Jak se fotí odstřel?

Historie monumentu

26. listopadu 2005 skončila pádem betonového velikánu pro mnoho lidí jedna éra jejich života… Komín o výšce 196 metrů byl součástí elektrárny Tušimice I, která byla v provozu od roku 1963 do roku 1998. Tehdy se z něj kouřilo naposledy. 12 500 tun betonu se svalilo k zemi během osmi sekund do přesně vymezeného prostoru. Odstřel byl výjimečný právě tím, že komín i se základem byl ze železobetonu. U paty měl průměr 15 metrů a tloušťka stěny byla 70 centimetrů. U vrcholu pak metrů osm a tloušťka stěny byla dvacet centimetrů.

A jak se tohle fotí?
Špatně…

Především si musíte najít dobré místo. To je bohužel z bezpečnostních důvodů samozřejmě jinde, než můžete být vy. Protože takovýto odstřel sledují stovky lidí, ani z veřejně přístupných míst to není dostačující. A tak měli novináři a V.I.P. osoby vymezený prostor, který byl zřejmě nejlepší místem ležícím „na zemi“. Smutně jsem se díval po těch, kteří měli možnost být výše, ať již v budovách kolem, nebo na jejich střechách. Podařilo se mi na poslední chvíli zajistit si vstup do prostoru V.I.P., takže jsem měl výhled dobrý a rozhodně jsem se nemačkal v davu. Od místa odstřelu jsme byli odhadem čtyři sta metrů.

Zásadní nedostatek podobné akce je, že se nebude opakovat. Takže, jak jsem nastavil fotoaparát já? Především jsem zapnul kontinuální snímání a ostření. Vypnul jsem redukci šumu, která kontinuální snímání zpomaluje. Nastavil režim P a nepoužil stativ. Proč bez stativu? Protože jsem netušil, kam přesně bude komín padat. A fotil jsem do NEFu, abych mohl zpracovávat i horší snímky. Jako libůstku jsem použil polarizační filtr. Slunce svítilo pěkně z boku, dostal jsem na snímky nádherně modrou oblohu. Nastavil jsem měření expozice se zdůrazněným středem a podle kontrolních snímků nastavil +1/3 EV. Objektiv jsem použil setový Nikkor 18 – 70 mm, 3,5 – 5,6 DX EG. Na několik detailních snímků pak Sigmu 70 –300 APO Macro II.
Na jednu velmi důležitou součást bych málem zapomněl. Oblečení. Kolem mě postávali lidé, kterým byla evidentně zima. Okolní teplota byla asi pět stupňů pod bodem mrazu a tak se rukavice a čepice rozhodně hodily.

A pak jsem jen čekal. Minutu před explozí se ozvala rána, která signalizuje odstřel. Následoval výbuch. Nikdy jsem nic podobného neviděl ani neslyšel. Nejhezčí bylo známé zpoždění zvuku za obrazem. Tlaková vlna byla znatelná, ale ne velká. To už jsem držel spoušť a doufal, že snímky budou povedené. A myslím, že jsou. Komín se zachvěl, sunul se pomalu dolů a na obloze se objevila známá kouřová stopa. Jeho poslední část se začala naklánět k zemi. Po osmi sekundách dopadl i vrchol ze své výšky 196 metrů a zahalil jej prach.

Závěrečná fáze dopadu je velmi rychlá. Tady oceníte rychlé sekvenční focení profesionálních (a tedy cenově hůře dostupných) zrcadlovek. Myslím, že pět a více snímků za sekundu vám umožní zachytit všechny důležité fáze dopadu.

Za pár let bude podobný osud čekat možná i okolní komíny. Je jich tu hodně a jsou ještě o sto metrů vyšší. Nové technologie je již nepotřebují.

Znám lidi, kteří ten komín stavěli a vím, že jeho pád na zem vidět nechtěli… Budiž i jim tento článek věnován, protože s komínem odchází z našeho okolí možná ošklivá, ale přesto známá dominanta. Odešla součást jejich života.