15. FotoVýstava - Jana Vaňourková

Patnáctým pokračováním sekce FotoVýstavy je představení holandské fotografky a cestovatelky českého původu Jany Vaňourkové. Na workshopu Luminografie jsme měli možnost si s Janou povídat o její fotografické tvorbě, prohlédnout tištěné portfolio, naslouchat vyprávěním z dobrodružných cest. O toto vše se s vámi chceme dnes podělit.

Jana Vaňourková, fotografka a cestovatelka českého původu, nyní žijící v Amsterodamu, nás začátkem listopadu poctila návštěvou na workshopu luminografie s Kamilem Vargou. O přestávkách jsme měli možnost prohlédnout si knižní podobu jejího portfolia a hlavně si spolu povídat o její velké vášni – cestování s fotoaparátem nebo fotografování na cestách. Potěšilo nás, když Jana pro Fotoaparát.cz připravila jedenáctidílné vyprávění o Africe, doplněné krásnými fotografickými záběry, před jeho publikováním bychom ji rádi představili.

„I am a citizen of the world, but my soul resides in the Kalahari desert. Being born in a communist country made me want to try all forbidden fruit of the world. After my „liberation“ from the communist regime I could not get enough of crossing borders. My whole life I am in search of Mystery, Romance, Mystique, Unknown, Beauty, Love and Wisdom. I am slowly giving up on Justice.“
Jana Vaňourková

Dobrý den Heleno. Zdravím tebe a čtenáře z Amsterodamu.

Ahoj Jano. Tvé portfolio je rozmanité, úžasná souhra barev, originální. Byla jsem přímo nadšená tvým „knižním zpracováním“, které jsi nám během luminografie ukázala.

Jak bys svou fotografickou práci sama charakterizovala?

Fotografický impresionismus. Snažím se vidět svět jako dítě a těšit se ze všech krás okolo. To opojení je vidět ve zpracování, barva hraje velkou roli jako podbarvující prvek emocí. Snažím se mít jednoduchou kompozici, aby bylo vše přehledné a celkem rychle patrné o co jde, i když často jde o záhadu. Velice si zakládám na názvech fotografií. Nemám ráda explicitní názvy, ty zabíjí fantazii.
Často používám impresionistické fotografické metody, které jsem studovala v Kanadě, jako je panning, několikanásobná expozice, sendvič. To poslední dělám teď už ve Photoshopu, dříve ovšem vše na diapozitivy.

Co Ti přináší?

Radost při tvorbě a při plánování dalších “projektů”, pokoru a úžas nad krásou, harmonií a dokonalostí všeho kolem. Od květinky po vrásky stařenky, od peříčka po písečnou dunu, od třpytu kapek vody na okně až po Mléčnou dráhu. Vlastně, když to shrnu – fotografie mi pomáhá intenzivně prožívat každý okamžik. Smutek z toho, že život je konečný a že ještě spoustu nádherných míst světa a vesmíru nestačím prožít a nepochopím je. Nedostatek času na jiné koníčky jako je čtení, lyžování, jazyky atd.

Jak dlouho své portfolio již vytváříš?

Fotografuji od 15 let, kdy jsem po otci zdědila fotoaparát středního formátu a černou komoru. Od jara 2003 beru fotografii vážně, to znamená, že jsem se začala učit, navštěvovat workshopy a hlavně hodně studovat teorii. Před tímto datem jsem byla fotografující cestovatel. Po tomto datu se vidím jako cestující fotografka.

Máš „knižní“ zpracování stále stejné?

Každý rok se snažím udělat 1 – 2 knižní portfolia s určitými tématy. Letos bylo téma květiny, abstrakce. Loňské portfolio, které jsi Heleno viděla, mělo témata Erotika a la G. O’Keeffe, Homenaje a GAUDI, macro, enigma.

Zkusila sis již mnoho fotografických žánrů. Máš pocit, že jsi některému propadla více? 

Miluji přírodu ještě nepoznamenanou naší civilizaci a exotiku, nicméně mě zajímají všechny, neboť jsem zvídavá a ráda se učím nové věci. U každého fotografického žánru je specifická technika, která se však dá naučit. Nicméně po vizuální stránce mají všechna témata fotografií jedno společné a to je kompozice a vize. Za nejtěžší považuji dokumentární fotografii. Zatím jsem v tomto žánru začátečníkem. Kromě perfektního zvládnutí techniky musí mít dobrý dokumentarista pohotovost, vizi, znalost prostředí a nemůže být lhostejný. Navíc určitou dávku drzosti a být v kondici jak psychické tak fyzické. Dokumentární fotografie je pro mne ta nejvyšší meta.

Co při fotografování upřednostňuješ? (teoretické znalosti, vlastní nápady, kreativitu, technické vybavení, zkušenosti druhých,…). 

Při fotografovaní musí být hlavně vášeň. Té se nedá vůlí poručit, nicméně se může začít pěstovat ve správné týmové práci. Osobně se domnívám, že teoretické znalosti kompozice jsou asi nejdůležitější. Technické vybavení se dnes příliš přeceňuje. Některé své nejlepší fotky jsem udělala velice prostým fotoaparátem. Je to jako byste se ptala malíře, jakým štětcem maluje. Technika je pouze nástroj k vytvoření něčeho, co vzniká v mozku. Kreativita, ano. Ráda překračuji hranice pravidel. Ovšem nejdříve člověk musí tato pravidla znát. Pořád se vzdělávám výukou kompozice, v mé fotografické knihovničce mám určitě více jak 60 knih. Z toho asi polovinu učebnic fotografie a druhou polovinu portfolia různých fotografů. Vlastním dokonce i obecné učebnice kreativity – např. od Itala de Bono. Samozřejmě od druhých se člověk učí a inspiruje, proto také ráda navštěvuji různé workshopy v různých částech Světa.. Každý učitel má úplně jinou metodu výuky a jiné priority. České kurzy a workshopy se vyznačují velmi často autoritativní učící metodou, je zde málo interakce učitel – studenti, vzájemné inspirace a týmové práce.

Našimi čtenáři jsou často i fotografové – zájemci o techniku. Jakou fotografickou výbavu používáš nejraději? 

Vlastním řadu analogových a digitálních Nikonů.

Je pro Tebe typ fotoaparátu důležitý?

Ne. Kromě jedné věci. Velice využívám funkce MULTIPLE EXPOSURE na mém NIKONU D200. Jinak musí být dobře ovladatelný a pěkně ležet v dlani.

Víme, že cestování je tvou velkou vášní i snem už od malička. Která země Tě na cestách nejvíc zaujala, nemáš po ruce nějakou zajímavou historku? 

Nejraději mám opravdu jih Afriky. Jinak miluji návštěvy zemí středního východu až po Indii. Je to tím, že jsem tam strávila mládí. Procházka po suku je vizuální a voňavé opojení. Obdivuji Čínu a Číňany. Jsou země, kam se musím vracet a země, kde je mi dobře. Jako USA, Kanada, Austrálie a většina Evropy. Málokterá země se mi nelíbí, nicméně existují místa, kam už podruhé nemusím. Historek je moc, nebudeme předbíhat, některé budou v mém povídání. Snad jen jednu. Jak jsem se dostala na jih Afriky poprvé. Bylo to v roce 1985 a byla to náhoda. Řekli jsme si s manželem, že kam píchnu prstem do globu, tam pojedeme. Paul globus roztočil a já píchla na jih Afriky. Osud?

Co Tě při fotografování krajiny v Africe nadchlo nejvíc? 

Myslím, že se to čtenáři brzy z mého povídání dozví. Je to něco, co se velice těžko popisuje. Je to rudá půda, prostor, divočina a určitě „déja vu“. Jako bych byla původem Křovačka z Kalahari. Je to intuice, člověk se tam prostě cítí báječně. Miluji pouštní kraje, čistím si tam duši. Člověk se vrátí domů a je (bohužel jen určitý čas) nad věcí. Zjistí, co je opravdu důležité a co je balast.

Čím se focení krajiny v Africe liší od toho u nás? 

Například v jižní Africe je západ slunce vždy neuvěřitelné divadlo. Je to dáno tím, že na západě je poušť a písek (prach) pouště ve vzduchu, a tím se tak nádherně barví obloha do těch ač kýčovitých pruhů oranžové a červené. Příroda na okamžik ztichne, jakoby všichni živočichové měli smysl pro krásu a kochali se s námi.

Afričané. Jací jsou? Máš mezi nimi přátele?

Lidé jsou vstřícní a usměvaví. Máme hodně známých a přátel v Jižní Africe a v Namibii a dokonce i v Botswaně. Fascinuje mě jejich pionýrský duch, nutnost improvizace, intenzivní prožívání dne. Jsou velmi pohostinní. Jsou to lidé, kteří si také prožili své a žijí v divočině, tím pádem jsou pro nás zajímaví a krásně se s nimi povídá. Jsou velmi hrdí na Afriku, milují ji a pokud emigrují, mají silné „heimweh“.

Do Afriky se hodně jezdí na safari. Absolvovala jsi nějaká? Jsou nebezpečná? Pověz nám o nich. 

Safari mám opravdu už mnoho za sebou. V JARu, Namibii, Botswaně, Zimbabwe a Svazijsku. Je to pro mne asi to nejkrásnější, co se dá prožít. Vždy si ale vůz řídíme sami. Nedá se to srovnat, když jsou turisté nacpáni do autobusu či mikrobusu. Je to jakoby měli Afriku zprostředkovanou ve filmu či jezdili v zoologické zahradě. Historek je mnoho, však počkejte na vyprávění. Už nás 1 km honil obrovský slon. Jindy jsme za prudkou zatáčkou narazili na 3 nosorožce, kteří blokovali naši písečnou silnici. Člověk získá velkou pokoru před divokou přírodou a uvědomí si, že nemusí být vždy vítěz a že ničí ten původní přírodní ráj obrovským tempem.

Dá se říci, že jsme se dnes zaměřili víc na „praktickou“ část Tvého portfolia. Na tu, která má užší spojitost s připraveným seriálem fotopříběhů z Afriky, na který se již těšíme. Tu mystickou část, která čiší z Tvých originálních abstrakcí, nechme zatím pro nás dále tajemnou.

Co bys popřála našim čtenářům nebo účastníkům kurzů z Fotoinstitut.cz při jejich cestách jak po světě, tak těch fotografických? 

Přeji všem dobré světlo, oči otevřené, málo spěchu, všímejte si i maličkostí v blízkém okolí domova. Všude je krása, jen ji uvidět. A končím radou, která určitě v digitálním věku je radou nad zlato – nedělejte špatné fotky! (= přemýšlet před cvaknutím spouště).

Bylo mi ctí se podělit o své názory na fotografii s Vámi čtenáři a Heleně děkuji za příležitost a velmi zajímavé otázky. Doufám, že se Vám povídáni o Africe bude líbit. Mám ráda zpětnou vazbu, takže mi pište! Velice ráda Vám odpovím.

Pro zájemce o cestu do Afriky. Každoročně pořádá Jana s holandským manželem Paulem FOTO expedici do NAMIBIE s malou skupinou fotografů.. Koncem dubna 2008 plánuje další 16 denní výpravu. Každá dvojice fotografů dostane svůj terénní vůz. 

Kontakt na Janu : email Jana a podívejte se na www.tsoatsoa.com

A nyní se již můžete podívat na snímky.

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • Igor Šperka
    Igor Šperka
    13.12.2007 17:52

    Potesilo moje oko. Prijemne fotecky, je vdiet velky talent. Len tak dalej, drzim palce!

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (1)

Tisknout článek

Nejčtenější články:

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace