Cesta do odlehlých koutů Jižní Afriky - část třetí

Už jsme zde, v Kamieskroon hotel, na soustředění pod názvem “vizuální design ve fotografii” a hlavním tématem mají být květinky. Hotel se základním vybavením, na kraji vesničky, která je známá jako srdce hornaté pouště Namaqualand, jedno z posledních divokých míst v Jižní Africe. Na týden se sem sjelo 14 nadšenců z celého světa pod vedením 4 vedoucích. Doufáme, že vyprodukujeme fotografie – perly.

Včera jsme sem prosvištěli přes hory a doly. Z Kapského Města na severozápad přes část provincie Západní Kapsko. Je to z počátku velmi úrodný kraj, vinice se táhnou ještě na několik set kilometrů až do Citrusdal a město Clanwilliam. Občas vás překvapí paviáni, kteří se potulují kolem silnice. Krajina se pomalu mění a vegetace i lidské příbytky začínají být velmi vzácné. Posledních zhruba 150 km je to hornatá krajina Namaqalandu, kde jsme marně hledali lány rozkvetlých kytek. Asi se nám potvůrky pěkně schovávaly! Nebo že by to byl marketingový trik? Avšak občas ze skal na nás vyjukly Kokerbomen neboli Quiver trees (viz 1. kapitola), specialita tohoto kraje. Vypadá trošku jako můj nedostižný a zamilovaný baobab, ale jenom s velkou dávkou fantazie.

“Přijeli jste pozdě, květiny nám skoro všechny už odkvetly! Jó, kdybyste tady byli před 3 týdny, to byste si užili!“ Tak nás přivítal Helmut, sympatický hoteliér německého původu. Nicméně zrovna včera znovu pršelo a tak snad někde v okolí ještě něco bude k vidění. Jaro je ve vzduchu, chce to trpělivost.

Po vydatné večeři o 4 chodech se popíjí vínečko na stoep (viz 2. kapitola) a skupina fotografů se seznamuje. Máme mezi sebou zajímavé členy: je zde Tom – důstojník americké armády ve výslužbě (relativně mladý), Severní Irka Ann (s prořízlým jazýčkem), pár sympatických kanadských fotografů Dorothy a Paul ze Saskachewan, Zimbabwanka (zní to úžasně africky, nemyslíte?) Sandy a pár Jihoafričanů. Vede nás kromě známého kanadského fotografa Freemana energická Colla, místní svéráz, fotografka, učitelka, předsedkyně různých spolků s neuvěřitelným nadšením pro svou zemi Namaqualand, a dále 2 Jihoafričané. Konverzace se rozvíjí zdárně. Irka vykládá, jak se dělají výbušniny z lahví od mlíka a benzínu a zkušený důstojník Spojených Států žasne. Colla k tomu dodává, že když byla mladá, tak byla vyslána rodinou na rok do Irska, aby se tam naučila být podlá a zlá. Vidím, že to bude úžasný týden. Žádní suchaři.

Pondělí začíná tedy napřed rozmrznutím po ledové noci. To se daří, neboť sluníčko rychle nabývá na síle a my se postupně vyloupáváme z vrstev šatstva. Obloha je modrá jako džíny a venku voní bougainville. Po společné snídani a první přednášce jsme rozděleni na 3 skupiny (v té naší je Tom, Ann a Di, o zábavu postaráno) na praktická cvičení.

Dnešní úkol našeho týmu – portrétní fotografie, dokument. 74letá Colla řídí s nesnesitelnou lehkostí jeep po prašných cestách vysoko do hor. Naším cílem je vesnička Nourivier, kde je mimochodem teprve tento týden zavedena elektřina. Jeep je ihned po příjezdu obklopen dětmi. Být modelem jim nedělá sebemenší potíže. Navíc jsou překrásné. Mluví s námi afrikánsky**, což nám Holanďanům není úplně nepochopitelné. Afrikánština je velmi zpěvná, z úst dětí zní vyloženě roztomile. Když mluvíme holandsky, děti nám rozumí, zdá se jim to legrační, slova opakují a smějí se. Stejně je tomu naopak. Colla děti zná osobně, sleduje jejich vývoj, přispívá na místní školu a stimuluje nadané dívky, aby pokračovaly ve vzdělání v městečku. Hrajeme si s nimi kolem místní školy. Je to nespravedlivé, za chvíli všechny děti chodí věrně za Paulem, ten fotí na digitál a fotky jim hned ukazuje. Těžko jim vysvětluji, že můj fotoaparát takové obrázky neumí.