Jsem šťasten, že se neživím fotografií
Dnes v sekci fotorozhovory přinášíme povídání s Miloslavem Druckmüllerem, který se fotografii věnuje přes 20 let. Své jméno si získal v oborech astrofotografie a vysokohorské fotografie.
Spolu s manželkou jste vydali knihu fotografií Od Huascaránu
k Everestu, ve které nerozlišujete, kdo vyfotil ten či onen obrázek…
MD: Sami pro sebe přesně víme, kdo kterou fotku pořídil. Na venek to
nepovažujeme za důležité prezentovat, protože, například, mnohdy se
liší duchovní otec fotografie od toho, kdo ji skutečně vyfotil. Chodíme
s několika fotoaparáty a každý má určité výhody a nevýhody. Já jsem
zastáncem klasické techniky, manuálního ostření a podobně. Je v tom
určitá dávka konzervativismu. Moderní fotoaparáty, lhostejno zdali
digitální nebo klasické, znemožňují člověku, aby měl fotografii úplně
pod kontrolou. Fotím mechanicky ostřenou Minoltou X700, což
je model, který je myšlenkově 25 let zpátky, ale znám jej natolik
dokonale, stejně tak jako filmy (fotím téměř výhradně na Fuji Senzie),
že snímek nejsem schopen pokazit. Vím jaké dávat korekce, jaké má
nectnosti, co přeexponovává, co podexponovává, kde a jakou část obrazu
měřit. Snímek pokazím jedině tehdy, pokud se mi pokazí foťák, což už
se mi také stalo. Moje žena fotí jinak naprosto skvělým Olympusem
IS300, což je jakoby kompakt, ale jednooká zrcadlovka s výborným
objektivem. Má autofokus, má mnohobodový inteligentní měřicí systém
s fuzzy logikou, ale chová se nepředvídatelným způsobem. Například
naexponuje 5 obrázků naprosto perfektně, ale šestý prostě nevyjde.
A u diapozitivů to je kritické. Chyba půl clonového čísla je vidět,
celé clonové číslo je na vyhození. Abych se vrátil k otázce –
například můj foťák nemá blesk. Občas vidím, co nejde mým foťákem
vyfotit a řeknu ženě: „vyfoť to“. Nebo naopak žena přijde: „pojď,
našla jsem ti perfektní motiv“. Takže by bylo nefér uvádět jednoho
autora pod každou fotku.
Míváte situace, kdy jeden druhého nutíte, aby v těžkém
terénu sundal batoh, rozvázal jej, vyndal fotoaparát…
MD: naopak, oba dva máme představu, že ten druhý fotí mnoho a zbytečně,
což je dáno tím, že má přehnanou snahu fotit esteticky zajímavé věci.
Někdy vyfotím šestkrát nějaký balvan, ale pak nevím ani já ani moje
žena, proč jsem jej fotil. V tom momentě jsem to považoval za něco, co je
šíleně důležité. Moje žena má zase jakýsi smysl pro akční fotografii.
Potřebuje, aby se tam něco dělo, pokud někam lezeme, musí být jasno, že
lezeme na kopec a podobně. Má pocit, že.fotografie musí mít děj, což je
pro mne zase nepodstatné a ten snímek bych nefotil. Avšak výsledek je ten,
že se jí líbí moje fotografie, mě zase její, protože každý fotíme to,
co ten druhý fotit neumí a nemá k tomu vztah.
Mohl byste spontánně určit vaši nejlepší
fotografii?
MD: To je těžké. Často je rozpor mezi kvalitou fotografie pro nějakého
nezaujatého diváka a mým pocitem, protože ke každé fotografii mám jiný
citový vztah. Například si velmi vysoce cením fotografie sopky Cotopaxi
osvětlené měsíčním světlem. Měl jsem štěstí, že kolem půlnoci za
üplňku se roztrhla mlha a najednou začala svítit sopka a její ledovec
nasvětlený měsíčním úplňkem. Jsou tam vidět hvědy, Jižní kříž,
odcházející mlha i když by někdo mohl říci, že není technicky až tak
super. Ašak já mám k ní jakýsi vztah.
Vzpoměl byste si na fotografii, která vás stála nejvíce
úsilí nebo prostředků?
MD: Uvedl bych spíš fotografii, pro mne za nejhorších podmínek, kdy jsem
toho měl dost. Pořídila ji moje žena a jemnuje se Na dně. To bylo, kdy jsem
s horečkou sestupoval z výšky asi 5500 m na Aconcagui v Chile, kdy jsme
několik dní ve vichřici drželi stan. Chybělo mi sestoupit tak 500 nebo
800 metrů do základního tábora a na zádech jsem měl veškerý materiál,
který jsem tam během dvou vynášek vynesl a na nohách těžké skeletové
boty. Moje žena tehdy paradoxně žádala o povolení, jestli mne smí
vyfotit. Přiznám se, že si ani nepamatuji, že jsem jí k tomu svolení
dal…
Co podle vás ovlivňuje dobrou fotografii ze subjektivní
stránky?
MD: Subjektivnímu ovlivnění dokonale věřím. Když se mi někde líbí,
fotky se podaří, když se mi někde nelíbí, fotky zkazím. Například si
pamatuji situaci již zmiňované chřipky na Aconcagui. Měl jsem horečky
čtyřicítky a neustále mi tekla z nosu krev, takže jsem měl ruce
i foťák od krve. Nechtěl jsem sejít dolů, protože mi to bylo šíleně
líto. Také mi bylo líto mé ženy, která by to jen kvůli mně nevylezla.
Přitom jsem fotil údolí na jižním svahu Aconcaguy, bylo nádherné
počasí, modrá obloha, nasvícené ledovce… Přestože jsem byl na dně,
měl jsem jakousi povznesenou náladu z té nádhery. Nafotil jsem pro jistotu
tři filmy a ani jedno políčko nešlo vyřadit. Na druhou stranu si pamatuji,
že jsme fotili na místech, kde nás někdo naštval, třeba jsme narazili na
nějaké místní policajty, kteří po nás chtěli výkupné. Byl jsem pak
naštvaný a den mi trvalo, než jsem se zase dostal do nějaké pohody. Co jsem
vyfotil, když jsem byl naštvaný, všechno jsem pokazil. Nevybral jsem dobré
záběry, dal jsem špatné korekce. Myslím si, že na focení má absolutně
největší vliv psychický stav.
Počítáte při focení s tím, že fotografie budete dále
upravovat?
MD: Většinou ne. Díky dnešním diapozitivům není v devadesáti procentech
případů potřeba na skenovaný obrázek sáhnout. Ale znám případy, kdy
jsem se zpracováním počítal. Třeba fotografie do propasti, kde uvnitř je
tma a okraj je osvětlený sluncem. To se na jednom záběru nemůže podařit.
Dalším příkladem je fotka sopky Cimborazo z jiné sopky Cotopaxi
v Equadoru ze vzdálenosti sto kilometrů. Přičemž viditelnost je velmi
mizerná, takže vidět ji, bylo nesmírné štěstí. Vzal teleobjektiv
třístovku a zjistil jsem, že je tam nějaký náznak Cimboraza. Tak jsem
udělal několik diapozitivů, které jsem v počítači sesadil na sebe
podobně jako při fotografiích ze zatmění slunce. Mohl jsem zvednout
kontrast a udělat obrázek Cimboraza, který nikdo nemohl vidět, protože bylo
v mlze. Většinou tedy obrázky neupravuji. Navíc je promítám
z originálních diapozitivů při přednáškách. Upravit se dají pouze do
knížky nebo na CD-ROM.
Používáte nějaká svá pravidla úprav obrázků na
počítači?
MD: Mám dvě. Jednak se snažím skenovat obrázky tak, aby je skener vůbec
nemodifikoval. To znamená, že se snažím dát všechny korekce na nulu,
nastavit přetečené a podtečené pixely na nulu, což vede obecně
k nekontrastnímu a nepříliš efektnímu skenu. Sken ale obsahuje všechny
informace z deného obrazu a v této podobě jej zaarchivuji. Druhé je, že
se snažím výsledný obraz co nejvíce přiblížit realitě. Nemám rád,
řekl bych, “umělecké posuny” obrazu. Realitou nemyslím ani to, jak to
vidí foťák, ale spíš, jak to vidím já, což bývá někdy v dosti
hrubém rozporu. Typický příklad je, že stíny jsou za krásného počasí
obecně modré, ale člověk tu modrou barvu ve stínech nevidí. Pokud se
fotografuje na výrazně barevné filmy, které jsou dnes v oblibě
u krajinářských fotografů, jako je Velvia od Fuji, tak stíny vyjdou
modré. Obecně každý obrázek vyžaduje jiné zpracování. Jsem velice
skeptický k různým automatizovaným systémům, kdy do skeneru dáte
30 obrázků, nastavíte parametry a řeknete, že se to má naskenovat.
Na jaké filmy fotíte?
MD: Dávám přednost Fuji před Kodakem díky obrovské odolnosti vůči
nesprávným podmínkám, jako je jiná barva osvětlení a tak dál. Kodak má
možná přesnější barvy, ale je příšerně háklivý na všechno. Fotím
skoro všechno na amatérskou Senzii, protože žádný z profesionálních
filmů, z mého pohledu, není tak dobrý jako Senzia. Každý z nich vyniká
v určitém směru. Senzia představuje kompromis a umí skoro všechno.
Navíc, pokud to dobře chápu, Fuji přestal používat amatérskou technologii
a vše vyrábí stejně jako profi filmy. Například superjemné krystaly,
které se dávaly do Provie jsou nyní už i v Senzii. Poslední dobou se mi
také líbí nová Astia. Je fantastická. Spousta lidí jí vytýká, že není
tak šíleně barevná, ale to je to, co mi na ní docela vyhovoje, protože
pokud jsou barvy umírněné a stíny měkké, se skenerem se z toho dá
udělat téměř cokoli. Pokud je to však barevné a tvrdé, už se to nedá
vrátit zpátky.
Jste jeden z mála amatérských fotografů, který za své
fotografie dostal peníze – vydal jste knihu. Cítíte, že je dnes šance
vydělat ve fotografii peníze?
MD: V oblasti, ve které se pohybuji je šance velmi špatná. I když se nám
podařilo nějaké peníze fotografií vydělat, je to činnost z pohledu mně
a mé ženy silně ztrátová a musí být jednoznačně dotována. I když
v poslední době přispíváme do několika časopisů, například Outdoor
(který obrázky tiskne velmi pěkně), vydali jsme CD a knihu, jsou to všechno
ztrátové věci, a to z důvodů, že náš trh je velmi malý. Rentabilní by
bylo vydání knihy v nákladu 100000 výtisků, nikoli 2000.
Existuje tedy u nás možnost pro amatérské fotografy vydělat
peníze?
MD: Obecně malá. Je mnoho velmi dobrých fotografů hor. Existuje spousta
sportovních fotografů včetně extrémních sportů, jako je paragliding.
Máme dost leteckých fotografů. Rozsáhlá je obec lidí, kteří se
zabývají vyloženě cestovatelskou fotografií. Na druhé straně možnosti
uplatnění fotografa jsou velmi omezené a ceny, které lze za ně získat jsou
pod tím, co kryje náklady. Kdybych srovnal všechny své koníčky (a že jich
zrovna nemám málo), tak fotografie jednoznačně vede jako kůň číslo
1. Přesto jsem hluboce šťasten, že to není moje povolání. Pak je zde
další problém, a tím je kradení fotografií. U nás je celkem obvyklé,
že někdo vydá nebo otiskne fotografii bez dovolení.
Máte svůj fotografický sen, který byste chtěl
uskutečnit?
MD: Fotografických snů mám několik. Rozdělil bych je na neuskutečnitelné
a uskutečnitelné.
Neuskutečnitelným je například vylézt na Mont Everest. To se mi nemůže
podařit už jen z finančních důvodů. Ale mám takovou ideu a tou je
šestitisícovka na Aljašce Mt. McKinley. To je můj kopec snů. Už jsem na
něj jednou téměř odletěl, ale akce se nakonec kvůli celkem nešťastným
důvodům neuskutečnila. Hora má „jen“ asi 6100 metrů, ale je blízko
severního polárního kruhu, takže jsou tam velice drsné podmínky. Mám
z něj do jisté míry fotografický strach, protože nahoře je mínus 40 a
nedokážu si představit zda moje Minolta koupená v bazaru tam bude
fungovat.
Odkazy:
Osobní stránky M. Druckmüllera
odkaz zde
Kniha Od Huascaránu k Everestu
odkaz zde
- Předchozí strana
- 1
- 2
- 3
- Další strana
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruzkuste radeji nejake praktictejsi tema, takoveto obecne hovory nad pivem jsou dost o nicem :(
Pekny clanek a skvele fotografie. Byl jsem na promitani snimku jeste na skole v Brne a dodnes vzpominam...
Pekny clanek. Pekne foto.
vzkaz pro dazz: "psáti stříbro, mlčeti zlato" snad rozumíš
Musim nesouhlasit s dazzem - po dlouhe dobe clanek, ktery jsem precetl jednim dechem, moc se mi libil.
Me se tento clanek libil hodne. 7+++
Výborný článek, zajímavé téma
Vynikající fotografie, ta sopka je famózní !
Výborný článek.
Tach těchto článků tu mohou být mraky ! Moc hezké.
Se zájmem jsem s článek přečetl a vůbec si nemyslím, že je o ničem !!!
Fajn počtení, článků o technice je tu až dost, ale o té lidské stránce moc ne, tak jedině vítám.
Nemůžu než souhlasit. Super článek!
To "psaní o ničem" je někdy ví c, než rádoby "psaní o něčem". Jen houšť...
Vynikající! Co se týče astronomické fotografie, produkuje prof. Druckmuller neskutečné věci. To samé platí ovšem o fotografiích z hor :-)))
Jo, ještě se dobře pamatuju, jak jsem skenoval pro úpickou hvězdárnu desítky diapozitivů 6x7 cm ze zatmění slunce v Angole. Bylo to na Nikonu LS 8000 a každý sken jsem dělal multiprůchodem kvůli dosažení vysoké denzity. Nastavení správného podání barev a udržení přesné roviny zaostření taky nebylo zcela triviální. Příprava kvalitních podkladů pro tento projekt mi dala docela zabrat :-)
S pozdravem
Ladislav Kamarád
skvělý článek! díky
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.