Rozhovor s Dianou H. Bloomfield

Kdo je Diana Hooper Bloomfield?

Diana fotografuje již 20 let. Žije a pracuje v Severní Karolíně (USA). Vystavuje své fotografie na různých místech ve Spojených Státech, ale i v Brazílii (Rio de Janeiro). Za svoji práci získala četná ocenění, včetně státní ceny v New Jersey za rok 1985/86. Její fotografie jsou ve stálých expozicích včetně North Carolina State University Galery of Art a North Carolina State Fair.
Diana se zabývá černobílou i barevnou fotografií, specializuje se na alternativní techniky zpracování: jako platinotisk a ruční kolorování. Vyučuje fotografii na North Carolina State University.
V poslední době se intenzivně věnuje fotografování dírkovými kamerami.

Diano, proč jste se začala zabývat dírkovými kamerami?

Miluji fotografii, ale často cítím, že fotografování klasickým přístrojem může být velmi omezující. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji obtížnost pravdivého zaznamenání ducha člověka nebo krajiny jediným snímkem nebo i sérií snímků.
Hodně fotografuji různé slavnosti a karnevaly. Mé fotografie měly většinou formu dokumentu. Zajímal mě však duchovní, iracionální pohled. Chtěla jsem ho zachytit na film. Dírková kamera mi umožnila vytvořit snímky, které zachycují více z mých pocitů. Dlouhé expozice, vinětace, ultraširoká perspektiva a nekonečná hloubka ostrosti mi nabídly tajemnou zasněnost a nadčasovost. Dírková kamera je pro mne méně omezující než klasické fotoaparáty s objektivy.
Také jsem dírkovou kamerou fotografovala svoji dceru. Je jí 14 let. Přerod dívky v ženu není věc, kterou jde vyjádřit snímkem ve zlomku vteřiny. Připomíná mi to trochu zpomalený film, který je velmi pomalý a najednou zase velmi rychlý. Dírková kamera umí tohle zachytit v portrétech mé dcery.

Čím déle dokumentuji svět kolem sebe, tím méně jsem si jistá lidmi, kteří tento svět obývají, vztahy mezi námi a vztahy vůči okolnímu prostředí a přírodě. Cítím, že nejostřejší objektiv a nejlepší fotoaparát nabízející nejvyšší rozlišení často selhávají ve vyjádření dojmů.

Co byste chtěla svými fotografiemi předávat ostatním?

Chci probouzet v lidech emoce. Díla fotografů vychází především z jejich vzpomínek, z prostředí, ve kterém vyrostli a zkušeností. Fotografie pak v lidech probouzí jejich vlastní vzpomínky a pocity. Chci se svými obrázky dotknout právě těchto vzpomínek a vyzývat, doufám, k novým dojmům či postřehům. Chci, aby mé fotografie byly dostatečně provokativní, aby povzbuzovaly myslet a vidět rozdílně. Snažím se ukázat reálnou krásu, kterou můžeme každý den najít – z neuspořádaného vyextrahovat uspořádané.

Kde berete inspiraci a jaká jsou Vaše hlavní témata?

Inspiruje mě vše, co vidím každý den kolem sebe a fotografuji cokoli, co mě zajímá. Dávám však přednost práci na seriálech. Začínala jsem jako fotograf černobílých dokumentů. Dlouho jsem fotografovala karnevaly, mám ráda jejich tajemnost. Také jsem fotografovala ostrov Coney a tuto sérii pak nazvala Vstupenky do země snů. Ráda fotím lidi v jejich prostředí. Má dcera se pro mě stala nejen vhodným zdrojem inspirace, ale i skvělým objektem pro fotografování.
Již několik let učím fotografování. Zde mě nejvíc inspirují studenti, kteří s fotografováním začínají. Jsem nucena přemýšlet nad jejich otázkami. Inspiruje mě způsob, jakým jsou schopni ve svých fotografiích hovořit o sobě a o ostatních.

Velký zdroj inspirace nacházím také v práci ostatních slavných i méně slavných fotografů. Miluji ranné dílo Emmeta Gowina.
Líbí se mi černobílé obrázky Cindy Shermanové, zvláště její Untitled Film Stills pro jejich chytrost a komplexnost.
Vždy jsem obdivovala obrázky Ralpha Eugene Matyarda.
Nejlepší dokumentární práci, kterou jsem dosud viděla vytvořila Helen Levitt.
Jedním z mých oblíbených fotografů, jehož fotografie jsem objevila asi před deseti lety v galerii v NYC, je František Drtikol. Jeho fotografie jsou dynamické a plné krásy, jsou nadčasové a vypadají jako obrazy. Druh kvality jeho způsobu zobrazení bych právě chtěla dosáhnout dírkovou kamerou.

Slyšela jsem, že ve Spojených státech se dají různé druhy dírkových kamer přímo koupit. Mohla byste nám popsat svou dírkovou kameru? Jaké fotoaparáty kromě dírkové kamery používáte?

Fotografové si dírkové kamery často vyrábí sami. Vlastním jich několik a některé z nich jsem si vyrobila sama. Nejčastěji však používám dvě, které byly vyrobeny Ericem Rennerem z pineholeresou­rce.com, který jim dal jméno Leonardo (podle Leonarda da Vinci). Jedna je na filmový list formátu 4×5inch a druhá na 8×10 inch. Jsou to běžné dřevěné kamery s uzavíratelnou dírkou vyříznutou laserem a se dvěma upevňovacími mechanismy na stativ. Kamera 4×5 má vzdálenost dírky od roviny filmu 1,5 inch. Přístroj na formát 8×10 má tuto vzdálenost 6 inch. Oba přístroje jsou světlotěsné a oba umožňují nasadit i kazety na film Polaroid, který umožňuje okamžitě vyvolat snímek.

Jinak používám dvouokou zrcadlovku Rolleiflex a Leicu M6. Stále vlastním 4×5 inch Speedgraphic (velkoformátová kamera).

Co byste doporučila fotografům, kteří chtějí začít fotografovat dírkovou kamerou?

Užívejte vaši představivost. Fotografování dírkovou kamerou musí být zábava. Existuje spousta informací, jak vyrobit dírkovou kameru, takže si jednu vyrobte. Fotografové s dírkovými kamerami jsou po celém světě. Doporučuji internetovou stránku pinholevisions, kde můžete vstoupit na jejich forum a ptát se. Velmi dobrým sajtem je také pinhole.com.

Mohla byste dát našim čtenářům nějaký tip pro fotografování dírkovou kamerou? Jaké jsou Vaše zkušenosti s měřením expozice?

Když jsem začínala s „dírkovou“ fotografií, nevěděla jsem nic o technice, ale hrozně se mi líbila zvláštní nedokonalost těchto snímků. Po dvaceti letech přesného zaostřování a obav o perfektní expozici jsem shledala dírkovou kameru jako velmi osvobozující. Internetové stránky a místa, kde lze zakoupit dírkové kamery, nabízejí různé návody pro výpočet expozice. Několik jsem jich v začátcích také použila, ale nikdy moc nefungovaly. Všechno bylo vždy podexponováno. Nyní vše čistě odhaduji a zdá se mi, že to funguje. Používám platinotisk a proto mám ráda negativy s větší hustotou – sytostí. Také používám často barevný film, kde se mi osvědčuje trochu přeexponovat, takže získám sytější barvy. Mým oblíbeným papírem pro černobílé zvětšeniny byl Kodak Ektalure G, který však nedávno přestali vyrábět. Nyní používám Ilford. Časem pro své kamery získáte určitě cit pro správný odhad expozice v dané světelné situaci. Také budete znát úhel zobrazení. Ze začátku to bude opravdové tápání, nikdy nebudete vědět, jaký snímek vlastně získáte. Mám ráda toto hádání, které zahrnuje i šťastné nehody a překvapení, která často dírkovou fotografii doprovázejí.

Jaké teoretické znalosti jsou potřeba k fotografování dírkovou kamerou?

Nemyslím si, že fotograf, který se zajímá o dírkovou fotografii, toho musí příliš vědět o technice. Mít zkušenost pro to, z čeho lze udělat zajímavý obraz, může být užitečné, ale určitě ne nezbytné. Ten element neznáma je to, čím mě dírková fotografie přitahuje. Znalost práce v temné komoře je užitečná, ale zase to není nezbytné. Také úspěch je relativní. Někteří fotografové mají v oblibě kompletně rozmazané obrazy a osvětlení filmu parazitním světlem. Jiní považují takové fotografie za neúspěch. Temná komora umožňuje plnou kontrolu nad vaší prací – vyvolání filmu a výrobu zvětšenin. Někteří fotografové pouze vyvolají film a dále zpracovávají jen digitálně. Já používám platinotisk a většina mých obrazů jsou kontaktní kopie na speciální papír, který se osvětluje UV lampou.

Jak vidíte současný a budoucí stav této techniky?

Náš svět se stává stále více technologickým a fotografie je tím určitě ovlivněna. Na druhé straně však vždy budou fotografové, kteří cítí, že moderní technologie nemusí nezbytně vytvořit nádherné obrazy. Vždy jsem měla ráda manuální kamery. Od svých studentů žádám, aby fotografovali v manuálním modu. Nechci, aby fotoaparát dělal rozhodnutí za mne. Fotoaparáty nejsou určitě nejchytřejší a stále tvrdím, že fotograf by měl plně kontrolovat a rozhodovat při přípravě a expozici snímku. Fotografie je jednoduché osvětlování filmu světlem. Žádný přístroj to neukazuje lépe než dírková kamera. Zbytek pak záleží jen na fotografovi a na příbězích, které chce vyprávět. Přes pokroky v technologiích je dírková fotografie stále živá. Marian Roth nedávno získal prestižní Guggenheimovo stipendium za svoji práci s dírkovou kamerou. Konají se mezinárodní výstavy. Minulý rok jsem rovněž získala regionální grant v Severní Karolíně za fotografie pořízené dírkovou kamerou.

>

Mohla byste nám vyprávět nějaký příběh, který se odehrával na pozadí některé z Vašich fotografií pořízených dírkovou kamerou?

Fotografování dírkovou kamerou je velmi zábavné, neboť lidé většinou neví, že je to fotoaparát. Před několika lety jsem žila v New Yorku a fotografovala jsem v místě zvaném The Winter Garden (nedaleko Twin Towers, které již neexistují). Je to krásná zahrada, obklopena sklem, s množstvím stromů i rostlin. Postavila jsem svoji dírkovou kameru na stativ. Mnoho lidí chodilo kolem včetně příslušníka bezpečnostní služby, který se mě ptal, co tam dělám. Musela jsem dírkovou kameru sundat ze stativu, ale povolil mi postavit ji na stůl. Zvolila jsem expozici 30 minut. Desítky lidí chodilo kolem a prohlíželo si dírkovou kameru. Hrozně se mi líbilo, že tito lidé se díky dlouhému expozičnímu času na výsledném snímku vůbec neobjevili. Pouze duchové jejich přítomnosti. Také fotografuji dírkovou kamerou na státním festivalu v Severní Karolíně. Už mě tam znají. Jeden známý vydržel stát nehnutě 1 minutu, aby byl zachycen na snímku a nebyl tam jen “duch”.

O dírkové kameře si můžete více přečíst v článku Fotografování dírkovou kamerou.