Bitva „šupin“ pro APS-C DSLR – Nikkor vs. Sigma

Technická specifikace

Objektivy typu „rybí oko“ využívají pro svůj specifický „pohled na svět“ dvě věci – úhel záběru 180° a extrémní úroveň soudkovitého zkreslení. Po rozšíření digitálních zrcadlovek o velikosti čipu APS-C přišly stávající „šupiny“ pro kinofilm o podstatnou část svého úhlu záběru a bylo tedy nutné vyvinout objektivy nové. Jako první se tohoto úkolu chopil Nikon se svým Nikkorem AF 10,5/2,8G ED DX Fisheye (dále jen Nikkor). Dlouho byl tento objektiv jediný svého druhu na trhu. Až koncem loňského roku se stala Sigma AF 10/2,8 EX DC HSM Fisheye (dále jen Sigma) zatím jediným konkurentem Nikkoru. Oba testované objektivy jsou tedy jedinými zástupci této specifické třídy.

Na první dotek je pocit z obou „rivalů“ diametrálně odlišný. Nikkor je typickým malým kompaktním objektivem (hmotnost 300 g), kterým bez problémů vyplníte jakýkoliv volný prostor ve vaší fotobrašně. Sigma je naproti tomu poměrně masivní kus fotovýbavy (hmotnost 475 g), takže objektivy vedle sebe trochu připomínají Davida s Goliášem. Tvrdit, zdali je lepší to či ono, nemá smysl, protože každý fotograf preferuje jiné vlastnosti. V obou případech je tubus vyroben z kombinace kovu a plastu. Kovový bajonet je samozřejmostí. V přední části jsou pak oba zástupci vybaveni ostřícím prstencem, který nevykazuje žádnou mechanickou vůli, a pevnou sluneční clonou, na kterou se nasazuje „převlékací“ krytka. Ta je podstatně lépe vyřešená u Sigmy. U Nikkoru jde o jednoduchou plastovou krytku, která v průběhu testu při vytahování fotoaparátu z brašny poměrně často vypadávala. Sigma vyřešila tento problém pevným kovovým prstencem, na jehož přední části je připevněna ještě klasická krytka, kterou znáte z jiných objektivů. Kovový kroužek je ale navíc osazen protiskluzovými proužky, které spolu s typickým pogumováním Sigma EX řady dávají dohromady velmi pevné spojení (v praxi bylo možné udržet za krytku ve vzduchu objektiv i s tělem Nikon D80).

Také ostřící mechanismy Nikkoru a Sigmy se navzájem liší. Zatímco Nikkor je závislý na ostřícím motorku v těle fotoaparátu, Sigma je vybavena vlastním velmi rychlým mechanismem AF (HSM systém), který dovoluje manuální zásah do AF bez nutnosti přepnutí do MF módu, a najdeme na ní tedy přepínač AF/MF (na rozdíl od Nikkoru). V praxi z této skutečnosti vyplývá, že u těl bez vlastního ostřícího motorku (např. Nikon D60) funguje Nikkor pouze v MF režimu. Během ostření dochází u obou testovaných objektivů k malému posunu předního členu, který je (jako u všech „rybích ok“) náchylnější k mechanickému poškození. Oba konkurenti jsou vybaveni ukazatelem zaostřené vzdálenosti v metrech a ve stopách, přičemž Nikkor disponuje navíc ukazatelem hloubky ostrosti (DOF). Nikkor je standardně dodáván s měkkým pouzdrem a Sigma s polstrovaným pouzdrem. Obecně můžeme mechanické provedení Nikkoru i Sigmy označit za velmi dobré. Nikkor však oproti Sigmě zaostává ve dvou aspektech – v absenci vlastního AF motorku, která omezuje jeho použití na některých tělech, a v řešení „převlékací“ krytky.

Další (pro test nepodstatné) detaily technické specifikace jednotlivých objektivů si můžete najít na českých stránkách výrobců www.nikon.cz a www.sigma-foto.cz . A nyní se pojďme podívat, jak dopadla bitva Nikkoru a Sigmy v praxi!

Rozlišení objektivu – MTF 50 v LW/PH

Metodika: jde o laboratorní měření, kterým zjišťujeme rozlišovací schopnost objektivu. Spočívá ve vyfocení speciálního obrazce při rovnoměrném osvětlení. Snímky jsou pak následně zpracovány v počítači a míra rozlišení je uvedena v jednotkách LW/PH neboli „Line Widths per Picture Height“. Číslo tedy udává počet horizontálních čar, které je ještě objektiv schopen vykreslit. Všechny fotografie jsou z formátu RAW převedeny v programu Nikon Capture NX 1.3 s hodnotou doostření „normal“ bez korekce chromatické aberace. Při vyšší intenzitě doostření by sice bylo dosaženo lepších výsledků, ale zároveň by se rozdíly stávaly méně viditelnými a to rozhodně není pro případné porovnávání objektivů vhodné. Maximální hodnota pro Nikon D80 (10 Mpx) je přibližně 2200 LW/PH. Jde ale o jakousi „metu snů“, které prakticky žádný objektiv (pokud budeme brát průměr rozlišovací schopnosti uprostřed a na okraji snímku) nemůže dosáhnout a pokud ano, jedná se o objektiv, který je daným rozlišením omezen. Obecně nad 1700 LW/PH považuji výsledky za velmi dobré a nad 1900 LW/PH jako vynikající. Více o této metodě si můžete přečíst na stránkách výrobce softwaru www.imatest.com.

Uprostřed snímku je výkon obou testovaných objektivů velmi dobrý až vynikající a to už na „plnou díru“. Po vyšším přiclonění (nad f8) se již začíná u Nikkoru i Sigmy negativně projevovat difrakce, přičemž kresba je velmi dobrá až do f16. Na f22 je pak úroveň ostrosti viditelně horší. Obecně jsou mezi oběma „rivaly“ ve středu snímku jen nepatrné rozdíly. Zcela odlišně však v laboratorním testu vyšly hodnoty na okraji snímku. Zatímco Nikkor si drží velmi dobrou ostrost až do f11, přičemž rozdíly mezi okrajem a středem snímku jsou jen malé, okrajové části u Sigmy jsou velmi neostré a výkonu Nikkoru se Sigma přibližuje jen na nejvyšších clonových číslech. V praktickém nasazení se však ukázalo, že laboratorní test v případě Sigmy není objektivní, protože trpí optickou vadou, kdy na nejmenších zaostřitelných vzdálenostech dochází k „ohybu“ roviny ostrosti („field curvature“) a tím k jejímu citelnému úbytku směrem od středu snímku (viz přiložený obrázek). A právě při potřebném pokrytí testovacího obrazce bylo (vzhledem k extrémně širokému úhlu záběru) zaostřeno na velmi malou vzdálenost (cca 50 cm od roviny senzoru). Konečný „verdikt“ tedy mohl zaznít až po testu ostrosti v terénu (viz dále).

Chromatická aberace

Metodika: chromatická aberace je další věc, kterou můžeme přesně změřit na stejném obrazci jako hodnoty rozlišení v LW/PH. Snímky jsou z formátu RAW převedeny stejným způsobem jako u testu rozlišení objektivu. Rozsah vady je měřen v % vzdálenosti středu a rohu snímku (polovina diagonály). Obecně platí, že pokud je vada menší než 0,04% této vzdálenosti, nepředstavuje většinou žádný problém. V rozsahu 0,04 – 0,08% ji nevidíme, pokud ji nehledáme. Pokud překročí velikost 0,08%, stává se již velkým problémem, protože je jasně viditelná a nad 0,15% se už jedná o velmi špatný výsledek. Jelikož bývá chromatická aberace problémem hlavně na okrajích snímku, zaměřil jsem se pouze na tuto část. Je nutné si ale uvědomit, že testovací obrazec není focen v nijak extrémních světelných podmínkách a proto může být chromatická aberace, v závislosti na světelných podmínkách, v terénu mnohem větší.

V absolutních hodnotách je výkon Nikkoru i Sigmy špatný až velmi špatný. Musíte si ale uvědomit, že chromatická aberace je obecně větším problémem u širokoúhlých objektivů a tím spíše u „rybích ok“. Na naměřené hodnoty je tedy potřeba vzít odlišný „metr“ než u jiných typů objektivů (např. středně dlouhých teleobjektivů). Více by nás tedy měl zajímat rozdíl mezi testovanými objektivy. Lépe v tomto ohledu vychází Sigma. Rozdíl však není příliš velký a při nasazení v terénu takřka nebyl znatelný. Závěrem můžeme říct, že pokud jde o chromatickou vadu, jsou Nikkor a Sigma vyrovnanými soupeři. Vzhledem k výrazné chromatické vadě prakticky u všech snímků není tato skutečnost uváděna v komentářích u jednotlivých záběrů.