Malý průvodce – Sněžné jámy z polské strany

Pár slov úvodem

Sněžné jámy jsou velmi známým místem v Krkonoších. Poznáte je podle charkteristické stavby – boudy Wavel. Ta v minulosti sloužila jako turistická chata, ale dnes už slouží pouze jako televizní vysílač pro Polsko. Většina návštěvníků ovšem zná toto zákoutí poze z hřebene právě od boudy Wavel, kde se mohou z mnoha vyhlídek kochat pohledem do Sněžných jam a na sousední Polsko. Už jen málokoho napadne podívat se na tento klenot krkonošské přírody z druhé strany. A právě z této strany si Sněžné jámy můžete vychutnat mnohem lépe.

Jak se tam dostat?

Sněžné jámy jsou pomerně odlehlou lokalitou a to s sebou samozřejmě nese určité komplikace. Tou první je vzdálenost, kterou musíte ujít. Díky tomu, že se musíte dostat až za hlavní hřeben Krkonoš, se rozhodně nejedná o vycházkovou trasu, ale o poctivou horskou túru. Tou druhou to, že pokud chcete mít „to správné“ světlo, musíte na místě přespat (čtěte dále).

Logickým startovním místem fotovýletu je Špindlerův Mlýn (1). Odtud se musíme dostat na hřeben a to nejlépe přes Martinovu boudu (2). Na tu nás zavede z velké části asfaltová cesta, která je po celé délce turisticky vyznačená. Nebudu zde vypisovat podrobný popis této trasy, protože s jakoukoliv turistickou mapou Krkonoš nemáte kde zabloudit a proto se budu více věnovat druhé (důležitější) části trasy.

Nyní se tedy nacházíte na Martinově boudě (2). Od ní budete pokračovat po modré značce do sedla Czarna Przelecz (3). Tím se dostanete na Cestu česko-polského přátelství, která prochází celým krkonošským hřbetem a je značena červenou značkou. Práve po ní také budete pokračovat směrem na Vysoké kolo, pod kterým se dostane na rozcestí (4), na kterém se dáte doprava z kopce po modré značce. Po krátkém sestupu dojdete na další rozcestí, na kterém odbočíte tentokrát doleva na zelenou značku, která Vás zavede až do samotného srdce Sněžných jam.

Jak jsem již psal výše, pro „správné“ světlo je nejlepší v Sněžných jamách přespat. Samozřejmě „pod širákem“! Nocleh Vám zpříjemní stará lovecká chata (5), která se nachází jen kousek od cesty. Jak se k ní dostat? Ihned za posledním rozcestím se dostanete do velmi fotogenického lesa, kterým budete procházet až do Sněžným jam. Těsně před nimi ovšem les za malým žlabem končí a nahrazuje ho kosodřevina. A právě nad tímto žlabem ještě v lese se chata nachází. K chatě odbočuje ze značené cesty pěšina, kterou je celkem snadné minout. Ale nezoufejte! Důležité pouze je nesestupovat z cesty až příliš! Chata je asi jen 100–150 metrů pod cestou na malé mýtině a není těžké ji najít. Nutno ale dodat, že vybavení chaty je skutečně luxusní. I přesto, že se dovnitř díky zámku nedostanete, čeká na Vás terasa s místem nejméně pro 8 lidí, která je pod střechou. Opodál nechybí klasická „kadibudka“ a v žlabu pod chatou se dokonce nachází malé jezírko pro případnou večerní koupel (ovšem jen pro dostatečně otužilé jedince). Navíc nad chatou na značené cestě je pramen s pitnou vodou (otestváno mnou, Jirkou Farkašem a Liborem Novým). I přesto, že je u chaty nachystané dřevo, v žádném případě nerozdělávejte oheň!!! Nacházíte se v nejstřeženějším pásmu ochrany a navíc celý kotel Sněžných jam je jako na dlani z boudy Wavel nahoře na hřebeni. Nepříjemnosti by Vás rozhodně neminuly!

Kam postavit stativ?

Před samotným focením doporučuji nechat vše kromě fotovýbavy u chaty. Není z cesty vůbec vidět a prakticky nikdo o ní neví. Navíc mnohem lépe se chodí jen s fotobrašnou, než s „plnou polní“. Ale pokud si na tuto variantu netroufáte, můžete mít vše u sebe. Rozhodně největším lákadlem Sněžnýmch jam jsou jezera na dně většího ze dvou kotlů – Sniezne Stawki (7). Zajímavější co do focení jsou jednoznačně ty větší dvě, ke kterým se dostanete přímo po značené cestě. Obě jezera lemuje velmi fotogenický břeh ze žulových balvanů (Ty místní mají jednu velkou výhodu – nesmekají se a to ani pod vodou, což je velmi pohodlné pro pohyb po břehu) a v pozadí se do impozantní výšky tyčí stěny Sněžných jam. Nutno dodat, že se tyčí opravdu vysoko a pokud chcete zabrat jezero i s pozadím, 28 mm na kinofilmu bude nejednou skutečně málo. Takže širokáče s sebou! Ráno můžete především využít světlo, které ozařuje celou stěnu Sněžných jam (obr. 1) a večer pro změnu poslední paprsky, které se jen lehce dotýkají hřebene nad Vámi. Večerní světlo je velmi vhodné i pro černobílou fotografii (obr. 2).

čas: 2,5 s
clona: 18
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 18 mm (28,8 mm pro kinofilm)
filtry: polarizační, Cokiny 121 a 121S (obráceně)

I když je stěna osvícená ranním sluncem, není světla mnoho a proto je nutností použití stativu vzhledem k dlouhému času expozice. Pro vyrovnání jasu scény jsem na vrch požil přechodový filtr Cokin 121 s tvrdým přechodem a doplnil ho ještě filtrem 121S s měkkým přechodem pro ztmavení odrazu oblohy ve spodní části snímku.

čas: 2 s
clona: 18
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 18 mm (28,8 mm pro kinofilm)
filtry: polarizační, Cokiny 121 a 121S (obráceně)

Použita stejná technika jako u obr. 1. Snímek jsem navíc převedl do BW.

čas: 1 s
clona: 16
ISO: 400
ohnisková vzdálenost: 18 mm (28,8 mm pro kinofilm)
filtry: polarizační, Cokiny 121 a 121S

Velmi nízko položené slunce s sebou nese dvě nevýhody. První je nedostatek světla a s ním spojená nutnost použití stativu a tou druhou velký rozdíl jasu na obloze a na zemi. Pro dostatečné prokreslení stínů jsem musel použít hned dva přechodové filtry (Cokin 121 a 121S).