Podruhé v Belize aneb jak se fotí poloochočená zvířata

Nedávno jsem v komentáři u jedné fotografie na Galerii Fotoaparátu.cz narazil na názor, že jsou cenné zejména snímky z přírody naší republiky. Fotografie pořízené v ZOO byly pro tohoto fotografa méně hodnotné, stejně tak fotografie zpola ochočených zvířat v tropech. Rád bych tímto článkem ukázal zájemcům, že pořizování fotografií v tropech není zdaleka procházka růžovým sadem a člověk musí obětovat hodně ze své cti.

Pro názornou ukázku, jak některé fotografie vznikaly, využiji snímků kolegy Lumíra Koutníka, který mě na poslední cestě doprovázel. Podle Exif jeho fotografií jsem vybral své záběry, které vznikly v době, kdy se jeho objektiv na chvíli nezaměřoval na okolní faunu.

Do Belize jsem se po třech letech vracel na jisto. Hlavním cílem výpravy bylo fotografování zvířat v přirozeném prostředí. Musím přiznat, že Belize mi při poslední cestě naprosto učarovalo a podobná druhová pestrost zvířat je v našich končinách nevídaná. Primárně jsem se chystal věnovat fotografii volavek, kterých žije v Belize 16 druhů. Kromě pěti se mi podařilo nafotit všechny. Na cestě mě tentokrát doprovázel Lumír Koutník, kterého znáte z Galerie Fotoaparátu.cz. Pojďme se tedy podívat, jak se takové volavky fotí.

Volavky v bažině

Na jihu Belize jsme s Lumírem objevili velmi atraktivní mokřad, který nám přinesl mnohé fotografické úlovky. Aby vůbec nějaké fotky vznikly, bylo zapotřebí se k mokřadu dostat. Správce oblasti nás pustil na téměř dvoukilometrovou dřevěnou lávku, která se line asi metr nad povrchem země. Podle slov správce byl povrch lávky kluzký po nedávných deštích. To, co nás však čekalo, mi na dlouho utkvělo v paměti. Zatíženi 12 kg fotovýbavy jsme na kluzkých prknech předváděli netradiční taneční variace. Místy zábavné, místy zdraví nebezpečné. Po půl hodině jsme doklopýtali na konec lávky, kde nás čekalo nemilé překvapení. Cesta končila ve vodním kanálu, o jehož hloubce jsme mohli jen spekulovat. Jako špatný vtip pak vypadala přivázaná loďka, zpola zaplněná vodou. Z obou stran nás stínila neprostupná vegetace a po ptactvu ani památka. Po krátkém odpočinku jsme ve vegetaci objevili velmi nenápadnou stezku. S hlubokým vzdechem jsme se vydali prozkoumat její tajemství. Zprvu to vypadalo, že cesta bude v porovnání s dřevěnou lávkou mnohem snazší. Ale opak byl pravdou. Houští nepříjemně houstlo a nohy nám nezadržitelně zapadaly do bahnitého terénu. V některých místech jsme museli zapomenout na vzpřímenou chůzi a potupně přesedlat do pozice „kačenky“, kterou nás trýznili učitelé tělocviku. „A ta kačka blátotlačka …“, honilo se mi hlavou. Batoh s fototechnikou byl čím dál těžší a bahno čím dál řidší. Pichlavé trní se nám zachytávalo o vše a mnohdy překonalo naše odhodlání vyrazit vpřed, trny se zachycovaly na pár místech a větvička nás vracela zase zpět.

Další půl hodinu jsme se prodírali trny a bahnem, až jsme objevili překrásnou otevřenou lagunu, kde dávají volavky dobrou noc. Aby mohla vzniknout nějaká smysluplná fotka, bylo zapotřebí podstoupit další zkoušku. Nejvíce ptáků se totiž zdržovalo za vodním kanálem, který nás odděloval od zmíněné laguny. A tak jsem se vydal prozkoumat kvalitu bahna na dvou desetimetrových úsecích, které bylo třeba překonat. Bahno do půli lýtek, voda do půli stehen. Výborně, dá se to přejít, když se člověk nezastaví. Konečně jsem byl u laguny, ptáci pochopitelně dávno odlétli. Lehl jsem si na hranici mokřiny, kde bylo jen pevnější bahno, ale bez vody. Následuje nehybné čekání, až se ptáci vrátí na své oblíbené místo. Po hodince se začíná laguna opět plnit ptáky. Zároveň začíná pršet. Nejdříve zvolna, pak více, pak doslova průtrž mračen. Přikryl jsem foťák pláštěnkou a v duchu si říkal: „Děj se vůle boží“. Po dešti konečně zůstalo jen zataženo a mohlo vzniknout několik vymodlených fotografií volavek. Smutným detailem bylo, že po dešti jsem už neležel na hranici mokřiny, ale stal jsem se její součástí. Není třeba podrobně popisovat, jak vypadala cesta stejným směrem zpět – dvakrát přes bahnitý kanál, kačenkami v blátě a trní, a pak už po tmě za svitu čelovky na kluzké lávce. Za hodinu trmácení jsme byli u auta. A tak končí jeden fotografický den…

Volavky v moři

Po popsaném dobrodružství se zdálo focení vodního ptactva na Caye Caulker, kam jsme se přesunuli, jako jednoznačně libidová záležitost. Sluníčko, teplá voda karibského moře a písečné pláže, po kterých pobíhají bahňáci. O nich pohovořím později. Na jihu ostrova se nezdržuje příliš turistů, zato si pamatuji z minulé návštěvy, že se tu objevují zajímavé volavky. Přestože vypadají velmi krotce, při vytažení fotoaparátu instinktivně ulétají. Bylo třeba se dostat co nejblíže k volavkám a co nejníže k hladině. Svlékl jsem se do plavek a s fotoaparátem na stativu vstoupil do vody v sandálech. Odpadky, které vyplavilo moře, pokrývají pobřeží a po překonání odpadkového pásu následuje hluboký ponor do bahna. Nikoli do písku, jak jsem si myslel. Každým krokem jsem se bořil hlouběji, až jsem se dopotácel na místo, kde jsem se rozhodl čekat na volavky. Stativ i já jsme se uvelebili v bahně tak, aby byl fotoaparát co nejníže nad hladinou. V moři nastává trochu problém s přílivem a odlivem. Buď se po čase ocitne foťák příliš vysoko nad vodou nebo ve chvíli nepozornosti voda nepozorovaně začne omývat „battery pack“. Výšku je tak třeba stále regulovat hlubším ponorem do bahna nebo povytažením stativu. Zároveň je třeba regulovat i ohnutí zad, abyste byli stále fotoaparátem kryti. Po hodině čekání se začnou ptáci opatrně přibližovat a může začít fotografování. Sluníčko se pomalu ubírá k obzoru a je potřeba využít každý paprsek světla.

Když si z vás dělají volavky srandu

Nejhorší situace nastane, když si z vás ptáci přes veškerou námahu začnou dělat srandu. Zamaskoval jsem se na břehu laguny v Crooked Tree, foťák nasměroval tak, abych se vyhnul rušivým větvičkám v popředí a aby volavka modrošedá měla zajímavé vzdálené pozadí. Dvě hodiny se před objektivem neobjevila. Na fotografii je vidět, kde se polovinu tohoto času nacházela. Využil jsem tedy situaci a vyfotil si ostnáka, který konečně docupital od Lumíra až ke mně.

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • Ondřej Prosický
    Ondřej Prosický
    06.04.2008 14:20

    Jiří Cvrk: Kdopak to asi byl... to víš, opakovaní matka moudrosti nebo, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
    :-)

  • Martin Fuka
    Martin Fuka
    08.04.2008 18:55

    Fajn jsem si početl a s úžasem prohlédl fotky. Jen tiše závidím!
    Martin

  • Hana Pokrupová
    Hana Pokrupová
    10.04.2008 22:02

    Skvělé fotky, článek i povídání naživo.
    Přeji mnoho dalších krásných zážitků i fotografií.
    Hana

  • Roman Hradecký
    Roman Hradecký
    18.04.2008 22:38

    Není co dodat. Skvělý článek, skvělé fotky.
    Díky, Roman

  • iila
    iila
    28.04.2008 21:43

    to Beruna: prosim, a kde ty chyby na krase cestiny vidite? Ja si naopak pri cteni libovala, jak je prijemne mezi kvanty jazykovych mrzaku na internetu konecne najit nejen vtipne, ale i peclive napsane dilko bez preklepu a bez hrubek...

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (22)

Tisknout článek

Tip na článek

Jak funguje režim vysokého rozlišení
Jak funguje režim vysokého rozlišení

40 mo­delů fo­to­a­pa­rátů dnes ge­ne­ruje fo­to­gra­fie s vy­so­kým roz­li­še­ním (high re­so­lu­tion mode) ty­picky 4× vět­ším, než je roz­li­šení vlast­ního sen­soru. Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II tak zvýší množ­ství pi­xelů z 24Mpix na 96Mpix. Re­žim vy­so­kého roz­li­šení u Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II jsem vy­zkou­šel na Šu­mavě při fo­to­gra­fo­vání hor­ského po­toka dlou­hými časy, kra­jiny krát­kým te­le­ob­jek­ti­vem a rysa os­t­ro­vida krát­kou ex­po­zicí.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram