Makrofotografie - Pro ty, kdo o tom chtějí vědět více II.
Ve druhém dílu seriálu se ponoříme do techniky. Probereme si jaký fotoaparát je vhodný pro makrofotografii a jaký již méně. Dozvíte se výhody a nevýhody jednotlivých fotografických formátů. Vše je psáno pohledem fotografa, který pracuje ve volné přírodě.
Dnes každý začínající fotograf chce mít co nejlepší a nejdražší
vybavení v bláhové víře, že jen s tímto zařízením lze
„vyprodukovat“ kvalitní záběr. Obávám se ale, že se zde zaměňuje
výtvarná kvalita za finanční kvantitu. Jistě, profesionální
fotoreportér, který má odevzdat průběh jedinečného fotbalového zápasu,
potřebuje velmi rychlý a kvalitní autofokus, pokud možno s co
nejsvětelnějším objektivem, aby zaznamenal všechny důležité momenty.
Ovšem v běžné výtvarné fotografii není až tak důležité použité
technické vybavení, spíše je třeba dát důraz na to vědět co a
jak fotit a čeho chci dosáhnout. Důkazem toho jsou vynikající
výtvarné fotografie našich „dědků“, které vznikly z dnešního
pohledu s velmi primitivní technikou. Tak tedy vezmu nějaký foťák,
vyrazím do přírody a pokusím se dosáhnout ideálního stavu: nasnímám
motiv, vyzvětšuji detail na kterém mi záleží, provedu výřez a –
hotovo.
Bohužel skutečnost je trpčí. Fyzikální zákony definující třeba
rozlišovací schopnost objektivu nebo velikost zrna filmu, jsou neúprosné.
Dosažitelná hloubka ostrosti je strašidelně malá. Nelze do nekonečna
reálně zvětšovat, také se světlem je to všelijak a tak si musíme vzít
na pomoc tu zmiňovanou techniku. Chci tím říci, že
makrofotografie, na rozdíl od běžné fotografie, se
bez kvalitnější techniky neobejde.
Požadavky na techniku jsou docela jasné – chceme co nejkvalitnější zobrazení malých předmětů ve volitelném zvětšení!
Volba formátu
Sám jsem vyzkoušel snad všechny použitelné formáty a jednoznačně se přikláním ke kinofilmovému políčku. Jenom kinofilmový formát nám totiž umožňuje mimo jiné okamžitě střídat záběry ryze výtvarné s precizně vědeckými – tedy s ryzím dokumentem. Při současné technice a materiálech jsem schopen z kinofilmu „vyprodukovat“zvětšeninu ve formátu A0 (ne, není to překlep), tedy metr čtvereční ve fotografické kvalitě. (Později vysvětlím, která technologie to umožňuje.)
Proč ne ostatní formáty?
Velký formát (např.9×12 či 13×18) jsou nádherné velkoplošné
diapozitivy.Viděl jsem například naprosto unikátně zpracované
makrozáběry orchidejí. Ale…znamená to práci převážně v atelieru, bez
větší možnosti mobility, bez možností fotit živé modely. Také není
nezanedbatelná finanční náročnost a v neposlední řadě fakt, že velké
poměry zvětšení jsou technicky velmi náročné. Střední formát je již
používán častěji, ale i zde je člověk limitován vyšší pořizovací
cenou a bohužel i tím, že většina firem, vyrábějící fotografické
aparáty na střední formát, nenabízí tak široké spektrum doplňků a
objektivů na makrofotografii, jako jsou u kinofilmu. Snad se lze zmínit pouze
o využitelnosti starých deskových aparátů na střední formát, kde se dá
s úspěchem použít dlouhý výtah, ovšem většinou opět pouze na
statické záběry.
Formáty menší než kinofilm, jako např.18×24 mm nebo 16 mm mají sice
výhodu větší relativní dosažitelné hloubky ostrosti, ale nehodí se na
další kvalitnější zpracování. Výjimku v tomto pravidle začaly tvořit
digitální fotoaparáty, kterým je věnována samostatná část.
Volba fotoaparátu
Nejedná se zde o konkrétního výrobce, ale o jednoznačný požadavek na možnost kontroly záběru po celou dobu komponování až po konečnou expozici. Tuto podmínku nám plní pouze jednooká zrcadlovka.
Tzv.kompakty se naprosto nedají použít z důvodu paralaxy hledáčku a jiných nectností.
U jednooké zrcadlovky je také nutností možnost výměnných objektivů a
optimální je měření expozice skrz objektiv. Možnost nastavování expozice
manuálně je skoro nutností a automatický posuv filmu je výhodou.
Elektronické řízení systémového blesku s možností korekce alespoň plus
minus dvě clonová čísla je výhra. Tvrdí se, že nejlepší práce se
zrcadlovkou při makrofotografii je pomocí šachty. Zkoušel jsem to, ale
nejsem o tom tak přesvědčený. Jistě usnadňuje ostření při
přízemních záběrech, ale já sám mám raději pohled přes hranol,
zvláště při větším zvětšení. Mám pocit kompaktnějšího držení
fotoaparátu a nic se mi vevnitř neleskne. Autofokus není nezbytný.
Naopak domnívám se, že autofokusové systémy jsou v makro režimu mnohdy
pomalejší, než dobře zvládnuté manuální ostření. Je-li systém
ucelený, tzn.komora a originální makroobjektiv, pracuje vcelku uspokojivě.
Doplní-li se systém třeba makrokroužky, systém se značně zpomalí nebo
vůbec neví na co ostřit a „přejíždí“. Měl jsem možnost zkusit
několik různých autofokusových systémů od různých firem při
makrofotografii, ale zklamaly mne a proto dávám přednost jednoznačně
manuálnímu ostření už z toho důvodu, že jsem schopen odhadnout lépe
hloubku ostrosti u snímaného motivu.
V dalším díle seriálu probereme, jaký si vybrat objektiv.
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruje škoda, že takové články nevycházejí častěji :(, tento je parádní, jako macro začátečník jsem velmi spokojen...
Hezký článek už se těším na další
Zajímavý článek. Jen by si autor měl dát pozor na pravopis!
Buď jsem něco přehlídl, nebo ten další díl ještě není. Už se těším na pokračování, v těchto vedrech to bude jistě příjemné počtení.
Vážený pane Wišniewski, víte, co by mě zajímalo? Váš věk. To proto, že používat dnes výraz komora místo běžně používaného výrazu tělo fotopřístroje, je, jakobyste dnes komentoval Tour de France a říkal byste, že závodníci jedou na velocipédech.
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.