Rozhovor s Janem Šibíkem

Jan Šibík (*1963)
„Fotografování mi dává pocit, že dělám něco užitečného. Něco, co aspoň někteří lidé respektují a uznávají. Dává mi to, že jsem neustále konfrontovaný s tvrdou realitou světa a s životními hodnotami jiných lidí. O to víc si vážím toho, jak se tady máme dobře."
Vychází nová kniha Jan Šibík Stories. Pro zájemce bude za zajímavou cenu k prodeji na Setkání fotografů a to i s věnováním. Více o ní i o Janu Šibíkovi najdete v článku.

Profesionální fotograf Jan Šibík vydává svou novou knihu Stories. Ta bude mít 12 fotoreportáží, jejichž hybným podtextem jsou osudové střety a události ve světě za posledních pět roků – ničivá vlna tsunami, AIDS v Oděse, války v Iráku, Aghánistánu a Libérii, bída v utečeneckých táborech v Angole, pohřeb papeže i události po smrti Jásira Arafata a nekončící násilí v Palestině. Jsou tu snímky ze Západního břehu Jordánu, Ukrajiny, Iráku, Iránu, Indie, Vatikánu, Severní Koreje, Afghánistánu, Palestiny, Srí Lanky a Libérie
…převzato z www.sibik.cz

Tento rozhovor přijměte jako pozvánku Jana Šibíka na výstavu, která bude realizována od 8.6. do 6.7. 2006 na Staroměstské radnici v Praze. Současně vychází nová kniha Jan Šibík Stories.
A ještě připomenu, že Jan Šibík bude vyprávět své fotografické příběhy na našem Setkání fotografů 2006 v Kulturním domě Ládví v Praze v sobotu 3. června od 14:00 hodin.

Vydáváte novou knihu Jan Šibík Stories. O čem je? 

Dlouho jsem hledal název pro svoji novou knihu. Minulá kniha se jmenovala Ďábel v nás. V mé třetí knize nazvané Jan Šibík Stories je 12 reportáží. Jsou zde zahrnuty důležité události, které se odehrály ve světě. Některé reportáže vznikly pouze během jedné cesty, na jiná místa jsem jezdil opakovaně. Mimo již uvedené reportáže zde najdete reportáž z nejuzavřenější země světa ze Severní Koreje, reportáž z vítězství Viktora Juščenka při oranžové revoluci na Ukrajině, jednotlivé fotografie z Iránu a New Orleans, které bylo zasaženo hurikánem Katrina. Celkem je v knize 91 fotografií, převážně dvoustránkových.

Podle čeho jste vybíral fotografie do své knihy? 

Hodně jsem přemýšlel, jak na to. První výběr jsem udělal sám. Ale pokud chcete, aby výběr fotografií byl co nejlepší, musíte je také někomu ukázat, s někým výběr konzultovat. A tak si najdete někoho, komu důvěřujete a je dobré, když je mimo váš obor. Požádal jsem Aleše Najbrta, kterého považuji za jednoho z nejlepších grafiků u nás. Mimochodem fotografie s ním vybírá i Josef Koudelka, který je pověstný tím, že nedůvěřuje téměř nikomu.
Při výběru jsme se s Alešem Najbrtem shodli na většině fotek, o zbývajících 15% jsme vedli dlouhé diskuse. Uvědomil jsem si, jak je dobré mít na výběr fotografií dostatek času. Vybrané fotografie jsme třeba týden nechali být a další týden je vybrali znovu. A to jsme opakovali a často měnili celé 4 měsíce.

Výběr se týkal knihy, která je samozřejmě důležitější než výstava. Vím, že vydat knihu za 5 let fotografování je dost troufalé a jsem si vědom, že někomu připadne má předcházející kniha Ďábel v nás silnější. Též jsem si uvědomil, že když připravujete knihu reportáží, tak platí trochu jiná pravidla a někdy musíte zařadit fotografii, kterou byste do monografie nezařadili. Kniha Jan Šibík Stories má jednu výjimečnost a to, že v každém výtisku bude vložena originální autorem podepsaná fotografie. Celkem si budete moci vybrat ze 4 různých fotografií z Indie, které byly mimochodem oceněné na World Press Photo 2004.

Pro návštěvníky Setkání fotografů a na výstavě na Staroměstské radnici bude možné knihu zakoupit za zvýhodněnou cenu 1100 Kč. V knihkupectví bude o 300 Kč dražší.

Necháváte si při výběru radit jen od profesionálů nebo také od maminky?

Řeknu to upřímně, od obou. Když jsem se seznámil s mojí přítelkyní Martinou, byla opravdu začátečník, fotografka, která chtěla vyfotografovat do jednoho snímku památku i celou postavu své kamarádky. A tak před obrovskou památkou byla malinkatá postava a pořádně jste neviděli ani památku ani hezkou kamarádku. Teď je již začínající amatér a mě zajímá její názor na fotografie, které nafotím. Většinou je prvním člověkem, který fotografie vidí a komentuje. Naposledy jsem fotil v Číně. Vyfotil jsem tam obrovské množství fotek (celkem 30 GB) a z toho vyšla v Reflexu dvacetistránková reportáž, kde bylo zveřejněno asi čtyřicet fotografií. Zajímal mne její názor, zajímalo mne, které fotografie by vybrala a také jsem chtěl slyšet zdůvodnění, proč vybrat tuto a ne jinou.

Vždy mne zajímá názor i ostatních lidí. Též si uvědomuji, že profesionální fotograf se často dívá na fotografie trochu jinak než amatér. Ale fotky přece nefotíte jenom kvůli profesionálům, fotíte je hlavně pro lidi a chcete, aby se jim líbily. Proto bych nechtěl, aby mě pozitivně hodnotila jen odborná veřejnost a lidé přitom říkali, že fotky jsou nějaké divné, neostré a nakloněné a že jim fakt nerozumí.

Vraťme se k obsahu vaší nové knihy. Co třeba Afghánistán, mohl byste nám přiblížit jeho problémy? 

V Afghánistánu jsem byl třikrát. Válka zde neprobíhala každý den, ale trvala s přestávkami 23 let. Pokud byly při bombardování poničeny domy, lidé je vůbec nezačali opravovat a většinou domy opustili a rázem se z nich stali uprchlíci. Žili v nelidských podmínkách, často si do hliněné země vykopali jen bunkry nebo díry a v těch živořili několik let. Teprve poté, co v roce 2001 přišli Američané, tak začali své baráky opravovat. Byla to obrovská, pozitivní změna, kterou jsem zaznamenal. Někteří lidé začali věřit, že se situace uklidňuje natolik, že má cenu začít domy opravovat a že je další válka zase neponičí. Poslední dobou se však situace opět zhoršuje. Hnutí Taliban zase sílí, zvláště podél pákistánsko-afghánské hranice. Zde se údajně skrývá i Usáma bin Ládin. Situace ve vnitrozemí je taková, že když je cesta na mapě označená jako červená (hlavní), tak v reálu to znamená horší polní s obrovskými dírami.

Kterou z fotografií z Afghánistánu máte nejraději? 

Je z vězení poblíž afghánského města Šiva, které se nachází mezi hranicí s Pákistánem a Jalalabadem. Se skupinou novinářů jsme dojeli k vězení. Tam nám rezolutně oznámili, že uvnitř jsou sice vězni al-Kaidy a Tálibanu, ale že nás tam nepustí. Co byste udělala? Ano, uplatili jsme je. Dali jsme jim přes 400 dolarů. Bylo nás tam asi 7 fotografů a několik televizních štábů. Vyjednávání probíhalo dost dlouho a já měl štěstí, že když nás tam konečně vpustili, stál jsem před dveřmi sám. Vběhl jsem dovnitř a uviděl magický pruh světla. Třikrát jsem zmáčkl spoušť. Pak už mezi vězně vběhnul kameraman CNN a vše bylo ztraceno. Novináři jsou vůči sobě dost bezohlední. Bohužel to chápu, protože cesty, které podnikáme – já i oni, stojí hodně peněz a když se vrátíte, jste hodnoceni podle výsledku. Když je výsledek nevýrazný, příště dostane šanci jiný fotograf nebo kameraman. To platí hlavně pro západní média.

Která událost, z vaší nové knihy, vás emocionálně zasáhla nejvíc? 

Jednoznačně problematika nemocných AIDS na Ukrajině. V Evropě je oficiálně jedno procento HIV pozitivních, v Oděse je to deset procent. To je již epidemie. Úroveň je srovnatelná jen s úrovní v Africe.

Měl jsem v Kyjevě výstavu, navštívil jsem známého ukrajinského fotografa Sašu Gladilova, a ptal se ho, jaké téma fotit na Ukrajině? Poradil: „Děti ulice nebo zajeď do Oděsy. Tam je obrovský problém s AIDS.“ A dodal: „Fotí se to hodně špatně. Já tam byl několikrát, ale lidi většinou řeknou – my o to nestojíme.“

Nejde jen o to, že potřebujete sehnat řadu povolení, ale je potřeba si umět získat důvěru lidí. A to je složité. Proč? Na rozdíl od válek a katastrof, kde lidé mají pocit, že jim fotografie nějak mohou v budoucnu pomoci a rádi vás nechají fotit, dokonce někdy i riskují své životy, aby fotky vznikaly, tak v Oděse to bylo jinak. Těmto lidem zbývalo jen několik týdnů nebo měsíců života. Navíc je na Ukrajině slovo AIDS tabu. Když má matka AIDS, tak otec raději řekne, že odešla od rodiny. Často sousedi nic nevědí– prostě se za to stydí. Jeden z vážných problémů je – oni si nepřiznají, že AIDS je obrovský problém a nic neřeší.

A proč je tam deset procent HIV pozitivních? Protože Oděsa je přístavní město s velkým množstvím námořníků, nočních klubů, nevěstinců. Jezdí sem plno bohatých Rusů užívat si víkendu, a když se přidá ještě faktor, že minulý režim tvrdil: „Nemáme prostituci, nemáme narkomany, nemáme AIDS, nemáme žádný problém,…“, tak je situace taková jaká je. Nemocní zde žijí v katastrofálních podmínkách. Začal jsem za nimi jezdit, povídal jsem si s nimi. Jeden s fotografováním souhlasil, časem se přidávali ostatní. Úřady řekly: „Můžete fotit jen s písemným souhlasem od každého člověka, který je na fotce“. A tak mám od všech lidí písemný souhlas.

Nemocní nejsou jenom v nemocnicích, je jich tolik, že by se tam nevešli. Proto mnoho z nich dožívá doma. Viděl jsem situace, kdy se 70-letá babička stará o 25-letého vnuka. Babička, která se může pohybovat víc než její vnuk a z důchodu (30–40 dolarů) se mu snaží koupit léky nebo aspoň džus.

Vzpomínám si, že nedávno jste uspořádal s pomocí Reflexu akci „Chci ještě žít“. Znamenalo to 64 výstav v 54 městech naší republiky. Bude tato část také v knize? 

Za nemocnými v Oděse jsem jezdil často a stalo se, že mezi mnou a nimi vzniklo přátelství. Začal jsem je mít rád. Byl jsem přesvědčen, že největší pomoc od fotografa jsou fotky. Ale najednou jsem chtěl pomoci i jinak. Uspořádal jsem výstavu s podporou Reflexu v 54 městech republiky a za získané peníze jsem chtěl nakoupit léky. Léky mohou prodloužit život o mnoho let a jsou na Ukrajině k dostání často jen za dolary. Není ale jisté, že se léky dostanou až k nemocným, že neskončí třeba na tržišti. Nakonec jsem se rozhodl pomoci zubní ordinací, protože nemocného AIDS tam žádný zubař neošetří. Věnoval jsem tomu 14 měsíců, ale mám z toho dobrý pocit. Musel jsem přitom překonávat i hodně negativní vztah k Ukrajincům, který je v nás. Spousta lidí mi řeklo: „Vždyť ti lidé si za to mohou sami, podporuješ narkomany, prostitutky…je plno jiných, kterým je třeba pomáhat.“

Můžete nám představit nějaké fotografie?

Stacionář oblastního AIDS centra, Oděsa, Ukrajina, 2003
Mrtvé neodnáší zdravotnický personál, ale sami pacienti, kteří mají dostatek fyzických sil zvládnout tuto těžkou práci. To mě šokovalo. Zeptal jsem se hlavního lékaře: „Proč pacienti odnášejí mrtvé?“ Odpověděl: „Nemocní mají k sobě vztah a tak to pro druhého rádi udělají. Navíc dostanou přídavek k jídlu a ještě se mohou při poslední cestě s nimi rozloučit. “ Přišlo mi to hrozné, protože tím jejich psychika musela hodně trpět. Nejen, že vidí, jak sami dopadnou, ale ty mrtvé ještě odnášejí.

Infekční nemocnice, Oděsa, Ukrajina, 2004
Tato fotografie je pořízena dvě hodiny před Sašovou smrtí. Zeptal jsem se ho: „Sašo, jsi připraven zemřít?“ On mi odpověděl: „Ne, nechci. Chci ještě žít! Ještě jsem v životě nic neudělal.“
Přišlo mi to velmi emotivní – chci ještě žít. Tak vznikl název celé humanitární akce na pomoc lidem s AIDS.

Tuberkulózní nemocnice, Oděsa, Ukrajina, 2004
Na fotografii je maminka se synem, který právě zemřel. Byl mistrem sportu v boxu, získal několik medailí, reprezentoval Ukrajinu. Matka mu ze svého malého platu nakoupila léky. Dala je lékařům a oni místo toho, aby je pravidelně dávali nemocnému, tak je prodali. Syn zemřel a matka byla přesvědčena, že mohl žít o mnoho let déle.

Infekční nemocnice, Oděsa, Ukrajina, 2004
Tuto fotografii ženy jsem pořídil 30 minut před tím, než zemřela. Diana, která ležela naproti, mi říká: „Do hodiny zemře“. Ale ta žena nevypadala, že zemře, tak se ptám: „Jak to můžete poznat?“ Odpověděla: „Přede mnou jich zemřelo 300, já už to prostě odhadnu.“
Měla pravdu, žena do 30 minut zemřela.

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • Michal Bílek
    Michal Bílek
    30.05.2006 17:33

    Také mne napadá, že bychom mohli uspořádat humanitární sbírku pro pana Šibíka- aby si mohl koupit tu 1Ds jak píše.-)Na oplatku by mohl uspořádat pár workšopů zdarma:)

  • Kamil Kubalík
    Kamil Kubalík
    30.05.2006 17:56

    Super článek.

  • Peter Ivan
    Peter Ivan
    30.05.2006 20:03

    velmi sa mi paci ten clanok.. a raz by som si mozno nieco podobne chcel vyskusat.. taky dokument je uplne super.. plny emocii.. pocitov.. dik za clanok. spuer foto..

  • Helena Macenauerová
    Helena Macenauerová
    Autor
    30.05.2006 22:28

    Odpověď Pro Fera: černobíle jsem přestal fotografovat v roce 1992. Od té doby fotím jen barevně. Hlavní důvod je, že si myslím, že život je barevný a že vlastně nezáleží na tom, zda-li jsou snímky barevné či černobílé, ale záleží na tom, jestli jsou to dobré a silné fotky. Fotit barevně je též těžší, jelikož jak správně uvádíte, někdy barva ruší, jelikož je jaksi nadbytečná. Já jsem se rozhodl už na vždy fotografovat barevně a pokoušet se o využití barvy jako výtvarného prvku.

    P.S. pokud bude mít někdo ještě nějaký dotaz může mi ho napsat přimo Diskusního fóra na mých stránkách: www.sibik.cz/diskuse.htm

    Jan Šibík

  • ľubo augustinský
    ľubo augustinský
    31.05.2006 17:50

    úžasné fotky, dych vyrážajúce zároveň...

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (13)

Tisknout článek

Nejčtenější články:

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace