Zhodnocení tématu „Mé druhé já“

Seriál Okem profesionála vám nabízí možnost zpracovat fotograficky zadané téma a nechat si své snímky zhodnotit profesionálním fotografem. Každý měsíc je vypsáno nové téma a je jen na vás, jakým způsobem ho ztvárníte. Hodnotí se především nápad, kreativita a originální pojetí.

Téma na březen 2008: „Živelná pohroma“.
Hodnotí profesionální fotograf Milan Šusta.
Fotografie na březnové téma zasílejte do 31. března 2008, 24:00 na adresu: fotoinstitut@fo­toaparat.cz (max 500Kb, max 800 pxl delší strana). Více najdete zde.

Zpracování minulých témat seriálu Okem profesionála /> říjen 2007: „Cestou domů“
listopad 2007: „Ani ryba, ani rak“
prosinec 2007: „Káva nebo čaj?“
leden 2008: „S tebou mě baví svět“

Připravujeme:
Téma na duben 2008: „Kdo si hraje, nezlobí“.

Drazí fotografové,
pro uplynulý únorový měsíc jste měli zadané mimořádně lákavé téma „Mé druhé já“. Dalo by se říct, že téma přímo věčné, protože zahrnuje oblast autoportrétu, která se jako nit vine celými dějinami umění už od počátku. Snad ani neexistuje umělec, který by si tuto disciplínu alespoň nezkusil. Umělci, jako silně emotivní a často rozporuplné bytosti, měli odvěkou potřebu vyjadřovat své emoce a stav své duše přes autoportréty.

Někteří je brali přímo jako svůj tvůrčí koncept. A mnoho z jejich autoportrétů se už stalo i součástí zlatého fondu dějin umění. Příkladů je skutečně hodně. Třeba Dürer, Rembrandt nebo Van Gogh. Ve fotografii se zase setkáváme s klasiky, jako jsou například Nadar a Muybridge, až po ty současnější, mezi které se dají zařadit Duane Michals, Robert Mapplethorpe nebo Cindy Sherman. Možností vyjádřit své druhé já přes autoportrét je nekonečné množství, od práce se svým výrazem, přes pokřivená zrcadla, stínohry, interakce figury s prostředím, až po úplné vyloučení své postavy z obrazu a charakterizace své osoby nebo pocitů přes předměty. Často se symbolickým významem.

Proto mne trochu překvapila co do množství vcelku průměrná nadílka vámi zaslaných fotografií. Myslel jsem, že budu přímo zavalen vašimi příspěvky vzhledem k tomu, že toto téma je výsostně osobní a týká se skutečně každého z nás. Na druhou stranu mě potěšilo, že vaše práce byly prosté různých hororových, násilných a křečovitých poloh, ke kterým téma možná trochu svádělo. Bylo tomu totiž úplně naopak – většina vámi zaslaných fotografií pracuje s jemnou pocitovou rovinou. A začnu rovnou jednou z nich.

Tentokrát jsem se rozhodl pro rámcování hodnocených fotografií. Takže jak první, tak i poslední fotografie, budou černobílé, od ženské autorky – ženy pracují ve svých fotografiích více a také lépe s pocity, o tom jsem už psal minule. I když v tomto případě se autorka s verbální formulací svého pocitu trochu sekla, protože nazvala svoji fotografii: „Moje něžné já“. Řeč obrazu – a to je to ve fotografii a příbuzných vizuálních oborech to důležité – říká ovšem něco úplně jiného. Tato fotografie je totiž o osamělosti a uzavřenosti. Vizuální prvky, které to vyjadřují, jsou především odvrácení komunikačních částí těla (tvář) od fotoaparátu. Záda jako velká plocha bez výrazu působí ve vizuálním jazyku jako hradba, zábrana. V obraze je dokonce podpořena i celou hradbou skutečných zdí, a to téměř ze všech stran. Jen pro srovnání: situace s interpretací této fotografie by se radikálně změnila, kdyby ve zdi před námi bylo třeba okno nebo i jen obraz, kresba, plakát…

Další výrazný prvek vizuálního jazyka této fotografie je celkové světlé ladění všech částí obrazu (snad s výjimkou vlasů). Světlost je symbolem čistoty a prázdnoty. Čistých, prázdných ploch bez struktur a dekorativních prvků je v obraze taky dost. I poloha těla – ze strany vidíme pravou ruku svírající nohy – evokuje uzavřenost. Zase ruce roztažené do stran by spíše vyjadřovaly extrovertnější pocity.

Takže navzdory tomu, že autorka poněkud mylně pojmenovala svoji fotografii, je vizuální jazyk v této fotografii použitý dokonale, dalo by se říci, že přímo čítankově.

Mimochodem, kdybych chtěl vyjádřit ve fotografii něžnost, použil bych nejspíš určitou formu gesta.

A když už jsem u gesta, tak tady ho máme. I když o něžnost se tentokrát moc nejedná. Možná škoda. Lidská ruka, podobně jako výraz tváře, má pro obsah ve fotografii klíčový význam. Tak, jako jsme schopni i při minimální změně mimických svalů přečíst z výrazu tváře radikální změnu emoce, máme schopnost interpretovat obsah i z gesta ruky. A je to specificky lidská schopnost. Žádný jiný tvor není schopen tak jemného a univerzálního pohybu rukama.

Ruka je v této fotografii pouze v jednoduchém gestu nápřahu za něčím. Možná by se s ní dalo i jemněji pracovat. Víc se dozvíme z výrazu oka, kde, i když možná vznikl náhodou, vidím jakýsi kradmý pohled, jakoby strach z přistižení. Téma je jasné: démon alkohol. Autor zvolil jemnější název: „Dopraj si pauzičku“. Mimochodem docela mě pobavil nápis na láhvi „Tuzex“. Legendární to socialistická obchodní síť. To, že člověka a jeho chtíč vidíme pouze v odrazu ve skle vitrínky, je zvoleno dobře, pocit je přece jen trochu méně konkrétní. Snad jen škoda, že ve fotografii je dost značný kompoziční a tonální zmatek, tu láhev jen tak tak že vidíme.

Podobnou hru reflexů vidíme i na další fotografii, tentokrát ale s výrazně lepší kompoziční stavbou. Téměř černobílé útroby stroje dávají vyniknout sice jen monochromatickému průhledu na portrétovaného člověka, a to navíc v klasickém třetinovém dělení plochy. Co mi ale není úplně jasné, je obsah této fotografie. I přes různé odrazy se v pravé části dá docela dobře identifikovat fotografický přístroj. Nepoznáme ale, zdali je tam jenom proto, že právě fotí tuto fotografii, nebo patří k obvyklému inventáři velkého přístroje na obraze. Podle roušky na ústech a oblečení bych to tipoval na vědecké pracoviště se sterilním prostředím. Ani strohý komentář autora k fotografii: „1/3 ja“ mi bohužel nepomohl, spíš navodil další otazníky. Autor by mi sice pravděpodobně vysvětlil, o co mu šlo, ale to už je bohužel špatně. Divák by v ideálním případě měl čtením vizuálních informací obraz dešifrovat a pochopit, a to bez podpory slov.