Tamron SP AF 17-50/2,8 XR LD Asp. Di II

Chromatická aberace

Metodika: chromatická aberace je další věc, kterou můžeme přesně změřit na stejném obrazci jako hodnoty rozlišení v LW/PH. Obecně platí, že pokud je menší než 0,5 px, nepředstavuje většinou žádný problém. V rozsahu 0,5 – 1 px ji nevidíme, pokud ji nehledáme. Pokud překročí velikost 1 px, stává se již velkým problémem, protože je jasně viditelná a nad 2 px se už jedná o velmi špatný, ne-li katastrofální, výsledek. Jelikož bývá chromatická aberace problémem hlavně na okrajích snímku, zaměřil jsem se pouze na tuto část. Je nutné si ale uvědomit, že testovací obrazec není focen v nijak extrémních světelných podmínkách a proto může být chromatická aberace, v závislosti na světelných podmínkách, v terénu mnohem větší!!!

Chromatická aberace je jedno ze slabých míst testovaného objektivu a to hlavně na nejnižších clonách – především pak na nejkratších ohniskových vzdálenostech, kde rozsah vady na „plnou díru“ poměrně výrazně překračuje 1 px a nedostává se pod 0,6 px ani po větším zaclonění. Na delších ohniskových vzdálenostech je chromatická aberace po zaclonění nad f4 dobře kontrolována.

Zkreslení

Úrovní zkreslení zapadá Tamron SP AF 17–50/2,8 XR LD Asp. Di II plně do své kategorie. Na krátkém konci vykazuje relativně silné soudkovité zkreslení, které se (už méně) projevuje i na 20 mm. Od ohniskové vzdálenosti 28 mm se objevuje poduškovité zkreslení, které je nejmarkantnější na dlouhém konci, ale i přesto není v praktickém použití příliš viditelné.

Vinětace

Metodika: normální vinětaci objektivu můžeme velmi dobře demonstrovat na rovnoměrně nasvíceném „puntíkovaném“ obrazci. Všechny snímky jsou vyfoceny s korekcí expozice 0EV a následně bez jakýchkoliv úprav histogramu převedeny do formátu JPG. V počítači je pak v úrovních nastaven bílý bod na střed snímku, čímž je vinětace ještě zvýrazněna pro pohodlnější srovnávání objektivů mezi sebou. Druhou částí je ověření praktické vinětace (úprava snímků je stejná jako u normální vinětace). Hlavní myšlenkou této metody je skutečnost, že v některých žánrech fotografie (např. krajinářská fotografie) se málokdy obejdeme bez použití obroučkových filtrů (např. CPL), filtrových systémů (např. tolik rozšířený Cokin P-systém) nebo obojího naráz. Obecně platí, že s nasazeným klasickým (ne slim verze!) CPL by objektiv neměl vinětovat, pokud se nepohybuje v ultraširokoúhlých ohniscích. U Cokin P-sytému je hlavním kritériem ohnisková vzdálenost 28 mm (EQ pro kinofilm), od které je Cokin P-systém doporučen. Nasazení CPL spolu s Cokin P-systémem je pak už jen jakousi „bonusovou zkouškou“ schopností testovaného objektivu. Ve všech měřeních je držák Cokin P-systému otočen do své nejchoulostivější polohy a to do náklonu cca 45°.

Tamron SP AF 17–50/2,8 XR LD Asp. Di II je svou konstrukcí přizpůsoben pro snímací čip formátu APS-C, což znamená, že v rovině senzoru vykresluje menší kruh než kinofilmové objektivy. To se obecně projevuje zvýšenou úrovní vinětace. Normální vinětace se může stát rušivou především při f2,8 (hlavně na jednolitých plochách), ale už po malém přiclonění je dobře potlačena a v reálném použití prakticky nepostřehnutelná (pozn.: testovaný kus navíc v průběhu testu vykazoval zvláštní druh velmi slabé vinětace v levé části snímků, která definitivně mizela až po zaclonění na f32 (u nejdelších ohnisek méně) – ovšem v praktickém využití byl tento jev zcela neviditelný). Celkově tedy můžeme mluvit o dobrém výkonu.

S testem praktické vinětace si už Tamron SP AF 17–50/2,8 XR LD Asp. Di II poradil hůře. Použití polarizačního filtru je zcela bezproblémové. S nasazeným Cokin P-systémem dochází pouze ke zvýraznění vinětace v rozích snímku, ale ani na 17mm se držák nedostává přímo do záběru. Při současném použití CPL a Cokin P-systému už ale není situace tak optimistická a s komplikacemi musíme počítat až do ohniskové vzdálenosti cca 20 mm. V konečném součtu jde o průměrný výkon – objektiv se drží „pravidel“ s CPL a Cokin P-systémem, ale s jejich kombinací má problémy.

Ovládání v praxi

Ovladatelnost a především pak pohotovost je jedním z největších šrámů na štítu Tamronu SP AF 17–50/2,8 XR LD Asp. Di II. Zatímco „zoomovací“ prstenec má dobrou plochu úchopu i přiměřenou tuhost, ostřící prstenec vykazuje obvyklý neduh současných AF objektivů nižších cenových tříd – příliš malé „roztažení“ zaostřitelných vzdáleností a příliš malou tuhost. Největší slabinou se ovšem stává samotný AF režim. Objektiv je vybaven poměrně pomalým a hlučným motorkem, který u focení pohybujících se předmětů relativně často nestíhá reagovat na změnu vzdálenosti objektu a navíc nedovoluje manuální zásah do ostření. Také chyby v AF (zaostření na jinou vzdálenost, než kterou signalizoval AF bod) se vyskytovaly častěji, než u jiných testovaných objektivů stejné třídy.

Ostrost v praxi

V reálném nasazení v terénu podal Tamron SP AF 17–50/2,8 XR LD Asp. Di II výsledky podobné těm laboratorním. Ostrost ve středu snímku je v celém rozsahu ohniskových vzdáleností výborná. Pouze na „plnou díru“ je kresba měkčí – ovšem i tak na velmi dobré úrovni. Na nejvyšších clonách se negativně projevuje difrakce a to zejména při maximálním zaclonění (f32) – je ale nutné si uvědomit, že takto vysoké zaclonění v praxi takřka vůbec nevyužijeme. V rozích snímků už byla v praktickém použití situace o něco horší a to na ohniscích 17 a 35 mm, kdy pro vyrovnání úrovně kresby se středem snímku došlo až po přiclonění na f5,6. Celkově podal testovaný objektiv v praktickém testu ostrosti velmi dobrý výkon.

Chování v protisvětle

Fotografování proti přímému slunečnímu svitu je u Tamronu SP AF 17–50/2,8 XR LD Asp. Di II velkým zklamáním. V celém snímku dochází k výrazné ztrátě kontrastu. Navíc ani tvorba „prasátek“ není nijak výrazně potlačena a jejich případná retuš je mnohdy prakticky nemožná. Při fotografování noční scény si už objektiv vede lépe. Tvorba reflexí je už výrazně menší, ale na druhé straně i zde dochází k tvorbě lehkého závoje hlavně v okolí světelných zdrojů. V konečné bilanci je chování v protisvětle velmi špatné a stává se velkou slabinou.

Bokeh

Výrazem bokeh se označují estetické kvality částí snímku, nacházejících se mimo hloubku ostrosti (DOF). Vzhled a tvar rozptylových kroužků (míst, do nichž se zobrazí nezaostřený bod) ovlivňuje velké množství faktorů, mimo jiné konstrukce objektivu, tvar a počet lamel clony a nastavené zaclonění. Za příjemně působící jsou obvykle považovány rovnoměrně osvětlené rozptylové kroužky s neostrými okraji („krémový bokeh“), rušivě naopak působí ostře ohraničené mnohoúhelníky, které vznikají při výraznějším zaclonění, má-li clona v objektivu malý počet lamel – tento efekt do jisté míry omezuje použití zakřivených lamel. Samotná velikost otvoru clony samozřejmě ovlivňuje i hloubku ostrosti, takže čím menší clonu použijeme, tím jsou rozptylové kroužky větší.

Na přiloženém obrázku si můžete prohlédnout celkové pohledy a 100% výřezy z oblastí mimo hloubku ostrosti při použití Tamronu SP AF 17–50/2,8 XR LD Asp. Di II. Rozptylové kroužky si ponechávají kruhový tvar zhruba do clony f8. Po dalším přiclonění se už projevují jako mnohoúhelníky. Větší slabinou bokehu jsou ovšem poměrně ostré okraje rozptylových kroužků a to jak na f2,8, tak i po malém přiclonění (viditelné jsou hlavně u bodových odlesků mimo DOF). Celkově můžeme hovořit o lehce nadprůměrném výkonu. Další fotografie s využitím hloubky ostrosti si můžete stáhnout v plném rozlišení v ukázkových snímcích.