Test fotoaparátu KonicaMinolta Dimage Z20

Úvod

Tento digitální fotoaparát je určen pro široké rodinné použití a také je tomu plně přizpůsoben. Svými schopnostmi se řadí mezi základní kompaktní fotoaparáty střední třídy. Proto i dnešní test jsem více pojal z pohledu člověka, pro kterého je tento aparát určen, to znamená někoho, kdo se třeba nechce moc zabývat různým složitějším nastavováním a raději se spoléhá na automatické funkce aparátu.

Konstrukce a ovládání

Jak jsem napsal v úvodu, Dimage Z20 má stejný tvar těla i konstrukci jako předchozí Z10. a má typický design celé řady Dimage Z, který působí tak trochu futuristicky, ale je účelný a velmi pohodlný do ruky. Typickým je tedy mohutný tubus ukrývající objektiv, mohutné madlo pro dobré uchopení v pravé ruce a relativně tenké ploché tělo, které je oba spojuje. Na první pohled je vidět, že Z20 patří do nižší třídy. Celé tělo je vyrobeno z plastu, který je ovšem dostatečně pevný a odolný. Jediným kovem na povrchu těla jsou úchyty pro řemínek. U většiny ovládacích tlačítek by se kov i dal oželet. Ne tak už ale u stativového závitu, který je sice správně v ose, ale je také jen plastový. Tělo má jemný matový povrch, který je v místech úchopu pro obě ruce (levá strana tubusu objektivu a madlo na pravé straně) doplněn černou zdrsněnou gumou, která způsobuje, že fotoaparát sedí v ruce a neklouže.

Oproti jiným typům Dimage Z, a to i vyspělejšímu Z5, má objektiv výhodu, že se po zapnutí přístroje nevysouvá z tubusu ven a je tak dobře chráněn proti případnému poškození. Tělo tubusu je dostatečně velké a mohutné pro dobré uchopení v levé ruce. Toto řešení tak i umožňuje přímé používání filtrů průměr 43mm, bez nutnosti adaptéru. Nad objektivem je umístěný vestavěný blesk, který je napevno umístěn v těle, bez možnosti vyklápění. Toto řešení sice pomáhá chránit blesk a jeho konstrukci před případným poškozením. Na druhou stranu vás trochu omezuje s nutností určité minimální vzdálenosti pro expozici s bleskem, která je cca 10cm od přední čočky, jinak už by vám stínil tubus objektivu. Na rozdíl od jiných typů, Z20 nemá patici pro připojení externího blesku. Přímo pod bleskem je umístěno čidlo AF. Na přední straně ještě najdete LED kontrolku samospouště. Na levém boku je umístěn nechráněný konektor pro externí zdroj a na pravé straně najdete trochu nekonvenční způsob umístění SD karty, která není uzavřena za dvířky, ale pouze se vsune do otvoru v boku přístroje. Opětovným zatlačením se uvolní a je možné jí opět vytáhnout. Všechny další ovládací tlačítka a voliče jsou na zadní straně přístroje. Jsou srozumitelně rozmístěny, s velmi dobře zapamatovatelnou polohou a snadnou obsluhou, a to i v případě, pokud ovládáte fotoaparát přiložený u oka. Škoda jen, že ne všechna tlačítka mají popis. Jedná se o pětici tlačítek s jedním středovým, kterým je tlačítko OK. Další 4 jsou rozmístěna do kříže, který slouží pro pohyb v menu, nebo pro nastavování clony či času a korekci expozice. Minule jsem u Dimage Z5 vytýkal použití křehké gumové krytky na USB konektoru. U Z20 je trochu silnější, ale bohužel její upevnění je velmi malé a tuhé. Zde mám obavy, že dlouho nevydrží ohýbání a dojde k poškození. Opět mohu jen podotknout, že použití klasických dvířek, ať již otevíracích či zasunovacích by bylo o mnoho šťastnější.

Tlačítka mají znatelný doraz. Zoom je poměrně rychlý, ale přesto plynulý bez nějakých skoků a není problém si rychle a přesně nastavit požadovaný výřez. Protože Z20 je kompaktem nižší, „rodinné“ třídy, je většina funkcí nastavitelná jen z MENU, což klasickému „zrcadlovkáři“ může vadit. Nechci tím nijak shazovat rodinnou fotografii, naopak, ovládání fotoaparátu je prostě navrhnuto tak, aby bylo co nejjednodušší a dostupnost plné automatiky na dosah. Základní funkce jako expoziční programy a jejich ovládání, makro, režimy blesku, korekce expozice a rychlé prohlížení i mazání snímku, jsou vyvedeny do samostatných tlačítek. Tlačítko blesku navíc lze programovat a lze jej změnit na ovládání ISO, AF, vyvážení bílé, nastavení režimu barvy, a nebo režimu snímání. Programování se provádí v MENU na první kartě. Všechny ostatní funkce se již nastavují přes MENU.

Ještě jednu věc bych řekl ke konstrukci. Tělo přístroje svádí k tomu, abyste ho levou rukou drželi za celý tubus. Má to jedno úskalí, zaprvé stíníte senzoru AF a za druhé stíníte blesku. AF dokáže pracovat i při určitém zastínění, ale bleskové světlo vaši ruku rozhodně neprosvítí. Navíc pokud se prsty opřete o blesk, nehrozí sice jeho spálení, ale při výboji pocítíte náhlé i když jen lehké ohřátí prstů . Můžete se leknout a přístroj upustit. Zní to asi směšně, ale může se to stát. Proto si zvykněte držet přístroj tak, aby k tomu nedošlo.

Hledáček a LCD

Hledáček je a vlastně není. Princip zobrazení obrazu v hledáčku je tak trochu extravagantní, stejně jako design celého přístroje. Ten, kdo zná předchozí typy Z10 a Z1,Z2 ví, o čem mluvím. Z20 nemá samostatný hledáček tak, jak jsme na to zvyklí, ale zobrazuje se v něm obraz z LCD pomocí sklopného zrcátka. Princip je patrný na obrázku. Jediné, co si můžete nastavit, je korekce dioptrie a to v rozsahu –3 EV až +1 EV.

TFT LCD u Z20 není sice extra velký, úhlopříčka je 3,8 cm a rozlišení 113 000 pixelů, ale i přesto zobrazuje jak snímky tak i menu velmi zřetelně a jasně. Navíc při silnějším slunečním světle je automaticky zvyšován jas zobrazení. Zobrazení snímků je barevně věrné. Jen je ( jak tomu bývá u digitálních kompaktů s menším LCD) trochu kontrastnější, takže občas se může zdát, že některé plochy na snímku jsou již čistě bílé, vypálené, ale není tomu tak. Jak už jsem psal i u Dimage Z5, mějte na paměti, že se díváte na malou obrazovku s vyšším kontrastem, než je skutečný výsledný snímek. To co se může zdát čistě bílé, má pravděpodobně kresbu v pořádku. V tomto se dá na měření expozice zcela spolehnout. Pro lepší posouzení snímků můžete využít lupy, která vám umožní naexponovaný snímek zvětšit. Podobně jako u některých předchozích typů, není zobrazení snímku s digitálním zoomem v reálném čase moc kvalitní. Výsledný snímek je však daleko lepší a v režimu zobrazení se již zobrazí v reálnější podobě. Jak LCD tak i hledáček jsou pevné a nelze je vyklápět do strany.

.

Jako příklad zobrazení uvedu snímek, kdy mi zobrazení exponovaného snímku na LCD (silné sluneční světlo v zádech) připadalo již ve světlých místech bez kresby. Proto jsem udělal druhý snímek s jiným nastavením (změna multisegmentového měření za váhově s zdůrazněným středem), které mi na LCD přišlo v pořádku. V následné kontrole snímků v počítači se ale ukázalo, že první snímek je korektně světlý, bez jakýchkoliv vypálených míst, kdežto druhý je již lehce podexponovaný.

Je tedy jen otázkou zvyku, případného nastavení světlosti a kontrastu LCD, jak vám zobrazení bude vyhovovat. Já se na něj díval očima člověka zvyklého na reálné zobrazení v klasickém optickém hledáčku kinofilmové zrcadlovky. Pro expozici si můžete zvolit zobrazení s informacemi, nebo informace + reálný histogram, nebo naopak pouze čistý obraz. Histogram lze zobrazit i u exponovaného snímku. Menu je standardní jako u ostatních digi přístrojů Minolta a to ve formě „karet“ barevně odlišených podle toho o kterou oblast nastavení se jedná. Nastavení funkcí pro záznam snímků (červená), prohlížení snímků (zelená) a nebo nastavení fotoaparátu, LCD a tisku (modrá).