Pákistánské obrázky II
V sobotu, 8. října 2005 v 8:15 se v Pákistánu zastavil čas. Většina lidí se právě probouzela nebo ještě spala, když severní oblasti země zasáhlo smrtící zemětřesení o síle 7,6 stupně Richterovy škály. Zahynulo nejméně 87.000 lidí, tisíce dalších utrpěly vážná zranění a miliony přišly o domov. Jak vypadá Pákistán "rok poté" se zajela podívat Dana Kovaľová, redaktorka zahraniční redakce ČTK.
SORRY, MEM, NO INGRÍZ HÍR
Když jsem začala cestu chystat, stal se pro mě hlavním a nejdůležitějším zdrojem informací průvodce Lonely Planet „Pakistan and Karakoram Highway“. V češtině zatím žádný bedekr neexistuje a knížky Lonely Planet snažící se cestovatelům usnadnit výlety i do těch nejopomenutějších koutů světa jsou všeobecně hodně užitečné a spolehlivé. Problém je, že vycházejí jednou za tři roky. Můj průvodce Pákistánem je z roku 2004 – a dva roky jsou dost dlouhá doba pro zemi, která se snaží zapracovat na rozvoji turistického ruchu a krom toho nasedla do vlaku informačních technologií a snaží se dohnat sousední Indii.
V říjnu loňského roku navíc Pákistán postihlo silné zemětřesení, které si vyžádalo více než 80.000 obětí, zasáhlo do života více než tří milionů lidí v postižených oblastech a podstatně změnilo vzhled měst a krajiny v části Kašmíru a Severozápadní pohraniční provincie. Zároveň se ale odrazilo i v takových věcech, jako jsou ceny pokojů v hotelích, které zvedl příliv humanitárních pracovníků a novinářů z celého světa, anebo v přístupu k práci žen, jež jsou po smrti manžela nuceny starat se o obživu rodiny.
To všechno jsou okolnosti, které lze připsat na vrub času a nepředvídatelným událostem. Co ale pro oblasti, jež jsem navštívila, považuji za krajní eufemismus, je věta z Lonely Planet: „In Pakistan is English widely spoken“ – angličtina je v Pákistánu široce rozšířená. Inu, s výjimkou velkých měst a turisticky atraktivních oblastí, není.
Že bych mohla mít s domlouváním v angličtině problémy, jsem zjistila už ve chvíli, kdy jsem začala obvolávat hotely v Rávalpindí, abych si obstarala nějaký pokojík. V hotelu označeném v bedekru jako „mid-range“ – střední třída – jsem se po několika zdvořilých pozdravech a dotazu: „Mluvíte anglicky, prosím?“ dočkala odpovědi: „Sorry, mem, no ingríz hír.“ A zavěšeného sluchátka.
V oblastech, kde jsem projížděla nebo pobývala, všeobecně platilo, že několika anglickým slovům rozumí každý a už mrňavý kluk se školní brašnou na zádech umí vyměnit dvě, tři anglické zdvořilostní fráze. Jakmile ale dojde na souvislejší komunikaci, byl to problém i u lidí, kteří by měli mluvit anglicky z titulu své profese – například policisté či hoteloví recepční – a bez tlumočníka jsem se neobešla.
Díky němu jsem se ale dostala na místa, kam bych jinak pronikala hodně těžko, ne-li vůbec. Třeba na – nakonec nepovedené – zásnuby jednoho z jeho kamarádů, kterého společně se třemi kumpány eskortoval do čtyři hodiny jízdy vzdáleného města Sargodha, aby se poprvé potkal se svou potenciální nastávající. Sňatek byl, stejně jako velká část všech svateb v Pákistánu, smluvený předem. Jen namísto rodičů, které dotyčný neměl, nastoupili kamarádi – našli mu vyhovující děvče a osobně ho dopravili na první okouknutí. To se mělo konat v laciném kadeřnickém salonu, kde na stěnách visely vyrudlé plakáty indických krásek s umně naaranžovanými prameny vlasů a ze stěny schlíple skláněl hlavu obstarožní sušák.
Nervózní ženich sebou trhnul, kdykoli látkovým závěsem někdo prošel, ale pokaždé to byly jen kamarádky jeho nastávající. Chrlily ze sebe nové a nové výmluvy, proč dotyčná nemůže přijít – ještě není připravená, češe se, oblíká se… a nakonec historku o nečekaném úmrtí v rodině, které jí brání setkat se s mužem, za kterého by se měla vdát.
Všem, včetně ženicha, bylo jasné, že je to jenom hra, že ho všechny přišly jednoduše okouknout, aby jejich kamarádka věděla, do čeho jde. Kupodivu nebyl nikdo naštvaný, všechno se uzavřelo s úsměvy, že tedy žádný problém, uvidí se někdy příště, mezitím si můžou telefonovat a smskovat. A jelo se zase čtyři hodiny zpátky.
- Předchozí strana
- 1
- 2
- Další strana
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruAle jistě, Radku, ráda přijímám jakýkoli názor :o) děkuju... a kdyby sis chtěl ještě bouchnout, klidně ti půjčím kyblíček. Hezký den
Dana
"Jakmile ale dojde na souvislejší komunikaci, byl to problém i u lidí, kteří by měli mluvit anglicky z titulu své profese - například policisté či hoteloví recepční..."
Škoda, že nemáme stejná kritéria i na naše policisty. Zkuste s nimi promluvit anglicky a budete se divit.
Jinak příjemný článek.
Posledni koment a uz toho opravdu necham: jen pro srovnani si dovoluji upozornit na OPRAVDU dobre fotografie Pakistanu po zemetreseni. Jde o fotografie Jiriho Dolezela, ocenene na letosnim Czech Press Photo, na jejichz strankach si je i muzete prohlednout. Tak uz prosim nechme tech sporu o dobre fotky. Dana udela-la-la klasicke prijemne fotky z cundru.
neco malo je videt tady:
http://digiarena.zive.cz/Casopis-DIGIfoto/DIGIfoto-82006-v-prodeji/sc-80-sr-1-a-3884/default.aspx
P.S. jak z clanku vyplyva, i on tam byl pro neco jineho a ne kvuli FOTOreportazi.
Se zájmem jsem si přečetla oba články. I když se zřejmě nedostanu dál, než za humna a tudíž nebudu mít možnost využít Tvých rad, zase jsem o něco málo chytřejší.
Také jsem se prokousala komentáři a nebudu je hodnotit. Jen řeknu, že já mám problém fotit lidi v tuzemsku, kde není ani jazyková bariéra, ani rozdíl kultur. Natož něco jako ramadán!
Děkuji a pomyslně smekám...
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.