2.2 Vyvoláním to nekončí

Ještě zbývají poslední dva veledůležité kroky – usušit a zaarchivovat negativ tak, aby byl použitelný i za 50 let našimi vnuky, pokud v té době ještě budou existovat temnokomorníci…

Sušení a archivace čb negativů

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem měl při svém prvním filmu obavy ze všeho možného jen ne z toho, jak dopadne jeho usušení. Zaschlé mapy od vody mě rychle přesvědčily o tom, že se nevyplatí podcenit ani tuto zdánlivě triviální část. Metodou pokus omyl a za vydatné pomoci rad z internetu jsem se dopracovával k poznání, že nejúčinnější bývá ten nejjednodušší postup. Jako památka na dobu hledání mi v šuplíku leží kleště na stahování vody – podle mě nejzbytečnější a nejškodlivější pomůcka temnokomorníka. Protože jde nejen o to usušit, ale taky nepoškrábat a navíc mít negativ perfektně rovný…

Jako vždycky musím upozornit, že postup, na kterém jsem se nakonec ustálil, rozhodně není jediný možný. K cíli vede určitě spousta cest. Takže jak konkrétně postupuji já?

Zvykl jsem si používat na závěrečné „vyvrtění“ cívky s negativem destilovanou vodu se smáčedlem v předepsaném poměru. Pozor, tady se pohybujeme v ředěních 1:200 apod. Takže injekční stříkačka jako měrka je nezbytná (uvědomme si, že 1 litr má 1000 mililitrů – v mililitrech jsou cejchovány stříkačky), a tak např. na 0,5 litru destilky dáme jen 2,5 ml Ilfotolu. Smáčedla nedávejte nikdy víc a nelijte roztok do vývojnice, pěnila by příští vývojka (i cívku nakonec musíme umýt důkladně horkou vodou). Nedoporučuji šetřit (litr značkového smáčedla stojí cca 200 Kč a vydrží několik let) a používat levné náhražky typu Jar (to raději nic). Nechávám tak 5 minut, občas zavrtím cívkou. Tady se nedá však mluvit o nějakém intenzivním pohybu, spíš smáčedlo postupně nechám dovzlínat až k emulzi. Znovu zdůrazňuji – alespoň 0,5 litru destilované vody (ta nenechává mapy).

Dalším krokem je vytažení filmu z vývojnice a zavěšení na háčky. Ten těžší patří dolu a je dobré film nahoře i dole zahnout „proti srsti“, aby se vyrovnávalo prohnutí negativu. Velice důležité je místo, kam film pověsíme. Ideální je bezprašná, nepříliš frekventovaná místnost. Prach je v tomto stadiu nebezpečný, protože pokud přischne, nejde později lehce sfouknout balónkem.

Takže film visí, voda stéká a kape (těm pořádným do misky, otrlým svobodným temnokomorníkům na koberec) a my máme nutkání udělat něco, aby zmizela co nejdřív a nejlíp. Moje zásadní rada zní – nedělejte nic, nechte to uschnout naprosto bez vaší pomoci. Kdykoliv jsem se pokoušel prsty nebo kleštěmi o stažení přebytečné vody, dosáhl jsem maximálně poškrabání negativu a na výsledku nebylo patrné žádné zlepšení.

Ze začátku jsem sušil řádově půlden až celý den. Negativy byly ale mírně prohnuté a těžko se rovnaly. Teď suším cca 3 hodiny. Kontrola je snadná – rozstřižený negativ se musí snadno zasunout do pergamenového pořadače. Vlastní stříhání dělám po 6ti polích, nepoužívám látkové rukavice (i když tady by se hodily), ale snažím se sahat pouze na hrany. Umyté a odmaštěné ruce jsou potřeba vždy, když na negativ saháme.

Pergamenový pořadač pak cca na 3 dny zatížím kopou knížek, aby negativ byl opravdu rovný. To nadmíru oceníte v komoře při zvětšování bez skel jen s plechovými rámečky. V temnokomorní praxi totiž neexistuje něco jako čisté sklo bez prachu.

Občas používám postup, že negativ rozstříhám do běžného průhledného plastového pořadače, udělám kontakty a až pak přeskládám do pergamenu. Je to malinko šetrnější k negativu (přítlačné sklo nemá přímý kontakt s negativem). Je tu však jiný problém – pořadač je větší než běžný fotopapír. Pokud jste zvyklí používat průhledné pořadače klidně u nich zůstaňte, rozdíl je asi spíš psychologický – temnokomorník potřebuje věřit, že dává negativům tu nejlepší péči.

Pergamenový pořadač je potřeba důkladně popsat, jednak abychom negativ v šanonu snadno našli a také abychom si poznamenali důležitá data jako je typ filmu (i když to samozřejmě je na perforaci), případný push, vývojku, dobu, teplotu…. Tyto údaje oceníme obzvlášť při práci v komoře, když se nám něco nebude pozdávat např. na tonalitě výsledné zvětšeniny a budeme muset sahat k neobvyklým filtracím (to bývá znamení toho, že vyvolání neproběhlo tak, aby měl negativ optimální hustotu).

Takže teď už opravdu máme, co se týká negativu, hotovo a čeká nás vzrušující cesta k tomu, abychom dostali naše fotky na papír. Tento seriál je zaměřený na klasickou cestu v temné komoře, ale zmíním se na tomto místě ještě o jedné možnosti a tou je

Sken a tisk čb fotografií na inkoustových tiskárnách

I když je toto řešení (v době digitálních fotoaparátů a Photoshopu obzvlášť) na první pohled nepříliš logické, může být po určitou dobu kvalitním náhradním řešením. Zařízení komory vyžaduje prostor a čas i peníze, které můžete mít v potřebné míře až za pár měsíců nebo i let a čekat s čb focením, až budete mít vše zařízeno, není potřeba. Kvalitně zaarchivovaný negativ vydrží mnoho let a některé fotopříležitosti vhodné pro černobílé zpracování se neopakují.

Varianta skenování podle mě připadá do úvahy ale pouze tehdy, máte-li již kinofilmový skener pořízený. Jinak by investice do něj převýšila náklady na vybudování temné komory. Při skenování je potřeba vypnout automatické odstraňování škrábanců a prachu, to u klasických „stříbrných“ emulzí nefunguje. Trochu problém je s denzitou, je potřeba vyladit skener tak, aby výsledné skeny měly co nejširší podání šedých tónů a nebyly příliš světlé. Náchylnost ke světlým skenům je u čb negativů dána jejich větší průsvitností (menší denzitou) než mají např. diapozitivy.

Výsledný sken musíme doladit v Photoshopu nebo jiném programu. Opět pokud nejste v této činnosti zběhlí, nemá cenu se učit práci v Photoshopu jen kvůli naskenování pěti negativů ročně. Pokud ale jste s Photoshopem obeznámeni a skener doma máte, nevidím důvod proč jím „neprohnat“ i černobílý negativ.

Kupovat kvalitní inkoustovou fototiskárnu jen kvůli černobílým printům také asi nebudete, ale mám vyzkoušeno, že můj postarší Canon 820 dává výsledky, které „běžný smrtelník“ (a těch je 95%) klidně odkývá jako „velice pěkné“. To, že mně samotnému se to líbí už mnohem míň, je věc druhá. Zrno z HP5tky se prostě naskenovat a vytisknout nedá. Rozhodně je však výsledek lepší než u masově komerční minilabové produkce za 0,90 Kč…

Takže závěr je asi takový – pokud vše pro tisk už máte, tak ho vyzkoušejte a uvidíte. Ale garantuji vám, že už první pokusy v temné komoře vám přinesou mnohem více uspokojení a radosti.