Národní parky Kostariky

Proč právě Kostarika

K přírodě jsem měl vždy blízko. Poprvé jako malý zoolog na základní škole a nyní jako geolog ve své profesi. Přes můj nákladný koníček, sledování aktivních sopek, jsem se dostal až ke studiu odlehlých národních parků Latinské Ameriky. A od snahy zachytit přírodu fotoaparátem byl už jen krůček k fotografování zvířat ve volné přírodě. Po několika zklamáních při sledování zvířat v Mexiku nebo Ekvádoru jsem začal listovat v literatuře o přírodě Kostariky. Již dlouho jsem tušil, že tato středoamerická země je pro sledování a fotografování to pravé místo, a po krátké době jsem věděl, že je to lokalita nejlepší. Není to jen země s naprosto unikátním systémem chráněných území, najdete tu i několik aktivních sopek, příjemné lidi a vybrat si můžete jak z pobřeží Karibiku, tak i Pacifiku. Vše je naservírováno v dokonale fungující infrastruktuře v bezpečné a civilizované zemi.

Království tropické přírody

Na území o čtvrtinu menším než Česká republika je tato země skutečně přecpaná životem. V Kostarice (na 0,01% zemské pevniny) žijí 4 % všech živočišných druhů (téměř 500 000). Při pozorných toulkách přírodou tu objevíme více druhů ptáků než v USA a Kanadě dohromady, více plazů než v celé Evropě, pětkrát více motýlů než v Austrálii, a takto bych mohl stále pokračovat.

Důvodem této hojnosti je mimořádná geografická dispozice Kostariky. Většina kopců (obvykle to jsou aktivní sopky) v centrálním pohoří země má výšku nad 2500 m, jejich svahy upadají k pobřeží obou oceánů. V nejužším místě je dělí pouze 125 km. Troufám si říci, že nikde jinde na světě není na tak malém území tolik biologických zón a vegetačních typů. Blízko sebe je tu vlhký deštný prales, horský mlžný les, karibské pláže s palmami, pacifické mangrovové pobřeží nebo vysokohorské páramo. Snadno dostupné jsou aktivní sopky, kaňony dravých řek s mnoha vodopády, jeskyně plné netopýrů, termální sopečné prameny, korálové útesy, neprostupné bažiny nebo ostrovy plné ptactva nedaleko pobřeží. Protože je mi jasné, že se do článku vejde pouze zlomek unikátů, přidám ještě jeden výčet, který mluví za vše. Na území Kostariky žije (nebo na sezónu přilétá) 857 druhů ptáků, po zemi běhá 243 druhů savců, nejdeme tu i 182 druhů obojživelníků a 235 druhů plazů. Domovem je těmto živočichům 11000 cévnatých rostlin, 1600 druhů orchidejí, 2564 hub a řas…

Toto vše je ráj pro milovníky přírody a přírodovědce. V Kostarice jsou si toho vědomi a vybudovali si z turistiky prosperující průmysl. Není ve světě obdobná země, která by měla tolik národních parků a chráněných lokalit. Na 25 % území Kostariky najdeme jak státní národní parky, tak i mnoho soukromých rezervací.

Mlžným tropickým lesem

Jedním z nejnavštěvo­vanějších přírodních unikátů je bezesporu rezervace RBBN Monteverde v centrální horské časti Kostariky. Mlžný, ale často i deštivý les je domovem mnoha druhů zvířat a v rezervaci je dostatek značených cest pro jejich sledování. Pro pohodlnější návštěvníky nabízí nedaleká vesnice Santa Elena třeba motýlí farmu nebo Ranarium, česky by se dalo říci „žabín“. Což je několik akvárii s mnoha druhy kostarických žab. Aktivnější zájemci o přírodu, mohou využít služeb profesionálních průvodců, kteří znají ta správná místa pro sledování zvěře. Pro pozorování ptáků mají i kvalitní dalekohledy.

Cesta z hlavního města trvala pět hodin a především její závěr byl poutavý i z okénka autobusu. Bohatě zalesněné kopce s převalujícími se cáry mlhy, oblačnost, přes kterou se snažilo prosvítat slunce a do toho barevné duhy tak mohutné, že jsem ještě takové nikdy neviděl. Vystupuji z autobusu, prší, ani se nanamáhám hledat místo pro stan, je zde (stejně jako všude v Kostarice) mnoho možností ubytování a při výběru záleží pouze na tom, kolik máte v kapse dolarů. Ani mě nezajímá sprcha s teplou vodou, moje první otázka směřuje k tomu, zda má pokoj zásuvku. Při cestování na delší dobu mimo civilizaci je pro majitele digitálních fotoaparátů hledání energie velkým problémem.

Zásuvky všech zemí spojte se!

Elektrických (síťových) zásuvek je na světě jako hub a při cestách do ciziny to fotografovi značně komplikuje život. Zatímco se síťové napětí v elektrických zásuvkách již více méně ustálilo na hodnotách 110 V a 220 V při 50 Hz nebo 60 Hz, podíváme-li se na používané elektrické přípojky, setkáme se zástrčkami, které se liší tvary, bezpečností, ale i zapojením. Ty běžnější jsou asi tři, ale požívaných je asi 30 druhů. V Kostarice se používají stejné jako v USA a to ve dvojím provedení: starší provedení má oba ploché kolíky stejně široké, novější má kolík ochranného vodiče o něco větší, čímž je zajištěno, že zástrčku nelze do zásuvky vložit obráceně. Toto opatření slouží ke zvýšení bezpečnosti spotřebičů. Vzpomínám si na zásuvku ve své chýši v hojně turisty navštěvovaném městečku Dominical na pacifickém pobřeží, měla dírky pouze pro dva kolíky úzké a já měl jeden široký. Byl víkend asi hodinu před půlnocí, všude hrála hlasitá hudba, turisté prolévali hrdla alkoholem a bahnité ulice byly plné lidí. Můj EOS mlel z posledního, databanka už nešla ani zapnout, když jsem se rozhodl, že to tam prostě nějak musím narvat. Od myšlenky bylo krátce k činu a asi tušíte, co se stalo. Ve městečku nastala absolutní tma, hudba utichla, opilí návštěvníci barů začali protestovat. Než jsem kolíky opět vyrval, trvalo to dlouhých asi 15 sekund. Své miláčky jsem dobyl až 50 km severně v Quepos. Problematika síťových zásuvek a kabelů při cestách do ciziny by vydala na samostatný článek.

Pro sledování ptáků v rezervaci je nejlepší vykopat se z postele co nejdříve. Já vstávám ještě za tmy, k hranici parku je to ještě sedm kilometrů po bahnité cestě. Stejně jako předešlý den opět prší, ačkoli je teplo a svítí slunce, prosvětlená mlha produkuje difúzní světlo, ve kterém nelze bez slunečních brýlí ani otevřít oči. Je to srandovní, ačkoli prší, musím mít brýle nasazeny. Vypadá to jako deštivý mrak, který je pouze do 10 metrů nad hlavou a dále je modrá obloha. Efekt má ale stejný, po pár kilometrech jsem mokrý a nedokážu si představit, jak budu v této vodní lázni fotografovat. Ale pouze touha po kolibřících (viz článek na FA) na paměťové kartě mě nutí cestu nevzdat a nevrátit do Santa Eleny na lahodnou kostarickou kávu.

U vstupu do rezervace je již několik terénních aut s movitějšími turisty, kteří si právě dohadují cenu s průvodci. Ve svých nažehlených khaki oblečcích s bílou košilí i kloboukem a obloženou bagetou v ruce vypadají směšně a prudce to kontrastuje se mnou, hladovým santusákem s bahnem i za ušima. Má to i svou výhodu, nenápadné (tzn. tmavé, seprané, roztrhané) oblečení a neoholená tvář s mastnými zmoklými vlasy rozhodně neláká případné lapky, kteří by se na vašem vybavení chtěli obohatit. Nikoho nenapadne, že v té špinavé brašně, ze které trčí tráva, je fototechnika v hodnotě pár let starého auta.

Rezervace, asi proto, že je hodně navštěvovaná, není pro focení právě ideální. Nejednou se mi stalo, že jsem v koruně stromu pracně dostal do záběru nějakého ptáčka, když mě někdo dloubnul do ramene s otázkou: “What is it?“. Zpětně mohu říci, že se mi vždy nejlépe fotilo při čekání na stopa na kraji měst, nebo v blízkosti cest zcela mimo parky a rezervace. Zvířat tam bylo mnohem více a podmínky pro focení vhodnější. Ale například pro kolibříky je asi Monteverde země zaslíbená, pro jejich fotografování nenajdete na světě vhodnější lokalitu. Podobné klima a vegetaci naleznete v i NP Amistad u panamských hranic, v NP Tapantí nebo národních parcích pod aktivními sopkami.