Istanbul: o fotografování mezi Západem a Východem

Dodnes si vzpomínám na okamžik asi před deseti lety, když jsem v kdysi největším křesťanském chrámu Hagia Sophia stanul před mnoho staletí starým torzem mozaiky Krista. Chrám měl stále jen minimum umělého osvětlení a zlatá mozaika zářila odraženým světlem přicházejícím z kamenného vikýře. V tu chvíli kolem mne stálo několik muslimských žen s hlavami pokrytými šátky. Byl jsem tehdy odpoledne v muslimské mešitě jedním z mála Evropanů. Mozaika byla pro mne stopou té mé křesťanské civilizace, která to zde prohrála s islámem.

Média nás vytrvale zásobují zprávani o islámských extremistech inscenujících teroristické útoky a o tom, jak jsou muslimové málo tolerantní vůči lidem jiného přesvědčení.V mi­nulých letech jsem hodně fotografoval interiéry v různých kostelech a katedrálách. Jakmile jsem vytáhnul stativ, vždy byly problémy. O to více jsem měl strach z mešit, kde fotograf může navíc naštvat věřící. Proto bylo pro mne velmi příjemným překvapením, že v Istanbulu stativ s velkým fotoaparátem nikomu nevadil. Dokonce mě zde lidé několikrát požádali, aby se mohli podívat do hledáčku a evidentně je těšilo, že fotografuji jejich krásnou měšitu. V jedné z nejposvátnější tureckých mešit v Eyupu jsem při fotografování položil boty vedle sebe na koberec. Přišel ke mě muž a vložil mi je do igelitové tašky a omlouval se mi, zda mi to nevadí.

Jedním z přikázání islámu je modlit se pětkrát denně. První motlitba začíná hned po rozbřesku. Protože jsem bydlel nedaleko mešity a bylo léto, byl jsem vždy vzbuzen před čtvrtou hodinou ranní pořádně hlasitým zpěvem muezína z ampliónu. To nebylo zase tak špatné. Když už jsem byl vzbuzen, mohl jsem vyrazit a využít nejlepšího ranního světla. Například před šestou ranní v nejkrásnější Modré mešitě (Blue mosque) nebývá nikdo a je to ideální čas vychutnat její krásu. Motlitby nemusí probíhat jen v mešitě. Stačí si sednou na ulici a obrátit se k Mekce. Je to praktičtější. V obchodní čtvrti Eminonu trhovci a prodavači prostě nemohou opustit svoje krámky.

Ve spleti obchůdků největšího krytého tržiště Grand Bazaaru jsou malé mešity součástí základní infrastruktury a lidé si sem jednoduše odskočí z obchodu.

Istanbul je město rozporů. Bohatá banka a o sto metrů vedle chatrč. Starý, často ještě dřevěný Istanbul však pomalu mizí. Lidé si zde zatím neuvědomují cenu starých věcí a za čas už možná bude již pozdě. Prastaré čtvrti Fener a Balat jsou již pod ochranou UNESCO, ale je to spíše teorie. Lidé zde žijí dnes a chtějí se přiblížit vzorům prosperity na Západě. Staví se bez plánů. Je zde i spousta manufaktur, kde v temných místnostech šijí kožené kabely, vyrábějí textil v úděsných podmínkách, montují všemožné stroje… Prostě denní boj o přežití a to ještě pořád v Evropě. Nikde v Istanbulu nevidíte tolik agitačních plakátů politiků jako právě tady.

Na druhé straně tu stojí celkem solidní auta. Lidé zaplatí velké peníze za luxusní šaty. Každý chce hlavně vypadat. Zapamatoval jsem si jedno z hesel zakladatele moderního Turecka Kemala Ataturka, který je národní celebritou: Turku, buď hrdý, pracuj tvrdě a měj sebedůvěru…

Trochu mě varovali, že fotografování v chudinských čtvrtích je nebezpečné. Myslím, že jak kde a pokud se tady nepromenujete v noci, není problém. Pro fotografování si zde musíte lidi hlavně získat. Mají tendenci odvracet obličeje. Lidé v žádném případě nesmí získat dojem, že je fotografujete jako nějaké exoty. Musíte se snažit svými gesty a chováním maximálně jim vyjádřit úctu a poděkovat za to, že vás nechají fotografovat. S jazykem je to v Turecku vždy dost špatné a proto jste většinou odkázání jen na posunky. Nejlépe se fotografují děti, které se jako všude na světě chovají naprosto přirozeně a bez zábran.

Istanbul je stát ve státě. Do této šesnáctimiliónové megapole přijíždějí lidé z východu. Ženy jsou jakoby uniformované díky šátkům: ortodoxní muslimky v černých hábitech, střední proud v barevných šátcích a k tomu prostovlasé liberálky. Žijí zde vedle sebe, ale každý po svém. Vytvářejí to, co je megapolis jménem Istanbul, město mezi Východem a Západem.