Test objektivu Sigma 18-50/2,8 EX DC Macro

Technická specifikace

Rozsahem 18–50 mm (EQ 29–80 mm) se Sigma 18–50/2,8 EX DC Macro právoplatně řadí do velké rodiny základních zoomů pro APS-C formát a s jinými těly ji ani nelze použít. Vysoká světelnost (f2,8) v celém rozsahu ale jasně ukazuje, že nejde o žádný low-end. Největší změnou oproti minulé verzi je pak snížení minimální zaostřovací vzdálenosti na 20 cm s maximálním zvětšením v poměru 1 : 3, které ji předurčuje i pro makrofotografii.

V ruce dělá Sigma 18–50/2,8 EX DC Macro dojem malého kompaktního objektivu s velmi dobrou konstrukcí. Dílensky je testovaný objektiv na velmi dobré úrovni. Zvláštní kouzlo mu propůjčuje charakteristická „sametová“ povrchová úprava, kterou se v současnosti chlubí celá řada EX. Celkově konstrukce působí „kovovým“ dojmem a rozhodně nemáte pocit, že v ruce držíte kus křehkého plastu a to i přesto, že se nejedná o celokovový objektiv. Ostřící prstenec je tradičně umístěn před zoomovacím a žádný z nich nevykazuje sebemenší vůli. Díky vnitřnímu systému ostření se neotáčí přední člen objektivu. Filtrový závit má průměr 72 mm, což usnadňuje práci s filtry a filtrovými systémy. Při změně ohniskové vzdálenosti dochází k vysouvání předního členu.

To ovšem není v této cenové třídě nic neobvyklého a díky nulové vůli nejde o žádné negativum. Bajonet je kovový a přepínač AF/MF je umístěn intuitivně na levé straně. Malou perličkou ovládacích prvků je pak „širokoúhelnický zámek“, který jediným stisknutím zablokuje objektiv na nejkratší ohniskové vzdálenosti 18 mm (EQ 29 mm). K objektivu je standardně dodáváno praktické polstrované pouzdro a tvarovaná sluneční clona. Další (pro test nepodstatné) detaily technické specifikace objektivu si můžete najít na českých stránkách výrobce www.sigma-foto.cz. A nyní se pojďme podívat, jak se Sigma 18–50/2,8 EX DC Macro osvědčila v praxi!

Rozlišení objektivu – MTF 50 v LW/PH

Metodika: jde o laboratorní měření, kterým zjišťujeme rozlišovací schopnost objektivu. Spočívá ve vyfocení speciálního obrazce při rovnoměrném osvětlení. Snímky jsou pak následně zpracovány v počítači a míra rozlišení je uvedena v jednotkách LW/PH neboli „Line Widths per Picture Height“. Číslo tedy udává počet horizontálních čar, které je ještě objektiv schopen vykreslit. Všechny fotografie jsou z formátu RAW převedeny v programu Digital Photo Professional 2.1 a to pouze s minimálním softwarovým doostřením (úroveň 2 z 10). Při vyšší intenzitě doostření by sice bylo dosaženo lepších výsledků, ale zároveň by se rozdíly stávaly méně viditelnými a to rozhodně není pro případné porovnávání objektivů vhodné. Maximální hodnota pro Canon EOS 350D (8 Mpx) je přibližně 2100 LW/PH. Jde ale o jakousi „metu snů“, které prakticky žádný objektiv (pokud budeme brát průměr rozlišovací schopnosti uprostřed a na okraji snímku) nemůže dosáhnout a pokud ano, jedná se o objektiv, který je daným rozlišením omezen. Obecně nad 1600 LW/PH považuji výsledky za velmi dobré a nad 1800 LW/PH jako vynikající. Více o této metodě si můžete přečíst na stránkách výrobce softwaru www.imatest.com.

Na krátkém konci podává objektiv dosti kontroverzní výkon. Uprostřed snímku kreslí objektiv už po malém zaclonění skutečně excelentně a pohybuje se v hodnotách, které jsou pro zoom velmi pozoruhodné. Pravým opakem se bohužel stává výkon objektivu na krajích snímku, kde dochází k velkému poklesu ostrosti, který je nejmarkantnější při nejnižších clonách. V nejvyšších clonách se naopak začíná projevovat difrakce a navíc rozdíl kresby ve středu a na kraji záběru zůstává velký.

Na 24 mm se již situace výrazně lepší. Střed snímku sice není natolik ostrý jako na 18 mm, ale i přesto se pohybuje na velmi dobré úrovni. Rozdíl mezi středovou a okrajovou oblastí snímku už je citelně menší (ve „zlatých clonách“ skoro neznatelný) a kromě nejmenšího a největšího zaclonění nepředstavuje výraznější problém. Při nejvyšších clonách se opět projevuje relativně velká difrakce.

Ohnisková vzdálenost 28 mm se může právem pochlubit vynikající úrovní středové kresby už na „plnou díru“. Pouze na vysokých clonách se projevuje difrakce. Na druhou stranu kresba na okraji snímku se opět ukazuje jako slabé místo objektivu a citelně degraduje kvalitu snímku při nižších clonách.

Na ohnisku 35 mm podává objektiv nejlepší výkon . Kresba ve středu snímku je na velmi dobré úrovni a za zmínku stojí především mnohem menší vliv difrakce a zanedbatelné rozdíly mezi okrajem a středem při nejvyšších clonách. Negativem nadále zůstává kresba v okrajových partiích při nízkém zaclonění.
Na dlouhém konci oproti výkonu na 35 mm dochází k mírnému poklesu celkové ostrosti ve středu snímku. Pokles úrovně ostrosti na okraji je ale mnohem strmější a při malém zaclonění opět představuje poměrně vážný problém. Při nejvyšších clonách se už objektiv chová velmi dobře a to hlavně díky malému vlivu difrakce.

V konečné bilanci se Sigma 18–50/2,8 EX DC Macro paradoxně jeví spíše jako objektiv, který je předurčen pro použití při vyšších clonových číslech a rozhodně ne pro focení „na plnou díru“. Výkon ve středu snímku je poměrně stabilní a na velmi dobré úrovni. Na okraji snímku už není situace tak přívětivá. Především při malém zaclonění je pokles ostrosti směrem od středu velmi výrazný a k dostatečnému zlepšení většinou dojde až po přiclonění na f8, což ani v nejmenším není pro objektiv se světelností f2,8 příliš dobrý výkon.