Test objektivu Sigma 18-50/2,8 EX DC Macro

Chromatická aberace

Metodika: chromatická aberace je další věc, kterou můžeme přesně změřit na stejném obrazci jako hodnoty rozlišení v LW/PH. Obecně platí, že pokud je menší než 0,5 px, nepředstavuje většinou žádný problém. V rozsahu 0,5 – 1 px ji nevidíme, pokud ji nehledáme. Pokud překročí velikost 1 px, stává se již velkým problémem, protože je jasně viditelná a nad 2 px se už jedná o velmi špatný, ne-li katastrofální, výsledek. Jelikož bývá chromatická aberace problémem hlavně na okrajích snímku, zaměřil jsem se pouze na tuto část. Je nutné si ale uvědomit, že testovací obrazec není focen v nijak extrémních světelných podmínkách a proto může být chromatická aberace, v závislosti na světelných podmínkách, v terénu mnohem větší!!!

Chromatická aberace představuje jedno z nejslabších míst Sigmy 18–50/2,8 EX DC Macro a to hlavně na nejkratších ohniskových vzdálenostech, kde při malém zaclonění překračuje místy hodnotu 1 px. Laboratornímu měření pak daly za pravdu praktické výsledky v terénu (viz ukázkové snímky), kde působí tento jev místy velmi rušivě. Pouze od ohniska 35 mm výše je chromatická aberace dostatečně potlačena a nepředstavuje vážnější problém.

Zkreslení

Úroveň zkreslení Sigmy 18–50/2,8 EX DC Macro je typická pro základní objektivy s proměnlivou ohniskovou vzdáleností. Na krátkém konci vykazuje poměrně silné soudkovité zkreslení, které může být problematické například při focení architektury. Při ohniskové vzdálenosti 24 se projevuje jen slabé zkreslení. Na 28 mm je distorze takřka neznatelná a při delších ohniskových vzdálenostech se projevuje mírné poduškovité zkreslení.

Vinětace

Metodika: normální vinětaci objektivu můžeme velmi dobře demonstrovat na rovnoměrně nasvíceném „puntíkovaném“ obrazci. Všechny snímky jsou vyfoceny s korekcí expozice 0EV a následně bez jakýchkoliv úprav histogramu převedeny do formátu JPG. V počítači je pak v úrovních nastaven bílý bod na střed snímku, čímž je vinětace ještě zvýrazněna pro pohodlnější srovnávání objektivů mezi sebou. Druhou částí je ověření praktické vinětace (úprava snímků je stejná jako u normální vinětace). Hlavní myšlenkou této metody je skutečnost, že v některých žánrech fotografie (např. krajinářská fotografie) se málokdy obejdeme bez použití obroučkových filtrů (např. CPL), filtrových systémů (např. tolik rozšířený Cokin P-systém) nebo obojího naráz. Obecně platí, že s nasazeným klasickým (ne slim verze!) CPL by objektiv neměl vinětovat, pokud se nepohybuje v ultraširokoúhlých ohniscích. U Cokin P-sytému je hlavním kritériem ohnisková vzdálenost 28 mm (EQ pro kinofilm), od které je Cokin P-systém doporučen. Nasazení CPL spolu s Cokin P-systémem je pak už jen jakousi „bonusovou zkouškou“ schopností testovaného objektivu. Ve všech měřeních je držák Cokin P-systému otočen do své nejchoulostivější polohy a to do náklonu cca 45°.

Sigma 18–50/2,8 EX DC Macro, stejně jako každý objektiv pro APS-C, vykresluje v rovině snímače menší obrazový kruh. Díky tomu mají tyto objektivy větší tendenci k vinětaci. To ale paradoxně vůbec neplatí pro testovaný objektiv! V normální vinětaci ukazuje Sigma 18–50/2,8 EX DC Macro bezesporu excelentní chování. Jedinou situací, kdy je mírná vinětace pozorovatelná (a to pouze na jednolitých plochách) je krátký konec 18 mm (EQ 29 mm) na „plnou díru“ (f2,8). Na všech ostatních clonách a ohniscích je vinětace nulová nebo v praxi zcela nepozorovatelná. Skutečně vynikající výsledek!

Ve výsledcích praktické vinětace se už ale specializace objektivu pro APS-C začíná projevovat. Použití CPL je bezproblémové a kromě velmi malého zvýšení úrovně vinětace do ohniskové vzdálenosti 24 mm (EQ 38 mm) nepředstavuje žádný problém. S nasazeným Cokin P-systémem mohou nastat vážnější problémy pouze na krátkém konci, kdy může držák v malé míře zasahovat do rohů snímku. Pokud použijeme CPL s Cokin P-systémem naráz, musíme bohužel počítat s komplikacemi až do ohniskové vzdálenosti 24 mm (EQ 38 mm). Především na krátkém konci držák Cokin P-systému výrazně zasahuje do snímku. Obecně v praktické vinětaci podává Sigma 18–50/2,8 EX DC Macro lehce podprůměrný výkon a to především díky nepřesvědčivému výsledku s Cokin P-systémem na 18 mm (EQ 29 mm) spolu s nemalým zásahem do zorného úhlu v kombinaci s CPL.

Ovládání v praxi

Ovladatelnost Sigmy 18–50/2,8 EX DC Macro je na dobré úrovni. Zoomovací prstenec má přiměřenou tuhost a – i přes poměrně malé rozměry objektivu – dostatečně velkou plochu úchopu, která v případě potřeby velmi ulehčuje rychlou změnu ohniska. Ostřící prstenec už ale má své „mouchy“. Nová verze sice může zaostřit už od 20 cm, díky čemu ji můžeme využít i při makrofotografii, ale rozsah na ostřícím prstenci je dosti krátký (cca 40°/3cm po obvodu prstence). To při manuálním ostření na malý objekt ve velké blízkosti nemusí být příjemné. Pro AF režim není objektiv vybaven ultrarychlým ostřením (u Sigmy HSM). Standardní ostřící mechanismus není nijak výrazně pomalý, nicméně pokud fotíte „akční“ záběry, může vás i tak připravit o nejeden rozhodující okamžik mimo jiné proto, že neposkytuje možnost manuálního zásahu během ostření, jako je tomu u HSM technologie. Také vhodnost pro makrofotografii je absencí HSM ostření omezená a to hlavně u pohybujících se motivů (např. hmyz).

Ostrost v praxi

V praktickém nasazení podávala Sigma 18–50/2,8 EX DC Macro výkony prakticky shodné s hodnotami naměřenými v laboratorních podmínkách. Jedinou výjimkou se stala kresba ve středu snímku na ohnisku 28 mm, která velmi zaostávala za výbornými výsledky naměřenými v laboratoři, přičemž na kraji snímku se s nimi shodovala (podobná „anomálie“ se v průběhu celého testu už nevyskytla). Jako slabina testovaného objektivu se opět potvrdila citelně slabší úroveň ostrosti v okrajových částech snímku při malém zaclonění.

Chování v protisvětle

V případě jednoho silného zdroje světla podává Sigma 18–50/2,8 EX DC Macro velmi slabý výkon. V přímém slunečním svitu se přes celý snímek tvoří jasně viditelný závoj, který sílí směrem ke zdroji světla. Bohužel dochází také k tvorbě nepříjemných barevných reflexů, které jsou natolik velké, že jejich pozdější vyretušování je velmi obtížné a v některých situacích takřka nemožné.
Naproti tomu nemá testovaný objektiv problémy s více slabšími zdroji světla (např. při noční fotografii města. V této situaci si ponechává velmi dobrý přenos kontrastu a nedochází ani ke zřetelné tvorbě „prasátek“. Obrázek 16 si můžete níže (v ukázkových snímcích) stáhnout v plném rozlišení.

Bokeh

Výrazem bokeh se označují estetické kvality částí snímku, nacházejících se mimo hloubku ostrosti (DOF). Vzhled a tvar rozptylových kroužků (míst, do nichž se zobrazí nezaostřený bod) ovlivňuje velké množství faktorů, mimo jiné konstrukce objektivu, tvar a počet lamel clony a nastavené zaclonění. Za příjemně působící jsou obvykle považovány rovnoměrně osvětlené rozptylové kroužky s neostrými okraji („krémový bokeh“), rušivě naopak působí ostře ohraničené mnohoúhelníky, které vznikají při výraznějším zaclonění, má-li clona v objektivu malý počet lamel – tento efekt do jisté míry omezuje použití zakřivených lamel. Samotná velikost otvoru clony samozřejmě ovlivňuje i hloubku ostrosti, takže čím menší clonu použijeme, tím jsou rozptylové kroužky větší.

Na obrázku si můžete prohlédnout, jak Sigma 18–50/2,8 EX DC Macro na jednotlivých clonách podává oblasti mimo DOF. Rozptylové kroužky mají na nižších clonách příjemný kruhový tvar a pouze při vyšším zaclonění získávají podobu mnohoúhelníků. V praxi si ale spíše všimneme jiné vlastnosti – jejich dosti ostrých okrajů. Ty působí v rozostřené oblasti poměrně rušivě především u drobných odlesků a to i při nejnižších clonách včetně f2,8. Díky tomu nemůžeme v žádném případě hovořit o výborném bokehu, kterým se mohou pyšnit pouze nejlepší objektivy (většinou) s pevnou ohniskovou vzdáleností, ale spíše o nadprůměrném výsledku. Další fotografie s využitím hloubky ostrosti si můžete stáhnout v plném rozlišení v ukázkových snímcích.