, jak to vypadá při silném větru, ale to musí být město plné létajícího prádla.
Prodejny jsou na dost nízké úrovni, většina krámků s potravinami je velikosti naší vesnické čekárny na autobus (cca 4×4 m) a zde dostanete vše. Jednu z prodejen jsme navštívili a na přání prodavačů jsem udělal i pár fotek, které se bohužel nepovedly. Fotky z tržnice jsou lepší.
Taková malá epizoda z tržnice. Tržnice není velká, ale když tam vlítne deset fotografů, je velký rozruch a všichni koukají, co se děje. Po chvíli rozruch ustane a dá se fotit, ale na mne to neplatilo. Vzhledem k tomu, že jsem nesymetrický, musel jsem dlouho čekat, než přestali registrovat moji přítomnost, pak jsem v pohodě mohl fotit.
Návštěva školy
Ve Stěpanakertu jsme navštívili i jednu školu. Budova byla zděná a dvoupatrová ve tvaru písmene U, školní dvůr byl uvnitř, venku bylo sportoviště. Byli jsme tam bohužel v době, kdy se už neučilo a rozdávalo se vysvědčení.
Ve vstupní hale mě zaujaly vystavené fotografie mladých Arménců. Byly to fotografie absolventů této školy, kteří jako vojáci padli ve válečném konfliktu v letech 1988 – 1994. Na vybavení školy a stavu prostor školy byl znát nedostatek peněz na údržbu a vybavení, což je ze snímků dobře patrné.
Učitelé a učitelky byli vstřícní a příjemní (o dětech ani nemluvě) a všech deset fotografů, kteří školu navštívili, si to opravdu užilo.
Josef Peterka
30.07.2008
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruK situaci v Karabachu - naprosta vetsina mezinarodnich organizaci stoji na strane Azerbajdzanu a obsazeni Karabachu je vnimano jako Armenska okupace a OSN opakovane (a zatim neuspesne) vyzyvalo Armenii k vyklizeni oblasti.
velmi spatne fotky, bohuzel.
skoda, navsteva skoly mohla byt skvelou moznosti. bohuzel promarneno.
Chtělo by se to více rozepsat, pár zážitků je na začátku, pak už to jede moc rychle
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.