Fotografování zvířat v Kostarice

Za papoušky v deštném pralese

Jedním z nejpůsobivější zážitků je pozorování nejkrásnějšího ptáka v Kostarice, kterým je bezesporu ohrožený ara arakanga (Ara macao). Tohoto velkého v křiklavých barvách vyvedeného papouška si nenechá ujít žádný milovník kostarické fauny. Počet jedinců tohoto druhu papoušků ubývá, proto je jejich hledání a pozorování velmi náročné. Jeho domovinou jsou vlhké tropické nížiny pacifického pobřeží, ve kterých může prožít až 60 let, pokud se nestane obětí pytláků, kteří obchodují s ohroženými druhy. Nejvhodnějším místem ke zkoumání jejich života je Península (poloostrov) de Osa v okolí Sirena Biological Station. Tato lokalita je sice obtížně dostupná, ale útrapy cesty podél horkého pobřeží stojí za to. Dotáhnout 20 kg vážící batoh na zádech a 7 kg těžkou brašnu na rameni hlubokým pískem do 18 km vzdálené biologické stanice byl můj nejhorší zážitek v Kostarice, dokonce jsem si říkal, že ty „krámy“ prodám.

Pokud zde papouška spatříte (když zde strávíte alespoň celý den, není to problém), je pro fotografovaní nejlepší po vyplašení s fotoaparátem na místě čekat, až se znovu vrátí. Třeba právě tam jsou nejchutnější plody, které má nejraději a rád se pro ně vrací. Největší překážkou je v husté vegetaci absence světla, je nutné nastavit vyšší ISO, nestačí ani 400, často jsem zkoušel i 800. S objektivem na monopodu jsem šel až na 1/60 s, což se mi neosvědčilo, mnoho snímků je máznutých. Hodně fotografií jsem smazal, ale stále mi zůstalo hodně použitelných. Vzhledem k výrazné červené barvě papoušků doporučuji fotit do formátu RAW, Canony EOS 300D a EOS 10D mají při ukládání do JPG problémy se zpracováním, v červené se ztrácí kresba a v SW se to obtížně opravuje. Možná, že už je na tom EOS 20D lépe. V Kostarice žije několik dalších druhů papoušků. V NP Tortuguero lze občas spatřit aru zeleného (Ara ambigua) a v NP Carara na vás bude z větví pokřikovat třeba amazoňan pomoučený (Amazona farinosa).

S digitální zrcadlovkou v pralese

Často se setkávám s otázkou, jestli nemůže vlhko a další nástrahy tropů ublížit fototechnice. Z počátku jsem strach měl, ale po několika cestách mohu říci, že 300D snese všechno, přestože budou majitelé EOSů 1D, 10D a 20D tvrdit něco jiného. Tělo fotoaparátu běžně používám i ve vytrvalém dešti, pouze ho občas otírám kapesníkem, což i na workshopu pořádaném FA, způsobilo u několika kolegů hodně vykulené oči a nutili mě foťák schovat do brašny. Mnohem důležitější je kvalitní fotobrašna (nebo batoh). V náročném terénu lze zakopnout, a škoda na objektivech může být vysoká. Ačkoli přední výrobci Tamrac i Lowepro tvrdí, že jejich výrobky nepromoknou, doporučuji přes fotografické zavazadlo za deště přehodit igelitku. Jako ochranu objektivů za deště je vhodné nasadit sluneční clonu, na přední čočku nebo filtr nebude pršet. Clona je vůbec šikovná věc a to i pod zataženou oblohou. Několikrát mi takto možná zachránila objektiv, neboť při fotografování zvířat není nouze o drobné nehody.

Pronásledování opic v Manuel Antonio

Když už mám nafoceno mnoho zástupců kostarické ptačí říše, začínám studovat, kde by bylo nejvhodnější fotografovat velké savce – opice a lenochody. Po rozhovorech s místními lidmi a studiu informací na internetu se mi jako nejvhodnější jeví národní park Manuel Antonio na pacifickém pobřeží. Park je hojně navštěvován, proto není doporučována návštěva o víkendu, kdy je na plážích vyvaleno velké množství lidí. Lokalita je příhodná především pro fotografování opic (malpa kapucínská, chápan středoamerický), dvou druhů lenochodů nebo velkého ještěra ctenosaura. Ptačích druhů je zde také velké množství, ale jejich pozorování je obtížné. Tuto skutečnost ještě více ztěžuje fakt, že správa parku otevírá bránu až v osm hodin ráno, což je škoda, protože ptáci jsou nejaktivnější časně zrána.

Ihned při prvních krocích mě uchvátí členité skalnaté pobřeží, sundávám teleobjektiv (který se pro mě stal v Kostarice „záklaďákem“) nasazuji široké ohnisko a na stativu komponuji záběr s kamenitým pobřežím v popředí a mořským obzorem v dáli. Po exponování kontroluji histogram, náhled snímku není na slunci vidět a sahám do brašny pro šedý přechodový Cokin pro snížení světla sluncem prozářené oblohy. Když jsem s fotografií spokojen, všimnu si na skaliskách velikého ještěra (Ctenosaura similis), který své více jak metr dlouhé tělo vyhřívá na slunci. K těmto plazům se lze přiblížit velmi blízko (až na 5 metrů), proto je jejich fotografování snadné. Jenom je důležité přemýšlet nad kompozicí. Jejich tělo je podobně zbarveno jako skaliska, proto se na snímku ztrácejí. Je vhodné do pozadí snímku zakomponovat něco zeleného nebo oblohu.

Toulám se parkem již čtyři hodiny a opice nikde, už jsem prošmejdil všechny stezky a hlavu mám z prohledávání korun stromů vykroucenou. Když se vracím až k pobřeží, zaslechnu zdálky křik, jsou to opice. Konečně. Když dorazím do jejich blízkosti, moje prvotní nadšení kalí skutečnost, že toto se přece nedá fotit. Tmavé opice v temné koruně stromu, kterou prosvítá ostré slunce a opice neustále splašeně létají z větve na větev. Dávám si závazek – musím je prezentovatelně nafotit, jinak odtud neodjedu. Jejich několikahodinovým pozorováním absolvuji rychlokurz chování malpy kapucínské a odpoledne to nevidím tak tragicky, po stromech už lezu obstojně. Horší je alchymie správně zvolené expozice. Zkrotit kontrasty, aby bylo vše v pořádku je obtížné. Osvědčilo se mi toto, ISO 800, korekce +1 EV, čas 1/200 clona 5,6.

Je tma jak v jeskyni a jinak to snad nejde. Až po návratu do promrzlé Prahy mě napadlo, že jsem měl použít externí výkonný blesk, i když byly opice daleko, v kombinaci s vyšším ISO by to třeba vyšlo. Příště to tak udělám, chybami se člověk učí. Odpoledne se přehouplo v podvečer, když vysoko v koruně stromu spatřím na listech se pasoucího lenochoda. V bohatém listí je lenochod zcela pohlcen a na výsledné fotce bych poznal, že se jedná o lenochoda, pouze já. Zase musím čekat do té doby, než bude na snímku bezpečně rozeznatelná hlava a alespoň jedna tlapa, abych mohl určit zda se jedná o lenochoda dvouprstého nebo trojprstého. Jednu výhodu tato šedivá zvířata mají, lenochod nezdrhne…