Benátky uprostřed Himálaje

Rozhodl jsem se, že si splním jeden ze svých cestovatelských snů a navštívím Ladak, oblast vysoko v indickém Himálaji. Po dlouhém zvažování jsem usoudil, že nejlepší způsob jak se tam dostat, bude letět z Dili do Srinagaru a odtud cestovat již po zemi přes hory dál do Ladaku. A právě ve Srinagaru jsem se rozhodl strávit několik dnů.

Srinagar je letní hlavní město Kašmíru. Kašmír. To slovo ve mně vždycky vzbuzovalo zvláštní pocit tajemna a právě tím mě přitahovalo. Od návštěvy mě ale odrazovaly zprávy o ne zrovna přívětivé bezpečnostní situaci. Pro vysvětlení se musím vrátit o pár desítek let zpět do nedávné historie. Dnešní Kašmír leží dvěma třetinami v Indii a zbylou třetinou v Pákistánu. Toto rozdělení pochází z doby, kdy se Britové rozhodli věnovat své tehdejší kolonii svobodu. V roce 1947 skutečně bývalá britská kolonie vyhlásila nezávislost, ne však jako jeden, ale jako dva suverénní státy. Převážně hinduistická Indie a muslimský Pákistán. Při dělení bylo odsouhlaseno, že vládcům jednotlivých států bude dána svobodná volba ke kterému státu se chtějí připojit.

Kulturně měl Kašmír blíže k Pákistánu, žilo v něm přes 75 % muslimů, ale ekonomicky byl zase více spjatý s Indií. Tehdejší maharadža Hari Singh proto váhal. Pákistán se pokusil dostat Kašmír na svou stranu silou a vyslal tam své vojenské jednotky. Maharadža se proto obrátil na Indii se žádostí o pomoc a ta souhlasila pod podmínkou, že se připojí k Indii. Rozpoutala se tedy první indicko-pákistánská válka. Na začátku roku 1949 bylo za asistence OSN uzavřeno příměří a stát Jammu & Kashmir byl rozdělen takzvanou „line of control“ mezi Indii a Pákistán. Ta by vlastně měla představovat hranici mezi oběma státy, ale ani jeden z nich ji nikdy oficiálně neuznal. Další války mezi oběma státy vypukly v letech 1965 a 1999. Bezpečnostní situace se výrazně zhoršila po roce 1989, kdy se objevily radikální skupiny bojující za osamostatnění Kašmíru, případně za jeho připojení k Pákistánu. Údajně již zemřelo okolo 65 000 lidí. Po Kargilské válce v roce 1999 se ale situace opět pomalu začíná uklidňovat, i když zdaleka ještě není ideální.

Není proto divu, že jsem o svém rozhodnutí Kašmír navštívit nebyl zrovna pevně přesvědčen. Největší pochybnosti o správnosti své volby ve mně hlodaly v letadle směřujícím z hlavního města Indie do Srinagaru. Veškeré pochyby ale ustoupily do pozadí, jakmile se pod námi z roviny začaly zvedat kopce a z těch postupně vysoké hory, na jejichž vrcholcích i na začátku července zářil místy bílý sníh. Letadlo pomalu začalo klesat a hory se přibližovaly. Najednou ale vysoké vrcholky kamsi ustoupily a pod námi se objevilo Kašmírské údolí. Ten výhled bral dech. Borové lesy, mezi nimi řeky tekoucí z hor, vesničky a zelená pole. To vše uprostřed údolí obklopeného pohořím Pir Panjal a Himálajemi. Z hora to opravdu vypadalo jako ráj na zemi, jak sami místní obyvatelé Kašmírské údolí nazývají. Přistání ve Srinagaru mě ale vrátilo zpět do reality. Letiště spíše připomíná vojenskou základnu. Na ploše stálo několik stíhaček ruské výroby, všude ostnaté dráty a kulometná hnízda. Přítomnost armády je v celém údolí znát na každém koku. Na každé významnější křižovatce jsou připraveny vojenské zátarasy z ostnatých drátů, hradby s pytlů s pískem, zpomalovací retardéry a po zuby ozbrojení vojáci. Vojáci jsou vlastně všude, při procházce po hlavní promenádě jsem je za chvíli přestal počítat. Každou chvíli městem projíždějí vojenské konvoje. Nutno ale dodat, že všichni vojáci byli velmi příjemní a kdykoliv se naše oči potkaly, většinou se na nás usmáli.

Srinagar leží na březích řeky Jhelum a jezera Dal v nadmořské výšce 1730 metrů. Věhlas získal zejména díky dřevěným hausbótům kotvícím jak na hladině jezera, tak u břehů řeky. Údajně jich ve městě je na tři tisíce. Hausbóty se začaly na jezeře objevovat v době, kdy byla Indie britskou kolonií. Angličané si tehdy Kašmír oblíbili právě kvůli jeho nádherné poloze uprostřed hor a klimatu, které je na rozdíl od horké Indie velmi příjemné. Tehdejší kašmírský maharadža ale Britům nepovolil nakupovat v Kašmíru pozemky a budovat domy a ti tento zákaz obešli právě tím, že začali stavět plovoucí domy na vodě – hausbóty. Ty se po odchodu Britů staly turistickou atrakcí a začaly sloužit jako hotely. Až do konce osmdesátých let přitahovaly spousty návštěvníků, ať Indů, nebo cizinců. Srinagar byla například velmi populární destinace za éry hippies. Po propuknutí násilí v roce 1989 bohužel turisté téměř zmizeli. Nyní se ale situace začíná opět trochu lepšit.

Hausbóty jsou dlouhé kolem dvaceti metrů a podle vybavení jsou rozděleny do několika kategorií. Ty lepší si svým vybavením nijak nezadají s hotely na pevnině. Většina jich kotví na volné hladině jezera a ze břehu se k nim dá dostat pouze na loďce. Vše potom záleží na domluvě s majitelem. Z loďky se po schůdkách vstoupí na zastřešenou verandu, která je mnohdy zdobená krásnými dřevořezbami. První místnost je cosi jako obývací pokoj, za ním je jídelna a kuchyně a úplně vzadu několik ložnic. Každá ložnice má svou koupelnu s tekoucí vodou a toaletou. Všude na podlahách jsou koberce a místnosti jsou vybaveny mohutným starožitným dřevným nábytkem. Je to opravdu luxus a není divu, že na hausbóty jezdívaly často mladé páry trávit své líbánky.

Ani já jsem si tedy nenechal ujít příležitost strávit několik nocí na hausbótu. Doporučil mi ho kamarád, který byl v Kašmíru na podzim roku 2003. Napsal jsem Rafiqovi, tak se majitel plovoucího hotelu jmenoval, e-mail z Čech a dohodl se s ním na ubytování. Po našem příjezdu nás už Rafiq čekal. Ukázalo se, že to je velmi příjemný a podnikavý chlapík. V době naší návštěvy například chystal již třetí vydání turistického průvodce po Kašmíru. Ve většině současných průvodců po Indii je o Kašmíru jen krátká zmínka a varování, že se jedná o velmi nebezpečnou oblast. Rafiqův průvodce nám v mnoha situacích velmi pomohl, byl to jediný zdroj podrobnějších informací, který se nám podařilo sehnat. Večery jsme většinou trávili s Rafiqem a jeho otcem na verandě hausbótu, popíjeli místní tradiční čaj kahwu, povídali si, nebo vyzvídali další a další informace o Kašmíru. Večery na jezeře rozhodně mají své kouzlo. Všude kolem už je klid, na hladině se zrcadlí osvětlená průčelí hausbótů a z jejich palub je slyšet tlumené rozhovory, nebo smích jejich obyvatel. Do toho se z dálky přes hladinu jezera nese ruch z večerního nábřeží.

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • Walther Krupinsky
    Walther Krupinsky
    09.04.2009 21:35

    Jaktoze vysly portrety, kdyz jsou tam dve fotky strelbou tele z ochozu na nahodu ve stylu tajneho foceni fotoaparatem v klobouku ala STB a dva chlapci z stinem v obliceji?

  • HOpla
    HOpla
    09.04.2009 23:34

    Supr článek a ještě lepší fotky!

  • Martin Víta
    Martin Víta
    10.04.2009 11:42

    to Mr. Burda:
    Vy si vážně do "pusy" nevidíte, viďte ?

  • Martin Picka 1
    Martin Picka 1
    11.04.2009 22:57

    diky za ucelenej clanek, Petre...

    jdu dopsat denicek z Mongolska, slibuju ho uz od listopadu... :)

    ad Radek Burda:
    Chapu, ze hodne z Vas jeho komenty nadzvednou ze zidle, ale docela bych se ho zastal.

    Je drsnej, ale lepsi se nechat popostrcit nekam dal nez se nechat obdivne placat po zadech, ne? ;)

  • Dana Kovaľová
    Dana Kovaľová
    12.04.2009 06:53

    JJ, taky se mi občas po Kašmíru zasteskne - a nejen po něm. K obsahu se vyjadřovat nebudu, každý píše tak, jak umí, ale poznámka formální: Čeština indické názvy a jména fonetizuje, protože jde o přepisy z místních jazyků zaznamenávaných nikoli latinkou. Ostatně sám používáš českou podobu názvu Kašmír (angl. Kashmir), ovšem ostatní místní názvy i jména osob necháváš v anglické podobě přepisu - a to všetně letního hlavního města indického státu Džammú a Kašmír, Šrínagaru, jehož název je v češtině zaúžívaný stejně, jako Kašmír. Působí to na mě dost nekonzistentně, asi bych se radši držela jednoho nebo druhého způsobu psaní - anglického nebo českého.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (14)

Tisknout článek

Tip na článek

Full-frame formát
Full-frame formát

Full-frame fo­to­a­pa­ráty jsou v sou­čas­nosti do­stup­nější, než kdy dříve a téměř všichni vý­robci ně­jaké ve svém port­fo­liu mají. Má dnes smysl po­u­ží­vat něco ji­ného, nebo je zkrátka full-frame krá­lem fo­to­tech­niky a pře­mýš­let nad men­šími či vět­šími sen­zory už ztra­tilo pro vět­šinu fo­to­grafů cenu? A proč se tomu vlastně říká „full-frame“? Zjis­títe v článku.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram