Jsem šťasten, že se neživím fotografií

Dnes v sekci fotorozhovory přinášíme povídání s Miloslavem Druckmüllerem, který se fotografii věnuje přes 20 let. Své jméno si získal v oborech astrofotografie a vysokohorské fotografie.

Spolu s manželkou jste vydali knihu fotografií Od Huascaránu k Everestu, ve které nerozlišujete, kdo vyfotil ten či onen obrázek…

MD: Sami pro sebe přesně víme, kdo kterou fotku pořídil. Na venek to nepovažujeme za důležité prezentovat, protože, například, mnohdy se liší duchovní otec fotografie od toho, kdo ji skutečně vyfotil. Chodíme s několika fotoaparáty a každý má určité výhody a nevýhody. Já jsem zastáncem klasické techniky, manuálního ostření a podobně. Je v tom určitá dávka konzervativismu. Moderní fotoaparáty, lhostejno zdali digitální nebo klasické, znemožňují člověku, aby měl fotografii úplně pod kontrolou. Fotím mechanicky ostřenou Minoltou X700, což je model, který je myšlenkově 25 let zpátky, ale znám jej natolik dokonale, stejně tak jako filmy (fotím téměř výhradně na Fuji Senzie), že snímek nejsem schopen pokazit. Vím jaké dávat korekce, jaké má nectnosti, co přeexponovává, co podexponovává, kde a jakou část obrazu měřit. Snímek pokazím jedině tehdy, pokud se mi pokazí foťák, což už se mi také stalo. Moje žena fotí jinak naprosto skvělým Olympusem IS300, což je jakoby kompakt, ale jednooká zrcadlovka s výborným objektivem. Má autofokus, má mnohobodový inteligentní měřicí systém s fuzzy logikou, ale chová se nepředvídatelným způsobem. Například naexponuje 5 obrázků naprosto perfektně, ale šestý prostě nevyjde. A u diapozitivů to je kritické. Chyba půl clonového čísla je vidět, celé clonové číslo je na vyhození. Abych se vrátil k otázce – například můj foťák nemá blesk. Občas vidím, co nejde mým foťákem vyfotit a řeknu ženě: „vyfoť to“. Nebo naopak žena přijde: „pojď, našla jsem ti perfektní motiv“. Takže by bylo nefér uvádět jednoho autora pod každou fotku.

Míváte situace, kdy jeden druhého nutíte, aby v těžkém terénu sundal batoh, rozvázal jej, vyndal fotoaparát…

MD: naopak, oba dva máme představu, že ten druhý fotí mnoho a zbytečně, což je dáno tím, že má přehnanou snahu fotit esteticky zajímavé věci. Někdy vyfotím šestkrát nějaký balvan, ale pak nevím ani já ani moje žena, proč jsem jej fotil. V tom momentě jsem to považoval za něco, co je šíleně důležité. Moje žena má zase jakýsi smysl pro akční fotografii. Potřebuje, aby se tam něco dělo, pokud někam lezeme, musí být jasno, že lezeme na kopec a podobně. Má pocit, že.fotografie musí mít děj, což je pro mne zase nepodstatné a ten snímek bych nefotil. Avšak výsledek je ten, že se jí líbí moje fotografie, mě zase její, protože každý fotíme to, co ten druhý fotit neumí a nemá k tomu vztah.

Mohl byste spontánně určit vaši nejlepší fotografii?

MD: To je těžké. Často je rozpor mezi kvalitou fotografie pro nějakého nezaujatého diváka a mým pocitem, protože ke každé fotografii mám jiný citový vztah. Například si velmi vysoce cením fotografie sopky Cotopaxi osvětlené měsíčním světlem. Měl jsem štěstí, že kolem půlnoci za üplňku se roztrhla mlha a najednou začala svítit sopka a její ledovec nasvětlený měsíčním úplňkem. Jsou tam vidět hvědy, Jižní kříž, odcházející mlha i když by někdo mohl říci, že není technicky až tak super. Ašak já mám k ní jakýsi vztah.

Vzpoměl byste si na fotografii, která vás stála nejvíce úsilí nebo prostředků?

MD: Uvedl bych spíš fotografii, pro mne za nejhorších podmínek, kdy jsem toho měl dost. Pořídila ji moje žena a jemnuje se Na dně. To bylo, kdy jsem s horečkou sestupoval z výšky asi 5500 m na Aconcagui v Chile, kdy jsme několik dní ve vichřici drželi stan. Chybělo mi sestoupit tak 500 nebo 800 metrů do základního tábora a na zádech jsem měl veškerý materiál, který jsem tam během dvou vynášek vynesl a na nohách těžké skeletové boty. Moje žena tehdy paradoxně žádala o povolení, jestli mne smí vyfotit. Přiznám se, že si ani nepamatuji, že jsem jí k tomu svolení dal…

Co podle vás ovlivňuje dobrou fotografii ze subjektivní stránky?

MD: Subjektivnímu ovlivnění dokonale věřím. Když se mi někde líbí, fotky se podaří, když se mi někde nelíbí, fotky zkazím. Například si pamatuji situaci již zmiňované chřipky na Aconcagui. Měl jsem horečky čtyřicítky a neustále mi tekla z nosu krev, takže jsem měl ruce i foťák od krve. Nechtěl jsem sejít dolů, protože mi to bylo šíleně líto. Také mi bylo líto mé ženy, která by to jen kvůli mně nevylezla. Přitom jsem fotil údolí na jižním svahu Aconcaguy, bylo nádherné počasí, modrá obloha, nasvícené ledovce… Přestože jsem byl na dně, měl jsem jakousi povznesenou náladu z té nádhery. Nafotil jsem pro jistotu tři filmy a ani jedno políčko nešlo vyřadit. Na druhou stranu si pamatuji, že jsme fotili na místech, kde nás někdo naštval, třeba jsme narazili na nějaké místní policajty, kteří po nás chtěli výkupné. Byl jsem pak naštvaný a den mi trvalo, než jsem se zase dostal do nějaké pohody. Co jsem vyfotil, když jsem byl naštvaný, všechno jsem pokazil. Nevybral jsem dobré záběry, dal jsem špatné korekce. Myslím si, že na focení má absolutně největší vliv psychický stav.

Počítáte při focení s tím, že fotografie budete dále upravovat?

MD: Většinou ne. Díky dnešním diapozitivům není v devadesáti procentech případů potřeba na skenovaný obrázek sáhnout. Ale znám případy, kdy jsem se zpracováním počítal. Třeba fotografie do propasti, kde uvnitř je tma a okraj je osvětlený sluncem. To se na jednom záběru nemůže podařit. Dalším příkladem je fotka sopky Cimborazo z jiné sopky Cotopaxi v Equadoru ze vzdálenosti sto kilometrů. Přičemž viditelnost je velmi mizerná, takže vidět ji, bylo nesmírné štěstí. Vzal teleobjektiv třístovku a zjistil jsem, že je tam nějaký náznak Cimboraza. Tak jsem udělal několik diapozitivů, které jsem v počítači sesadil na sebe podobně jako při fotografiích ze zatmění slunce. Mohl jsem zvednout kontrast a udělat obrázek Cimboraza, který nikdo nemohl vidět, protože bylo v mlze. Většinou tedy obrázky neupravuji. Navíc je promítám z originálních diapozitivů při přednáškách. Upravit se dají pouze do knížky nebo na CD-ROM.

Používáte nějaká svá pravidla úprav obrázků na počítači?

MD: Mám dvě. Jednak se snažím skenovat obrázky tak, aby je skener vůbec nemodifikoval. To znamená, že se snažím dát všechny korekce na nulu, nastavit přetečené a podtečené pixely na nulu, což vede obecně k nekontrastnímu a nepříliš efektnímu skenu. Sken ale obsahuje všechny informace z deného obrazu a v této podobě jej zaarchivuji. Druhé je, že se snažím výsledný obraz co nejvíce přiblížit realitě. Nemám rád, řekl bych, “umělecké posuny” obrazu. Realitou nemyslím ani to, jak to vidí foťák, ale spíš, jak to vidím já, což bývá někdy v dosti hrubém rozporu. Typický příklad je, že stíny jsou za krásného počasí obecně modré, ale člověk tu modrou barvu ve stínech nevidí. Pokud se fotografuje na výrazně barevné filmy, které jsou dnes v oblibě u krajinářských fotografů, jako je Velvia od Fuji, tak stíny vyjdou modré. Obecně každý obrázek vyžaduje jiné zpracování. Jsem velice skeptický k různým automatizovaným systémům, kdy do skeneru dáte 30 obrázků, nastavíte parametry a řeknete, že se to má naskenovat.

Na jaké filmy fotíte?

MD: Dávám přednost Fuji před Kodakem díky obrovské odolnosti vůči nesprávným podmínkám, jako je jiná barva osvětlení a tak dál. Kodak má možná přesnější barvy, ale je příšerně háklivý na všechno. Fotím skoro všechno na amatérskou Senzii, protože žádný z profesionálních filmů, z mého pohledu, není tak dobrý jako Senzia. Každý z nich vyniká v určitém směru. Senzia představuje kompromis a umí skoro všechno. Navíc, pokud to dobře chápu, Fuji přestal používat amatérskou technologii a vše vyrábí stejně jako profi filmy. Například superjemné krystaly, které se dávaly do Provie jsou nyní už i v Senzii. Poslední dobou se mi také líbí nová Astia. Je fantastická. Spousta lidí jí vytýká, že není tak šíleně barevná, ale to je to, co mi na ní docela vyhovoje, protože pokud jsou barvy umírněné a stíny měkké, se skenerem se z toho dá udělat téměř cokoli. Pokud je to však barevné a tvrdé, už se to nedá vrátit zpátky.

Jste jeden z mála amatérských fotografů, který za své fotografie dostal peníze – vydal jste knihu. Cítíte, že je dnes šance vydělat ve fotografii peníze?

MD: V oblasti, ve které se pohybuji je šance velmi špatná. I když se nám podařilo nějaké peníze fotografií vydělat, je to činnost z pohledu mně a mé ženy silně ztrátová a musí být jednoznačně dotována. I když v poslední době přispíváme do několika časopisů, například Outdoor (který obrázky tiskne velmi pěkně), vydali jsme CD a knihu, jsou to všechno ztrátové věci, a to z důvodů, že náš trh je velmi malý. Rentabilní by bylo vydání knihy v nákladu 100000 výtisků, nikoli 2000.

Existuje tedy u nás možnost pro amatérské fotografy vydělat peníze?

MD: Obecně malá. Je mnoho velmi dobrých fotografů hor. Existuje spousta sportovních fotografů včetně extrémních sportů, jako je paragliding. Máme dost leteckých fotografů. Rozsáhlá je obec lidí, kteří se zabývají vyloženě cestovatelskou fotografií. Na druhé straně možnosti uplatnění fotografa jsou velmi omezené a ceny, které lze za ně získat jsou pod tím, co kryje náklady. Kdybych srovnal všechny své koníčky (a že jich zrovna nemám málo), tak fotografie jednoznačně vede jako kůň číslo 1. Přesto jsem hluboce šťasten, že to není moje povolání. Pak je zde další problém, a tím je kradení fotografií. U nás je celkem obvyklé, že někdo vydá nebo otiskne fotografii bez dovolení.

Máte svůj fotografický sen, který byste chtěl uskutečnit?

MD: Fotografických snů mám několik. Rozdělil bych je na neuskutečnitelné a uskutečnitelné.
Neuskutečnitelným je například vylézt na Mont Everest. To se mi nemůže podařit už jen z finančních důvodů. Ale mám takovou ideu a tou je šestitisícovka na Aljašce Mt. McKinley. To je můj kopec snů. Už jsem na něj jednou téměř odletěl, ale akce se nakonec kvůli celkem nešťastným důvodům neuskutečnila. Hora má „jen“ asi 6100 metrů, ale je blízko severního polárního kruhu, takže jsou tam velice drsné podmínky. Mám z něj do jisté míry fotografický strach, protože nahoře je mínus 40 a nedokážu si představit zda moje Minolta koupená v bazaru tam bude fungovat.

Odkazy:
Osobní stránky M. Druckmüllera
odkaz zde

Kniha Od Huascaránu k Everestu
odkaz zde

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • Radek Mušálek
    Radek Mušálek
    01.09.2004 09:34

    Hezké počtení, smlsnul jsem si

  • msl
    msl
    01.09.2004 12:36

    diky

  • Radek Sustr
    Radek Sustr
    17.11.2004 10:43

    Osobne pana profesora Miloslava Druckmüllera znam. Byval jsem jeho student na VUT a musim rici,ze fotografie a skvela znalost zpracovani obrazu (zvlaste matematicka) nema konkurenci. Clanek je skvely a velice zajimavy,tak jak byly vzdy zajimave prednasky na skole. Timto bych rad pana profesora pozdravil, podekoval za predane znalosti a popral hodne novych zazitku ve fotografovani.

  • Petr Hrubý Čápisko
    Petr Hrubý Čápisko
    24.01.2005 20:37

    Hezké počtení. Mám CD s fotkami z cest a mohu potvrdit, že se jedná o vyjímečné fotky od vyjímečných lidí (Druckmullerovi)!

  • David Neturer Peštuka
    David Neturer Peštuka
    17.07.2005 15:59

    bezva rozhovor:) jednim, dechem

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (22)

Tisknout článek

Tip na článek

Jak funguje režim vysokého rozlišení
Jak funguje režim vysokého rozlišení

40 mo­delů fo­to­a­pa­rátů dnes ge­ne­ruje fo­to­gra­fie s vy­so­kým roz­li­še­ním (high re­so­lu­tion mode) ty­picky 4× vět­ším, než je roz­li­šení vlast­ního sen­soru. Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II tak zvýší množ­ství pi­xelů z 24Mpix na 96Mpix. Re­žim vy­so­kého roz­li­šení u Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II jsem vy­zkou­šel na Šu­mavě při fo­to­gra­fo­vání hor­ského po­toka dlou­hými časy, kra­jiny krát­kým te­le­ob­jek­ti­vem a rysa os­t­ro­vida krát­kou ex­po­zicí.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram