Zhodnocení tématu „Mé druhé já“

Dva portréty téže osoby. Sice porušení zadání, protože požadovaná byla jedna samostatná fotografie (to je náročnější), ale vzhledem k tomu, že žádná fotografie s podobným tématem nepřišla, tak zařazuji do výběru. Mimochodem toto téma se dá vyjádřit i v jedné fotografii, třeba tak, že osoba ukazuje svoji minulou podobu na starší fotografii přímo v obraze.

Je zajímavé vidět, jak vlasy a brýle výrazně změní podobu člověka. I když na této fotografii nejde jen o fyzickou proměnu. Snad nejvýraznější a nejzajímavější kromě změny podoby je to, že si osoby na fotografiích koukají přímo do očí, takže komunikují. Komunikace mezi přítomností a minulostí. Levá fotografie má bohužel jednu výraznou chybu, a tou je velice brutální uřezání ruky. K jednomu ze základních pravidel při fotografování portrétů patří zásada neřezat obraz v končetinách. Asi bych se taky snažil sladit pozadí na obou snímcích tak, aby splynula v jeden obraz. Výrazně by to pomohlo vzájemné oční komunikaci mezi portréty.

Tentokrát stínohra. Bohužel docela obyčejná a očekávaná. Myslel jsem, že hra stínů, které nás stále provázejí jako naše druhá podoba, bude ve vašich fotografiích výrazněji zastoupená. Navíc výtvarně jsou stíny velice vděčné a jejich deformací přes různé překážky může vzniknout hodně zajímavá kompozice. Také vržení stínu na nějaký předmět nebo objekt může vytvořit i obsahovou interakci s fotografovanou osobou. Tato fotografie bohužel nepřekvapila.

Anomálie přírody. Brambora ve tvaru srdce. A tedy srdce na dlani. Popisná ilustrace rčení. To bohužel není ten nejšťastnější způsob vizuálního vyjadřování. V kontextu se zadaným tématem by se tedy dalo říct, že moje druhé já má srdce na dlani, jinak jsem tvrďas. Ale myslím, že každému je jasné, jak je to literární a navíc doslovně popisné. Hodně kontrastní a tvrdé svícení. Pro srdce na dlani bych asi volil jemnější a měkčí tonalitu.

Takže avízované rámcování. Na závěr zase černobílá fotografie od ženy. Tentokrát pracující se symbolem – mocná to vyjadřovací zbraň všech umělců. Až mě překvapuje, že ji nevyužíváte častěji. Předmětů, které ve vztahu k jiným objektům v obraze můžou mít význam symbolu, je poměrně dost. Namátkou: jablko = poznání; vejce = zrození, křehkost; kniha = poznání, moudrost; lebka = smrt; hodiny = běh času, nekonečnost; pírko = lehkost …atd.

Tady jako symbol použila autorka váhy. Velká škoda technických nedokonalostí. Zaostřeno mělo být samozřejmě na váhy, ale je bohužel někam snad až před viditelný obraz. Takže ta závaží by bez logického očekávání diváka nebyla ani poznatelná. Pro jistotu bych dokonce pod kousky závaží zvolil raději čisté pozadí bez struktury, protože jejich chaotické rozsypání je důležité pro podporu obsahové roviny disharmonie, nerovnováhy. Tuto významovou úroveň výborně doplňuje i nakloněný horizont fotografie. Poloha těla značí uzavřenost do sebe. Snad jen pro dokonalou čitelnost, středová tyč vah by se mohla pro zřetelnost nacházet na tmavém pozadí černého kufříku.

Dobrá práce se symbolem i kompozicí, škoda těch školních technických nedostatků.