BELIZE – země, kde zrají leguáni

V článku se budu věnovat právě tomuto malinkému státu na poloostrově Yucatan, který se mi natolik vryl do srdce, že bych se o to s vámi rád podělil. Byla to má třetí cesta do tropů Latinské Ameriky. Už jsem věděl, že tu bude teplo a vlhko, že je lepší chodit pomalu, protože jinak toho člověk moc neuvidí, že ten strašlivý hluk z lesa nedělá lítá šelma, ale vřešťani (ačkoli dále se dočtete, že to může být i něco jiného). Z důkladného studia této země dále vyplynulo, že je zde druhý nejdelší korálový útes na planetě Zemi, že v nížinných lesích rezervace Cockscomb je největší koncentrace jaguárů na světě, že v rezervaci Baboon Sanctuary jsou vřešťani tak běžní jako kolpíci v rezervaci Crooked Tree, a že přes rozměry téměř totožné s Moravou, je zde mnohem více mayských pyramid než v celé naší republice. Z cestopisů, které se občas objeví na internetu, jsem se dál dozvěděl, že do Belize se hlavně jezdí na 3–4 dny, jako vítaný relax po úmorné měsíční cestě Mexikem. A to je opravdu velká škoda pro cestovatele a vítaná zpráva pro tamní přírodu.

První dojmy

Letiště je malé, vejdou se na něj sotva 2–3 velká letadla. Do hlavního města se dá dostat taxíkem a trochu komplikovaně i autobusem. Tedy, Belize City není hlavním městem. Díky tomu, že leží na pobřeží, které je občas terčem hurikánů, bylo bezpečnější přenést administrativu do středozemí, do malého městečka Belmopan. V mysli místních i cizinců je však hlavním městem Belize City. Díky tomu, že bylo Belize dlouhá léta pod křídly Velké Británie (odtud také pochází původní název Britský Honduras), je příjemným zjištěním, že oficiálním jazykem je zde angličtina. V podání místních obyvatel (z 90% černé barvy pleti) zní poněkud jinak, než jsme zvyklí, ale i tak je to příjemná změna oproti běžně rozšířené španělštině v okolních státech. Lidé jsou tu velmi příjemní a kdykoli jsou ochotni pomoci (němého pomocníka v autobuse nevyjímaje). Buď jsou poměrně pozorní nebo vás ignorují, což je vůbec to nejlepší, co pro vás mohou udělat. Přestože jsme se vzdor knižnímu průvodci cítili v Belize City bezpečně, dlouho jsme se tu nezdržovali a vyrazili napříč zemí ke Guatemalským hranicím, kde jsme chtěli strávit několik nocí. Další pozitivum, kterého jsme si všimli, byl fakt, že autobusy tu mají celkem vysoké stropy. Místní obyvatelé jsou totiž poměrně urostlí. V Kostarice nebo Ekvádoru jsem se několikrát nepříjemně střetl se stropem či různými výběžky držadel a protrpěl si mnoho nepříjemných chvilek jsa třeba hodinu ohnutý v přeplněném dopravním prostředku. Finančně náročnější, avšak nepopsatelně pohodlnější, by bylo cestování půjčeným vozem. Snad příště.

Když zrají leguáni

Až za tmy jsme se nechali vysadit nedaleko naší ubytovny Trek Stop. Tohle místo doporučuji všem, kteří chtějí vidět průřez belizskou přírodou a navštívit mayské pyramidy. Nedaleko od ubytovny se líně plíží řeka Mopan, nad níž se tyčí pozůstatek mayské civilizace – komplex staveb Xunantunich (čti: šunantunič). Řeka Mopan je nabitá životem. Navečer tu hřadují volavky rusovlasé (Bubulcus ibis). Přilétá jich několik desítek a společně s kormorány vytvářejí zvláštní krákoravý koncert. Spolu s nimi odpočívají na větvích leguáni zelení, jejichž dospělí samci mívají červené zbarvení. Tihle tvorové nás nejednou zaskočili svojí neobratností. Přestože jsou velmi dobře přizpůsobeni pro život v korunách stromů, jsou to poměrně neohrabaní lezci. Několikrát se nám stalo, že při klidném pozorování volavek se náhle ozvalo praskání větviček, které sílilo, až to vypadalo, že se kácí strom. Pak bylo chvilku ticho a před očima nám prolétl veliký leguán, který se několika marnými pohyby předních končetin pokusil vzlétnout, jak to viděl u volavek. Pak to hodně plesklo a cáklo a leguán byl pod vodou. Za chvíli se vynořil, doplaval ke břehu, rozhlédl se, jestli toto faux-pas viděla některá z jeho družek a nasadil výraz, že to vlastně chtěl. Pak se odebral opět na potupnou cestu k vrcholkům stromů. Někdy se stalo, že jeho snaha přeskočit evoluční vývoj od plazů k létavým ptákům nedopadla tak měkce, tedy do vody. Jeden červený samec se zřítil kousek od nás napůl do vody, napůl do bahna. Opět svým výrazem působil nenuceně a jako by dával najevo „jo, takhle jsem to chtěl“. Leguáni se z vajíček líhnou na zemi, mají výrazné smaragdové zbarvení, takže jakmile vylezou do korun stromů, jsou téměř neviditelní. Díky tomu, že se živí rostlinnou potravou, musejí se dlouho vyhřívat ve větvích na slunci, aby ji dokázali zpracovat. Postupem času na větvích vyrostou a zčervenají. V tomto stádiu vývoje nejčastěji padají ze stromů. Silná analogie mezi vývojem leguánů a jablek je tak výrazná, že zarputilejší výzkumníci by mohli poukazovat na jasný konvergentní vývoj obou přírodních fenoménů. Navíc i leguáni patří mezi oblíbené zpestření jídelníčku. Jeden recept, který jsme našli v místní kuchařce, začínal slovy: " 2 velké cibule, 1 větší samice leguána, rajčata …"

Šunan

Podél řeky Mopan je toho k vidění spousta a všem doporučuji i výšlap na nedalekou mayskou pyramidu Xunantunich, které se tu běžně říká Xunan. Vrcholky nejvyšší pyramidy z komplexu se v ranním slunci pěkně vyjímají. Počáteční strach, že se při snaze dobýt zachovalý klenot dávných kultur ztratíme, nás velmi záhy přešel. K pyramidám vede asfaltka. Vyplatí se vyrazit ráno, protože kolem 10. hodiny sem začínají přijíždět tlupy amerických důchodců (kteří jsou tu nejčastějším typem turistů). Dá se tam snadno dojít pěšky, i když je to dost do kopce. Pokud se chcete o pyramidě dozvědět více, doporučuji prostudovat tento odkaz: http://mayaruins.com/.
V komplexu se můžete pohybovat s průvodcem i samostatně, takže se tu můžete kochat celkem nerušeně. Pro fotografování jsou ale nepříjemné již zmíněné tlupy Američanů, kteří jsou oblečeni velmi pestře (což ničí snímky, do kterých se přimotají) a neustále se s vámi chtějí dělit o zážitky, protože je všechno „emejzing“, „ó maj gád“ nebo „soooooou bjútifl“. Celkem nás překvapila skupinka Američanů, které jsme potkali supící pěšky do kopce, když se optali, zda jsme tam viděli jaguára. Jistě, pět, a pak jeden, co je trochu hůř vidět, napadlo mě vzápětí.

Cockscomb – rezervace pro jaguáry

Místo, kam se tito páni asi nepodívali, je rezervace Cockscomb. Strávili jsme tu 4 noci a musím dát za pravdu správci, který se tomu velmi podivil. Běžně sem jezdí lidé jen v organizovaných tlupách a odpoledne zase zpátky do bezpečí bungalovu na pláži. Na delší pobyt sem jezdí jen vědci a studenti. Přestože nás tu velmi nepříjemně pokousali komáři, není tu elektřina a jíst můžete jen to, co si přivezete, patří návštěva Cockscomb Basin k tomu nejlepšímu, co nás v Belize potkalo. Toto území tvoří asi ze 70% nížina, která je na jihu narušena pozvolným pohořím Maya Mountines. Jeho reliéf je velmi podobný našemu Českému středohoří. A právě velká nížinná proláklina lemovaná horami se stala domovem obrovského množství zvířat a ptáků. Přestože byla v minulosti téměř celá rezervace vykácena, její sekundární porost se začal velmi dobře vyvíjet a současná velmi přísná ochrana území přispívá k obnově pralesa. Díky zdravé populaci zhruba osmdesáti jaguárů se v souvislosti s Cockscomb hovoří o největší koncentraci těchto šelem na světě. I přesto je velmi výjimečné, že se tu s tímto tvorem setkáte. Pro kontrolu populace slouží jednak vysílačky a taky nenápadné fotoaparáty připevněné na kmenech stromů. Jednou tu prý při prohlídce fotografií nalezli mezi obrázky jaguárů, tapírů a ocelotů i obrázek guatemalských teroristů. Pro fotografy se tu nachází opravdový ráj. Každý podvečer a brzy ráno jsou velmi aktivní lelci, několikrát nás navštívil i mohutný pták guan. Pozorovali jsme, jak malý stromový savec kinkajou saje šťávu z květů a to vše dokresluje nádherný koncert ptáků. Fotograficky atraktivní jsou tangary, tukani a další. Pro milovníky rostlin doporučuji vycházku do oblasti bažinných stromů kawai, které se vyznačují mohutnými deskovými kořeny, jež jsou porostlé broméliemi různých druhů. Při troše pozornosti můžete objevit i velmi bizardní druhy brouků. Například zobrazené svítilky jsme nejprve díky jejich zbarvení přešli. Pak mi najednou došlo, že jsem asi něco viděl a objevil jsem asi 6 cm dlouhé hmyzíky. Svítilky se v tropech vyskytují v několika druzích a všechny jsou velmi atraktivní. Problém s focením nastává při prosvítání slunce skrze listí pralesa. Vzniká tím prostředí s velkým dynamickým rozpětím. V tomto případě se vyplatí fotit do RAW, neboť vzniklé přepaly se pak dají ještě zachránit. To se mě ovšem netýká, neboť jsem všechny fotografie pořizoval do JPG. Jaguára jsme podle očekávání nepotkali. Má přítomnost jednou zmátla místní strážce rezervace, kteří mi s úsměvem sdělovali, že v noci slyšeli jeho řev. Vydali se po stopě, až dorazili k naší chatce, v níž jsem dával hlasitě najevo, že spím. Pokud existuje nějaká kronika jaguárů v rezervaci, asi v ní najdete přeškrtlou větu „Dnes v noci jsme slyšeli jaguára přímo v táboře“.