Zvětšování v „černobílé“ fotokomoře IV.

PO PRVNÍM ZVĚTŠOVÁNÍ SI NECHTE DOSTATEK MÍSTA NA DOJMY

Doufám tedy, že se vám v temné komoře dařilo a že první hmatatelné výsledky máte k dispozici. Jak jsem již uvedl, nenechte se otrávit, když se vám dobrá fotografie napoprvé nepodaří. V případě, že se to ale nezdaří ani napodruhé či napotřetí, zkuste kontaktovat někoho ze svých kolegů, protože někde nejspíš děláte kardinální chybu. Potom se do intimního prostředí komory zase vraťte a uvidíte, že to půjde.

Zde je odkaz pro ty, co neměli možnost si přečíst předcházející díl:
Zvětšování v černobílé komoře III.

O filozofii práce v temné komoře by se daly patrně napsat romány. Každý z nás, kdo uvnitř pobyl několik let života, má své osvědčené postupy, jak si poněkud rutinní práci oživit a jak třeba celou noc vydržet v komoře s nadšením pracovat a nedívat se na hodinky.

Základem je podle mého názoru právě ono nadšení. Nemělo by vám po několika desítkách či stovkách zvětšených fotografií vyprchat. Proto dbejte, abyste si v komoře vytvořili příjemnou, tvůrčí atmosféru. Máte-li rádi muziku, kvalitní reprodukční zařízení by nemělo chybět, o tom, že byste měli mít vše po ruce a dokonale promyšlené, jsem již psal v minulých dílech. Věřte, že je to důležité.

A ještě něco: Nepřistupujte k práci v komoře s nějakou umělou nutností, otráveně nebo s pocitem, že zvětšováním nějak výrazně zbohatnete. Nebude tomu tak! Dokonalá černobílá fotografie, to je množství postupných, dílčích kroků a hodně času, který vám stejně nikdo nezaplatí!

FOTOGRAFIE JAKO MILENKA

Mě samotnému se osvědčilo přistupovat k fotografování (tedy i ke zvětšování) stejně, jako my, muži, přistupujeme k ženám, chcete-li milenkám: Musíme si je neustále hýčkat, mazlit se s nimi a vztah prohlubovat, jinak nám uvadnou, zevšední a co víc, možná i utečou! A to nesmíte dopustit! Věřím, že oddaný milenecký poměr ke krásce zvané Fotografie může vydržet na celý život a těžko jím mohou sebevětší životní poryvy zacloumat. A bude-li vaše nadšení sdílet nebo alespoň chápat také vaše rodina, máte vyhráno!

Fotografie je pevný bod na rozbouřeném moři, bezpečný přístav, do kterého se rádi vracíme… Vyčleňte si jednu hodinu týdně, abyste se zastavili, s láskou uspořádali archiv a pořádně prohlédli kontakty. Nad nimi se toho totiž můžete nejvíce dozvědět nejen o svém fotografickém vývoji, ale hlavně o svém pohledu na svět okolo sebe.

JAK SE VYHNOUT RUTINĚ

ANEB SPECIÁLNÍ FOTOGRAFICKÉ POSTUPY

Strávíte-li ve fotokomoře určitou dobu, za čas zjistíte, že některé rutinní, stále se opakující postupy můžete dělat poslepu. Začnete si věřit, ale současně možná začnete být přezíraví a žít v domnění, že už všechno umíte a s příliš kontrastním nebo poškrábaným negativem si bez problémů poradíte. V té chvíli je nejlepší, když zajdete do nejbližšího fotokroužku nebo na výstavu, abyste zjistili, že jste pořád jen a jen na samém začátku. Kdo propadne rutinně a stereotypu, přestane ho začas v komoře bavit pracovat. „Však lze
volný čas strávit i jinak a lépe, ne?“, řekne si.

Jak těmto pocitům čelit? Přece tím, že budete neustále zkoušet něco nového. Umíte již zvětšovat dokonale na formát pohlednice? A zkusili jste někdy zvětšovat na 30×40 cm? Aha, to je fuška, co? A co fotografická maska, kterou pečlivě vyříznete okolo portrétu milované osoby a vyrušíte nežádoucí pozadí? Pokuste se masku s tvrdého kartonu vyrobit a vyřezat alespoň obrysy vyfotografovaných geometrických tvarů, ani to není žádná legrace a mnozí z vás raději utečou k počítačovým programům – taková kouzelná hůlka ve Photoshopu, to je věc, viďte! A ještě k tomu jste hotovi za pár minut, zatímco žiletkou jste si pořezali prsty a stejně dokonalého výsledku nedosáhli!

Dalším, ve fotokomoře hojně používaným postupem, je tzv. zdůraznění středu snímku, když například okolo portrétu vystřihnete ovál z tvrdého kartonu nebo polopropustného papíru, ten nalepíte na špejli a rychlými pohyby při zvětšování ztmavíte okraje snímku (portrét svítíte standardně, okolí víc).

Poslední zajímavůstkou, o které se zde zmíním, je tzv. fotogram. Vyzkoušejte v praxi: Na fotopapír pod zvětšovák poskládejte různé předměty, papír osviťte a vyvolejte. Budete-li se pečlivě věnovat výběru předmětů (vhodné jsou ty ploché jako hřebeny a tužky), možná si zanedlouho vyrobíte pěknou dekorativní fotografii na stěnu obýváku…

A co teprve zvláštní fotografické postupy? Znáte alespoň některé a troufnete si na ně? Je sice nad rámec tohoto textu uvádět vyčerpávající přehled speciálních fotografických postupů, ale stručnému výčtu úprav zvětšenin bychom se přece jen věnovat měli.

Tou nejjednodušší úpravou je tónování hotových fotografií. Nepotřebujete žádné zvláštní znalosti, stačí si za dostupný peníz (něco přes sto korun) ve specializovaném obchodě koupit potřebné chemikálie – dostanete je v sadě (bělič a vlastní tónovač). Budete-li mít štěstí, budou mít na výběr více barev – kromě nejžádanější hnědé také třeba modrou nebo červenou. Pozorně si přečtěte návod a vyzkoušejte, je to snadné. Ze své praxe mohu jen doporučit netónovat již osušené, ořezané a hotové fotografie, ale ty, které máte ještě v misce pro závěrečné praní. Fotografie určené pro tónování byste také měli zvětšovat zvlášť, protože je nutné abyste pod zvětšovákem přidali více světla a snímek zhotovili s větším důrazem na tmavé odstíny. Příliš světlá fotografie totiž poskytuje jen nedostatečný efekt. Na tónování byste měli mít k dispozici tři misky. Do jedné nalijete bělič (v něm z fotopapíru zmizí veškerá kresba), v další bude přerušovací lázeň a v poslední tónovač. Dbejte na to, aby teplota roztoku s vlastním tónovačem byla mezi +25 až +30?C – jen tak dostanete opravdu teplé barvy! Závěrečné dokonalé vyprání je snad už samozřejmostí…

Další speciální fotografické techniky již tak jednoduché nejsou. Z těch nejznámějších jmenujme alespoň izohélii. Snímek zpracovaný tímto postupem má většinou jen dva tóny – černou a bílou (existují ještě vícetónové izohélie). Velmi zjednodušeně řečeno vzniká izohélie velmi strmým postupem při zpracování filmu a fotopapíru – tzv. vyvoláváním na vysoký kontrast (také fotografovaný objekt již musí být kontrastní, dobrým námětem je např. pouliční lampa nebo portrét). Druhým nejznámějším efektem zpracování černobílých fotografií je tzv. Sabattierův jev. Opět velmi zjednodušeně řečeno – jde o jev, který vzniká během vyvolávání exponovaného materiálu, když je fotografická vrstva osvětlena rozptýleným světlem (nejčastěji žárovkou). Výsledkem je snímek, který je zčásti inverzní (některé části hotové fotografie vypadají jako negativ).

Budete-li se chtít těmto technikám věnovat více, nezbývá než studovat odbornou literaturu. Z vlastní praxe vám mohu doporučit zejména publikaci J. Poláška „Amatérská fotografie a fotografika“, kterou v roce 1986 vydalo pražské nakladatelstvím Merkur (dosud je k mání na burzách, v knihovnách a také na ni třeba narazíte v některém zapadlém knihkupectví s odbornou literaturou).

K tomuto tématu mi dovolte ještě jednu poznámku: Podle mého názoru jsou v současnosti speciální fotografické techniky odsunuty na vedlejší kolej. Možná, že jejich čas opět přijde, ale těžko se vrátí ty tisíce fotografií, které houfně vznikaly například ve 30. a zejména 60. a 70. letech 20. století, kdy v každém fotokroužku se zejména izohélii pečlivě a mnohde také vášnivě věnovali a společně experimentovali. A proč ona vedlejší kolej? Jednak je to vysoká pracnost a náročnost při zpracování a druhak, a to je důvod podstatnější, skvělou izohélii vytvoříte jedním kliknutím myší v počítačovém programu Photoshop. Více snad už ani není třeba dodávat…

DOBRÉ FOTOGRAFIE MUSÍ BÝT VIDĚT!

Je pravda, že ze svého okolí znám příklady lidí, kteří celé roky vysedávají v temné komoře, ale přestože víte, že se jim docela daří, pořádnou fotku od nich nikdy neuvidíte. Stačí jim v klidu si zvětšovat a vymýšlet a nemají potřebu své práce nikde ukazovat. Podivíni, řekli byste.

My ostatní takoví nejsme. Mám zato, že právě veřejná prezentace snímků může být pro autora vzpruhou k další práci. Když oželíte čas a peníze, není zase takový problém své snímky někde prezentovat. Pominu-li internet a jeho nepřeberné možnosti, tak jsou tu ještě fotografické časopisy a hlavně kulturní a sportovní dění ve vašem městě a obci. Vezměte foťák a vyražte do terénu! A podaří-li se vám nějaký snímek, zajděte za pořadateli a věnujte jim ho. Příště už třeba dostanete peníze na materiál (spíš ale ne!). Odměnu ale přesto dostanete: Váš snímek se objeví ve vývěsce nebo v místních novinách či časopise. Nepohrdejte tím. Když bude dobrých snímků víc, brzo se najde někdo, kdo si toho všimne a nabídne vám třeba prezentaci ve větším rozměru. Různých kaváren či knihkupectví, knihoven a muzeí, kde mají vyhrazen prostor na výstavy amatérských fotografií, je dnes dost a dost i v malých městech. A budete-li se namísto reportáže nebo dokumentu chtít spíš věnovat krajinářské fotografii nebo fotografii tzv. užité (zátiší, resp. reklama), stačí pro začátek kontaktovat nějaký fotokroužek ve vašem okolí, kde vám s prvními kroky určitě rádi pomohou. Vážnější zájemci by se měli přihlásit ke studiu fotografického kurzu či specializované školy (Slezská univerzita, Pražská fotografická škola ad.). Ale: I velcí fotografičtí mistři nikdy do žádné školy nechodili a přesto jejich práce patří k absolutní české, či světové špičce. Na rozdíl od jiných měli možná větší špetku nadání, ohromnou dávku vytrvalosti, trochu štěstí a hlavně touhu neustále na sobě pracovat…

O jedno vás ještě v této souvislosti prosím: Ještě před několika lety se nejen na stránkách odborného tisku vedly rozsáhlé polemiky na téma, zda fotografie je či není svébytnou uměleckou disciplínou. Dnes není pochyb o tom, že jí je! (I když tzv. vážná fotografie trpí faktem, že na rozdíl od malířského plátna má fotoaparát k dispozici každý a všichni si své výtvory můžeme nechat zhotovit ve stovkách kusů na minilabu.) A když už fotografie umění je, přistupujte tak k ní, prosím. V případě, že své snímky budete kdekoli prezentovat, snažte se, abyste výsledek své práce nepředávali jako kus bezcenného umaštěného papíru. Minimálně na zadní straně byste měli mít základní údaje o své osobě s vyhrazením autorských práv (ta jsou v naší zemi soustavně porušována). V případě výstavy dbejte na řádnou adjustaci. Rámečky, zajímavé formy zvětšení, pasparty různých tvarů a barev – možností a námětů na další úpravy je nepřeberné množství. Neponechejte nic náhodě a když si výstavní plochu nedotvoříte přímo sami, dbejte, aby vaše práce dostali adekvátní prostor ve smyslu estetického vnímání i samotné fyzické plochy.

Jak už jsem uvedl výše, zpracováváním černobílé fotografie lze jen ztěží zbohatnout, zato můžete lidem ve svém okolí, ve svém městě či kraji udělat hodně, hodně radosti a pohladit je na duši. A to je možná to nejdůležitější poslání fotografie, magických obrázků, na kterých se zastavil jednou provždy čas!

Dobré světlo vám přeje

Pavel Charousek

I k tomuto závěrečném dílu povídání o zvětšování v černobílé fotokomoře jsem přiložil několik svých fotografií k potěše sobě vlastní a doufám, že i vás, čtenářů tohoto serveru! Budete-li mít pocit, že byste chtěli napsané okomentovat nebo se na něco zeptat, neváhejte a vstupte: Dveře jsou otevřeny!

A někdy příště snad zase nashledanou!

Ponámka: Kliknutím na foto dostanete jeho zvětšeninu a u ní pak najdete bližší vysvětlení k fotografii.

Odkaz na předchozí díly:
Černobílá fotokomora I.
Černobílá fotokomora II.
Černobílá fotokomora III.