Test fotoaparátu Nikon D200

Tělo – mechanické provedení a ovládání

Začneme jako obvykle mechanickým provedením a ergonomií. Základem těla aparátu je celokovový blok z lehkých slitin na bázi magnézia. Tělo je tak neobyčejně robustní a při pohledu na ukázkový snímek č.5 je zřejmé, že asi i hodně vydrží. A nejen to, velkou výhodou aparátu je vodě a prachu odolné celkové utěsnění všech spojů i ovládacích prvků. Úchopové části jsou pak pro jistější držení opatřeny gumovým povrchem s vylisovanou strukturou, pro jistější držení i v případě vlhka nebo mokrých rukou. Tělo je poměrně velké a i do větší ruky padne jako ulité. Již na první dotek je tak naprosto zřejmé, že máme v rukách skutečný aparát pro náročné uživatele a ne nějakou plastovou hračku.

Design D200 navrhoval (jak je již u Nikonu tradicí) renomovaný italský designér Giorgetto Giugiaro. Z celkového dojmu je jasně vidět návaznost na předchozí povedené modely této designérské dílny. Tradiční decentní černá barva je doplněna pouze obvyklým červeným trojúhelníkem pod spouští a kovově šedým podkladem plochy kolem spouště. Všechny ovládací prvky jsou logicky a hlavně ergonomicky rozmístěny. Také jejich popis tradičními mezinárodními ikonkami je bezproblémově srozumitelný a každá podstatná funkce je vyvedena do samostatného tlačítka a to například včetně korekcí záblesku, citlivosti ISO nebo ruční aktivace automatického ostření.

Při prvním kontaktu s aparátem zaujme především velký a jasný hledáček s dioptrickou korekcí. Po relativně malých a tmavých hledáčcích modelů D100, D70 a D50 je to skutečně výrazný kvalitativní rozdíl a krok kupředu. I zde je použita technická vychytávka v podobě možnosti zobrazení pomocné mřížky na matnici bez nutnosti její výměny. Přímo na matnici se také zobrazují varování v případě vybité baterie, při použití černobílého režimu a také pokud v aparátu není vložena paměťová karta. V hledáčku samozřejmě nechybí ani klasický displej zobrazující všechny důležité informace o nastavení přístroje. Nikon D200 je také prvním přístrojem této kategorie, který přímo v hledáčku standardně zobrazuje i nastavenou citlivost snímacího čipu v jednotkách ISO. Tato funkce, po které již dlouho volalo mnoho uživatelů byla doposud vyhrazena pouze několika málo přístrojům nejvyšší kategorie.

Dalším prvkem těla je nezvykle velký LCD displej s možností podsvícení na horní straně aparátu. Jeho rozměr opravdu není náhodný a zobrazuje skutečně snad vše a to například včetně takových podrobností, jako je aktivace uživatelského komentáře v datech Exif nebo připojení navigačního systému GPS. Podobně povedený je také LCD monitor na zadní stěně přístroje. Jeho rozměr je velmi slušných 2,5“ při rozlišení 230.000 obrazových bodů. Je navíc chráněn speciální krytkou, zabraňující jeho eventuálnímu poškození.

Další ovládací prvky na tělě jsou již více méně standardní a za zmínku již stojí snad jen synchronizační konektor pro připojení studiových zábleskových světel, programovatelné tlačítko FUNC a vestavěný interní blesk, jehož možnosti jsou u Nikon D200 tak rozsáhlé, že bych je s klidem označil až za revoluční a budu jim dále věnovat samostatnou kapitolku. Velmi praktické je také tradiční umístění hlavního vypínače na prstenci kolem spouště, které je velmi pohotové a ve spolupráci s bleskovým náběhem systému i rychlým automatickým ostřením dokáže celý proces zapnutí, expozice snímku a vypnutí aparátu zkrátit na cca 2 maximálně 3 vteřiny a to i v případě, že aparát držíme jen jednou rukou.

Snímací čip, snímání a AF

Při výčtu parametrů digitálních fotoaparátů se největší pozornost soustředí na snímací čip. V případě modelu Nikon D200 je jím RGB CCD snímač o rozměrech 23,6×15,8mm, což je formát obecně označovaný jako APS-C a nebo u Nikonu písmeny DX. Rozlišení čipu je 10,2 milionu efektivních obrazových bodů. Největší rozměr snímku je tak 3872×2592 obrazových bodů. Zvolit lze ale i redukované rozměry 2896×1944 nebo 1936×1296 bodů. Pořízené snímky lze ukládat ve formátech JPEG nebo NEF (RAW) a u obou lze také nastavit jejich kompresi. Nastavovat lze samozřejmě i řadu dalších parametrů snímku, jako je barevný prostor, softwarové doostřování, kontrast, saturace nebo redukce šumu (zvlášť pro dlouhé časy a pro vysoké hodnoty citlivosti ISO) či použití uživatelské tonální křivky. Ta může být přednastavená (k dispozici jsou například tonální křivky napodobující barevné podání oblíbených kinofilmů nebo softwarově rozšiřujících dynamický rozsah), nebo si lze také vytvořit vlastní uživatelskou tonální křivku podle svých specifických požadavků. Nechybí ani černobílý režim a také možnost elektronického podpisu fotografie. Nikon D200 totiž umí vložit do údajů Exif také 36 libovolných znaků, které lze vybrat přímo v menu aparátu.

Velmi důležitým parametrem každého digitálního aparátu je také rozsah citlivosti jeho snímacího čipu. V případě modelu Nikon D200 je to ekvivalent citlivosti ISO v rozmezí 100 až 1600, přičemž nejvyšší hodnota není konečná a v uživatelských funkcích lze ještě povolit její další navýšení až na hodnotu 3200. Citlivost ISO lze volitelně nastavit po 1/3, 1/2 nebo po celých krocích. Citlivostí čipu se tak dále dostáváme k dalšímu velmi sledovanému parametru, kterým je úroveň šumu při jednotlivých hodnotách citlivosti ISO. Pro názornější posouzení jsem vyfotografoval při různých hodnotách ISO tradiční noční scénu.

Samotná scéna je na snímku č.8 kde si ji případně můžete i stáhnout v plném rozlišení. Na snímku č.9 jsou již 100% výřezy při jednotlivých citlivostech, při vypnutých obou režimech redukce šumu. Z tohoto přehledu je patrné, že úroveň šumu je při ISO 100 až ISO 800 velmi nízká a výsledek je opravdu velmi dobrý. Při citlivosti ISO 1600 je již znát velmi lehký nárůst šumu. Viditelnější nárůst je až při maximální citlivosti ISO 3200, kde již dochází i k mírné desaturaci celého snímku. Celkově lze tedy míru šumu hodnotit jako vynikající, i když je nutné podotknout, že v této kategorii aparátů je to obvyklé a rozdíly mezi jednotlivými přístroji jsou nepatrné. Pokud by však někomu tento výsledek nestačil, tak má Nikon D200 navíc velmi sofistikovaný systém redukce šumu pro snímky pořízené dlouhými časy. Nejde už jen o obvyklou redukci, která je buď zapnutá nebo vypnutá ale její míru lze rozlišovat ve třech stupních. Ukázka účinnosti tohoto systému je na obrázku č.10. Jeho základem jsou snímky pořízené při citlivosti ISO 1600 a najdeme zde 100% výřezy z originálů, v pořadí bez redukce, s mírnou, střední a silnou redukcí. Při výběru vhodné úrovně je nutno postupovat podle zkušeností a podle typu fotografované scény. Při silné redukci v kombinaci se snímkem s jemnou strukturou a velkým množstvím detailů dochází k jejich mírnému zastření. A komu by ani tahle funkce nestačila, tak lze ještě aktivovat druhou redukci šumu, která je určena pro vysoké citlivosti ISO. Aktivovat lze i obě redukce současně a při vhodném nastavení tak lze ještě dále výrazně vylepšit kvalitu výsledných fotografií.