Jsem šťasten, že se neživím fotografií

Spolu s Miloslavem Druckmüllerem listujeme jeho webem a vybíráme z astrofotografií, které bychom mohli nabídnout čtenářům Fotoaparátu…

MD: Toto je fotografie Baileiho perel, která není z astromomického hlediska příliš atraktivní, ale esteticky zajímavá…

MD: Toto je zajímavý obrázek, který vznikl složením naší fotografie z 21. 6. 2001 a fotografie pořízené z družice SOHO, která monitoruje slunce a která má také koronograf. Družice je milióny kilometrů od Země v Lagrangeovém bodě Země – Slunce. Modrý obrázek patří úpické hvězdárně a zbytek je z družice. Družice v podstatě tu modrou část nevidí, protože místo měsíce musí mít nějakou clonu. Na cloně dochází k ohybu světla, k difrakci, která tuto část úplně zdevastuje.

MD: Jedná se o fotografii pořízenou při úplném zatmění měsíce u nás 16. 5. 2003

Jste jeden z mála, kteří na našem území nejenže dokázali zaregistrovat polární záři, ale dokonce jste ji i vyfotil. Jakou vlastně máme šanci v ČR vidět a fotografovat polární záři?

MD: Obecně malou. Já jsem první polární záři viděl až ve svých 47 letech, v roce 2001. Možná v období slunečního maxima ta šance zase tak malá není. Je ale nutné mít kvalitní předpovědi a vybudovaný systém varování. Než byly vypuštěny družice typu SOHO, které to hlídají, než byl pochopen mechanismus polárních září, tak lidé žili v domění, že u nás polární záře nejsou. Existuje několik málo výjimek z éry před družicí SOHO, kdy polární záře u nás byly vidět. Jedna z nich je datově velmi zajímavá. Poměrně mohutná polární záře byla 17. listopadu 1989.

Mohl byste poradit těm, kdo by chtěli polární záři vyfotit?

MD: Šance postupně klesá, protože Slunce se dostává z maxima do minima. Řekl bych, máme ještě rok na focení polární záře u nás. Nejlepším řešením je někde na internetu se zaregistrovat na zasílání zpráv o tom, že má být vidět polární záře. Podobnou službu snad nabízejí i Instantní astronomické noviny (www.ian.cz). Výskyt polární záře je velice krátkodobou záležitostí, protože souvisí s výbuchy na Slunci. Pokud je sluneční výbuch, dá se předpokládat, že do dvou dní bude polární záře.

Jak by se měla polární záře exponovat?

MD: Za prvé, co nejdále od městského osvětlení. Následky pouličního osvětlení jsou katastrofální a navíc u nás tupl. Zákon o pouličním osvětlení platí již rok, ale ještě nikdo jej nevzal v úvahu. U nás se více než 60 procent energie vysvítí do oblohy. Pro zajímavost, obloha nad Brnem je jasnější než nad Las Vegas. Je potřeba vyjet pryč od města směrem na sever, protože záře jsou vidět většinou nad severním obzorem. Za druhé lepší jsou filmy než digitály. Digitál je souměřitelný s filmem při běžných, krátkých expozicích. Ale při dlouhé expozici, například 1 minuta, mají digitální fotoaparáty nesrovnatelně větší šum. Klasickému filmu je z hlediska šumu jedno, zdali se exponuje jednu setinu nebo dvě hodiny. Zatímco u digitálu roste s dobou expozice šum. Osobně bych doporučil film o citlivosti 800. Mám nejlepší zkušenosti s Fuji, ale dalo by se použít ledacos jiného. Expozice by měla být 15 až 40, 50 sekund. Minuta je moc, protože polární záře se pohybuje.

Máte na focení krajiny svůj osobitý styl? Snažíte se nějak odlišit od ostatních?

MD: Focení hor je úplně něco jiného než astronomická fotografie, protože u hor jde o zážitek. Jedna věc je krajina a druhá věc je, že krajina je pro mne vždy spojena s něčím. Člověk leze na nějaký kopec, chodí po nějaké zajímavé oblasti nebo když jsme byli na Kamčatce, tak si vleze do soptící sopky – čili k tomu má jakýsi vztah. Snažím se zachytit prožitky, které člověk na horách má, takže se ani neohlížín na stylovou stránku fotografie a snažím se co nejlépe zachytit představu o tom, jak to tam vypadá. Fotím to hodně citem, i když, pokud to srovnám se svojí ženou, tak o něco méně, než ona, protože není takový maniak na techniku jako já. Často se dostane do situace, že se snaží vyfotit něco, na co foťák nemá, co technika nedokáže zvládnout.